Utrakvismus: Porovnání verzí
Smazaný obsah Přidaný obsah
m →Církevní správa: odk Augustin Luciani |
m robot: typografické a kódové korekce a náhrady přesměrování podle specifikace |
||
Řádek 16:
Pro formulaci věroučných stanovisek i řešení praktických otázek byly v průběhu husistských válek rozhodujícími autoritami [[zemský sněm]] a [[Univerzita Karlova|pražská univerzita]], také se často scházely [[synod]]y. V té době se také ustanovila [[dolní konzistoř]] jako orgán vykonávající autoritu [[arcibiskupství pražské|pražského arcibiskupství]] v [[sedisvakance|sedisvakanci]], která byla hlavou církevní organizace až do konce. Utrakvisté na Moravě měli podle [[basilejská kompaktáta|basilejských kompaktát]] podléhat [[Seznam olomouckých biskupů a arcibiskupů|biskupům v Olomouci]]. V utrakvistickém období byl na utrakvistickém území zachován systém [[arciděkanství]] a [[děkanství]] včetně [[vizitace|vizitací]]. Po té, co [[Jiří z Poděbrad]] dobyl [[Tábor]], byla táborská církev podřízena konzistoři.
Utrakvismus trval na svěcení kněží v [[apoštolská posloupnost|apoštolské posloupnosti]], k čemuž nejprve sloužil arcibiskup [[Konrád z Vechty]]. [[Jan Rokycana]] byl za arcibiskupa zvolen zemským sněmem ale nikdy nebyl vysvěcen. Po [[basilejský koncil|basilejském koncilu]] přišel do Čech jako světící biskup [[Filibert]], původně z Normandie. Později získali utrakvisté ještě [[Augustin Luciani|Augustina Lucianiho]] a Filipa Sankturienského de Nova Villa. Augustin se po neshodě s konzistoří usadil v [[Kutná Hora|Kutné Hoře]], kde si vytvořil vlastní konzistoř, které podléhalo asi 20 farností v kutnohorském okolí. Světící biskupové neměli v církvi žádnou moc.
V době nepřítomnosti biskupů museli kandidáti kněžství putovat do [[Itálie]] za biskupy, kteří byli ochotni je světit. V několika případech je také doloženo svěcení od [[arménská církev|arménských biskupů]] ve [[Lvov]]ě. Náklady na tuto cestu většinou neslo město, ve kterém se dotyčný zavázal na několik let ke službě [[kaplan]]a.
V souladu s čtvrtým z [[Čtyři artikuly pražské|pražských artikulů]] nemohli kněží disponovat majetkem [[farnost]]i (na místo toho bylo ustanoveno [[záduší]]), zpravidla byli chudší, než jejich okolí. Zejména v 16. století byl problémem nedostatku kněží.
== 16. a 17. století ==
V průběhu 16. století dochází k rozmachu [[luterství]], rovněž [[Jednota bratrská]] posiluje své pozice. Většina šlechty přestopupila k některé z těchto konfesí, a prosadila je i na svých panstvích. Utrakvismus zůstává zastoupen hlavně ve městech, která po roce [[1547]] ztratila velkou část své moci. V důsledku [[katolická reforma|katolické reformy]] se zvyšuje i tlak katolické strany a utrakvismus se ocitá mezi dvěmi mlýnskými kameny. [[Ferdinand I.]] se však snažil podporovat utrakvismus jako protiváhu ostatních směrů [[reformace]]. Po dlouhém úsilí přiměl [[tridentský koncil]] k uznání přijímání pod obojí. Koncil však současně zakázal podávání eucharistie dětem a ctění Jana Husa jako svatého. Ferdinand I. zamýšlel, že by obnovené [[pražské arcibiskupství]] sloužilo oběma konfesím, avšak [[Antonín Brus z Mohelnice]] odmítal světit utrakvistické kněze.
Rovněž ze strany protestantismu byl vyvíjen tlak na to, aby utrakvisté opustili to, co je spojovalo s katolickou církví. V době [[česká konfese|české konfese]] utrakviské ještě odolávali, avšak po [[Rudolfův Majestát|Rudolfově majestátu]] se [[dolní konzistoř]] a jí podléhající utrakvistické farnosti dostaly do vlivu protestantských stavů. Mnozí přesvědčení utrakvističtí kněží v této době raději přestoupili do katolické církve, kde mohli nadále podávat pod obojí.
Definitivní potlačení utrakvismu můžeme položit do období pobělohorské [[rekatolizace]]. Na rozdíl od členů i [[duchovní]]ch jiných nekatolických církví byl však vstup bývalých utrakvistů do katolické církve zpravidla spíše formální záležitostí, což jen dokládá fakt, že utrakvismus byl [[teologie|teologicky]] i formálně blíže (pravda předtridentskému) katolicismu, než protestantismu jak jej formulovala [[reformace]].
== Hodnocení ==
Barokní dějepisectví bralo utrakvistické období jako integrální součást českých dějin. Jeho odsudky se soustředily na radikální projevy [[husitství]] a [[Reformace|lutherské reformace]] 16. století.
V dějinách utrakvismu hledal inspiraci [[Osvícenství|osvícenský]] reformní katolicismus (např. [[Josef Dobrovský]]).
Naopak v průběhu 2. poloviny 19. a a první poloviny 20. století převážily odsudky pokompaktátního utrakvismu. Nejvlivnějšími reprezentanty tohoto přístupu byli [[František Palacký]] a [[Tomáš Garrigue Masaryk]]. Pro ně představoval utrakvismus nedokončenou reformaci, zbytečný kompromis. Vrcholem [[česká reformace|české reformace]] byla pro ně [[Jednota bratrská]].
Nové docenění utrakvismu mezi historiky a teology se datuje od 80. let dvacátého století, s souvislosti s tehdejší diskusí o [[tolerance|toleranci]] v návaznosti na kulaté výročí [[kutnohorský mír|Kutnohorského náboženského míru z roku 1485]]. Tehdy vyjádřili své názory např. [[Josef Macek]], [[Robert Kalivoda]], [[Amedeo Molnár]], [[Josef Válka]], [[Noemi Rejchrtová]]
K odkazu utrakvismu se hlásí například [[Církev československá husitská]] a [[Starokatolická církev]].
| |||