Vina: Porovnání verzí

Představa viny spojuje představu [[závazek|závazku]], dluhu a po-vin-nosti, jež vznikla nějakou újmou, poškozením druhého nebo druhých (např. německé ''die Schuld'' znamená jak dluh, tak vinu), a představu původce či příčiny (např. řecké ''aitia'' znamená vinu i příčinu), česky provinilého či viníka. Znamená, že někdo má odpovědnost za to, co způsobil druhému, co zavinil, anebo i čemu jen nezabránil, ačkoli zabránit mohl.

 

 

Právní vinu charakterizuje to, že se podezřelému resp. obviněnému prokazuje zvenčí, předepsaným důkazním postupem s právem na obhajobu atd. Jeho vlastní doznání může být podpůrným důkazem, případně polehčující okolností. Toto vnější dokazování viny ale nestačí. Podle [[Platón]]ova Prótagory sám Zeus vydal zákon, „že ten, kdo není schopen mít podíl na studu a spravedlnosti, má být vymýcen jako nákaza obce“.<ref>Platón, ''Prótagorás'' 322b </ref> I současná společnost musí předpokládat, že její občané jsou „příčetní“, čili si své činy přičítají a hodnotí také sami – například tam, kde vnější prokázání a soudní trest nejsou možné. Podle [[Immanuel Kant|I. Kanta]] je [[příčetnost]] nezbytnou podmínkou lidské svobody ve společnosti, která právě přisouzením viny a trestem tuto svobodu uznává.<ref>I. Kant, ''Metaphysik der Sitten'', AA VI. 397 nn. </ref>