Albrecht z Valdštejna: Porovnání verzí

}}</ref> V bojích se osvědčil a později ve své vojenské [[Kariéra|kariéře]] zhodnotil. [[29. červen|29. června]] byl v [[Praha|Praze]] [[Korunovace|korunován]] na českého krále [[Ferdinand II. Štýrský]]. Ten přiměl [[císař]]ského vyslance v [[Madrid]]u k podpisu mírové smlouvy.

 

 

Mezitím propuklo v Čechách [[České stavovské povstání|stavovské povstání]]. V červenci 1618 požádal císař Ferdinand Moravany, aby polovina jejich stavovského vojska bojovala po boku císařské armády. Moravské stavy však odmítly a pouze umožnily průchod císařských vojsk Moravou. Valdštejn se tedy k boji nedostal, ale nabídl císaři, že na vlastní náklady najme v Nizozemí regiment [[kyrysníků]]. Spolu s dalšími protestoval v červnu [[1618]] proti vypovězení [[Tovaryšstvo Ježíšovo|jezuitů]] ze země, za což je stižen [[direktor]]y domácím [[Věznice|vězením]]. Poté, co [[Jindřich Matyáš Thurn|Thurn]] vtrhl na Moravu, byl Valdštejn převelen s plukem, kterému velel do Olomouce. Zde se 30. dubna 1619 z vlastního rozhodnutí pokusil vojáky převést na císařskou stranu pochodem do Vídně. Jeho vrchní strážmistr se proti tomu rozhodnutí postavil, ale Vadštejn jej chladnokrevně zabil. Ještě té noci v čele čtyřiceti mušketýrů vtrhl do domu moravského zemského výběrčího v Ostružnické ulici a vynutil si klíče od truhlic s penězi moravských stavů (tedy Zemské vlády). Moravská zemská jízda, která se vydala Valdštejnův pluk stíhat, přinutila šest setnin pluku k návratu. Zbylé čtyři setniny a vozy s ukradenou stavovskou pokladnici dovedl Valdštejn do Vídně a předal císaři. Moravané prohlásili Valdštejna za "bezectného psance, který se již nikdy nesmí vrátit do Markrabství moravského." Jeho majetek propadl stavům. Císař s ohledem na tísnivou vojensko-politickou situaci moravské peníze i zbytek pluku vrátil zpět na Moravu, ale s Vadštejnem, coby oddaným a statečným císařským [[plukovník]]em a velitelem, se do budoucna muselo počítat. V dalších letech se Valdštejn osvědčil v císařských službách, ale punc zrádce či intrikána, od kterých se možná odvíjela i pozdější nedůvěra ze strany Habsburků, na jeho jméně zůstala.