Emoce: Porovnání verzí

'''Emoce''' (z [[latina|lat.]] ''e-motio'', pohnutí) jsou psychicky a [[Sociální konstruktivismus|sociálně konstruované]] procesy, zahrnující subjektivní zážitky libosti a nelibosti, provázené fyziologickými změnami (změna srdečního tepu, změna rychlosti dýchání atd. ... ), motorickými pojevy ([[mimika]], [[Gesto|gestikulace]]), změnami pohotovosti a zaměřenosti. Hodnotí skutečnosti, události, situace a výsledky činností podle subjektivního stavu a vztahu k hodnocenému, vedou k zaujetí postoje k dané situaci.

Přičemž z hlediska konstitutivního pro společenské vazby mají význam emoce rolové. Ty také dále dělí na reflexivní ([[vina]], [[stud]], [[pýcha]], [[hrdost]], [[ješitnost]]) a [[empatie|empatické]], které vznikají tím, že se vcítíme do situace druhého. Rolové emoce mají zásadní [[morálka|morální]] a [[sociální norma|normativní]] význam, který nejen, že zavazuje jedince k určitému jednání, ale zároveň slouží jako [[sankce]] pro jednání, které není v souladu s tím považovaným za správné. Přestože se emoce vytvářejí v přímé či nepřímé interakci s dalšími aktéry, v konečném důsledku je to samotný [[aktér]], který reflektuje emoci a provádí tak sebe-kontrolu.<ref> SHOTT, Susan. 1979. Emotion and Social Life : A Symbolic Interactionist Analysis. The Americal Journal of Sociology. 84 (6): p: 1324-26 </ref> Emoce tedy mohou být jedním ze způsobů výkonu „neviditelné“ moci, jak ji popisuje [[Michel Foucault|Foucault]], když využívá [[Benthem|Benthamův]] popis [[Panoptikon]]u.<ref> FOUCAULT, Michel. Dohlížet a trestat: kniha o zrodu vězení. Praha: Dauphin, 2000, 427 s. ISBN 80-86019-96-9. s. 275–314 </ref> Jedinec sleduje sám sebe, jelikož si je vědom neustálé přítomnosti kulturní či [[sociální norma|sociální normy]] a případně publika, které by hodnotilo jeho výkon při podřízení se nebo vzdorování [[sociální norma|normě]].

[[Emotion work]] a [[management emocí]] se ve společnostech euro-atlantického [[kultura|kulturního]] okruhu a potažmo [[kapitalismus|kapitalistických]] [[společnost]]ech projevuje tím, že se z emocí stává [[komodita]] a jsou vyžadovány v rámci výkonu pracovních povinností. Většinou u [[profese|profesí]], kde dochází ke kontaktu s jinými [[aktér]]y například letuška, číšník, ale i během obchodního jednání mezi [[Chief executive officer|CEOs]] [[korporace|obchodních korporací]]. Zvládání emocí tak zahrnuje i [[ekonomie|ekonomickou dimenzi]].<ref> HOCHSCHILD, Arlie Russell. 1979. Emotion Work, Feeling Rules, and Social Structure. Americal Journal of Sociology. 85 (3):p 569–570 </ref> Pro [[Erving Goffman|Goffmana]] představuje [[management emocí]] přeneseně faktor ovlivňující schopnost aktéra být [[sociální mobilita|mobilní]] v rámci [[sociální struktura|sociální struktury]]. Respektive jednat tak, že mu ostatní aktéři budou prokazovat [[úcta|úctu]] ''(v angl. „demeanor“)''.<ref> GOFFMAN, Erving. Interaction Ritual: Essays in Face-to-face Behavior. New York: Pantheon Books, 1982, 270 s. ISBN 0-394-70631-5. s: 77 </ref> Čím lépe zvládnutá schopnost managementu vlastních emocí, tím více rostou jeho šance na větší [[úcta|úctu]] a nepřímo i lepší postavení v rámci [[sociální hierarchie]] společenské či v rámci konkrétní [[organizace]].

Na druhou stranu je možné chápat [[fenomén]] tak, že emoce jsou jen prožívány a [[kontextualizace|kontextualizovány]] odlišně než v minulosti. Jak ukazuje [[Zygmunt Bauman]] v soudobé společnosti jsou i lidské vztahy a emoce předmětem [[spotřeba|spotřeby]].<ref> BAUMAN, Zygmunt. Individualizovaná společnost. Praha: Mladá fronta. 2004. 290 s. ISBN 80-204-1195-X s: 185</ref> Pro ilustraci [[kultura|kulturního]] významu emocí lze připomenout dílo [[Norbert Elias|Norberta Eliase]] nazvané ''O procesu civilizace'', kde je popsána psychogeneze [[civilizace]] a jejích členů v tom smyslu, že v rámci své osobnosti se [[aktér|aktéři]] učí zvládání projevů emocí, spontánních projevů a snadnějšímu akceptování [[disciplinace]].<ref>ELIAS, Norbert. O procesu civilizace : sociogenetické a psychogenetické studie. I., Proměny chování světských horních vrstev na Západě. Praha. Argo. 2006. ISBN 80-7203-838-9.</ref>