Otevřít hlavní menu

Změny

m
Robot: Upravuji šablonu: Infobox Spisovatel; kosmetické úpravy
{{Upravit}}
{{Infobox Spisovatel- spisovatel}}
 
'''Vissarion Grigorjevič Bělinskij''', [[Ruština|rusky]] ''Виссарион Григорьевич Белинский,'' ([[13. červen|13. června]] [[1811]], [[Suomenlinna|Sveaborg]] - [[7. červen|7. června]] [[1848]], [[Petrohrad]]) byl [[Rusko|ruský]] [[literární kritika|literární kritik]], [[Estetika|estetik]] a [[Radikální demokracie|radikální demokrat]] narozený na území dnešního [[Finsko|Finska]].
 
== Život ==
Byl synem okresního lékaře v Čembaru (v gubernii Penza). Později tvrdil, že nemá na své dětství jedinou hezkou vzpomínku. Roku 1825 nastoupil v [[Penza|Penze]] na gymnázium. Školu zanedbával, a tak byl v posledním ročníku vyloučen. Díky vlivným známostem nicméně mohl roku 1829 nastoupit na Moskevskou univerzitu. Tamější filozofická fakulta byla střediskem [[Friedrich Wilhelm Joseph Schelling|schellingovství]], a při ní se utvořil i kroužek studentů, do nějž Bělinskij vstoupil (dalšími členy byli K. Aksakov, M. Katkov, N. V. Stankevič aj.) V tomto spolku si osvojil [[Friedrich Schelling|Schellingovu]] filosofii přírody.<ref>{{Citace monografie | příjmení = Losskij | jméno = Nikolaj | autor = | odkaz na autora = Nikolaj Losskij | titul = Dějiny ruské filosofie | překladatelé = z ruského originálu: [[Alan Černohous]] | vydavatel = [[Refugium (nakladatelství)|Refugium Velehrad-Roma]], [[Centrum Aletti]] Velehrad-Roma | místo = [[Velehrad]], [[Olomouc]] | rok = 2004 | počet stran = 664 | edice = Studie ruského myšlení | kapitola = Bělinskij Vissarion Grigorjevič | url kapitoly = | strany = 85 | isbn = 80-86715-26-4 | poznámka = Kniha vychází v rámci vyzkumného záměru „Jednotná Evropa a křesťanství“ a ve spolupráci s [[Centrum Aletti|Centrem Aletti]] v Olomouci | jazyk = česky }}</ref> Pak se nadchl pro [[Georg Wilhelm Friedrich Hegel|hegeliánství]]. Pod jeho vlivem byl v letech 1837 až 1840. Za příklad toho, jakým způsobem využíval Hegelovu [[filosofie|filosofii]] ve svých kritických článcích, může sloužit jeho posuzování poezie v článku „O hoři z rozumu, spis [[Alexandr Sergejevič Gribojedov|A. S. Gribojedova]]“ (1839). Bělinskij neuměl [[němčina|německy]] a svědectví o Hegelově filosofii se mu dostávalo od takových znalců, jako byli Stankevič a [[Bakunin]].<ref>{{Citace monografie | příjmení = Losskij | jméno = Nikolaj | autor = | odkaz na autora = Nikolaj Losskij | titul = Dějiny ruské filosofie | překladatelé = z ruského originálu: [[Alan Černohous]] | vydavatel = [[Refugium (nakladatelství)|Refugium Velehrad-Roma]], [[Centrum Aletti]] Velehrad-Roma | místo = [[Velehrad]], [[Olomouc]] | rok = 2004 | počet stran = 664 | edice = Studie ruského myšlení | kapitola = Bělinskij Vissarion Grigorjevič | url kapitoly = | strany = 87 | isbn = 80-86715-26-4 | poznámka = Kniha vychází v rámci vyzkumného záměru „Jednotná Evropa a křesťanství“ a ve spolupráci s [[Centrum Aletti|Centrem Aletti]] v Olomouci | jazyk = česky }}</ref> Na večerech u Stankeviče mladí romantikové čítali básnická díla ([[Alexandr Sergejevič Puškin|Puškina]], [[Vasilij Andrejevič Žukovskij|Žukovského]], [[Nikolaj Vasiljevič Gogol|Gogola]] a [[Michail Jurjevič Lermontov |Lermontova]], [[William Shakespeare|Shakespeara]], [[Johann Wolfgang von Goethe|Goetheho]], [[Friedrich Schiller|Schillera]] či [[Ernst Theodor Wilhelm Hoffmann|E. T. A. Hofmanna]]) a vedli o nich diskuse.
 
Pod vlivem Hofmannovy povídky ''"Seltsame Leiden eines Theater-Directors"'' se všichni nadchli pro divadlo. To se Bělinskému stalo osudné, neboť byl v září 1832 vyloučen z Moskevské univerzity, když jako stipendista a nešlechtic předložil cenzuře romantické drama ''Dmitrij Kalinin'', v němž přirovnával šlechtu k hadům, krokodýlům a tygrům, kteří se živí kostmi a masem svých bližních a pijí jejich krev a slzy jako vodu. To bylo v době [[Mikuláš I. Pavlovič|Mikulášské]] epochy, jen několik let po rozdrcení [[Děkabristé|dekabristů]], něco neslýchaného. Po vyloučení z univerzity trpěl velkou bídou, až na podzim roku 1834 svým prvním článkem ''Literaturnyja mečtanija'' v časopise ''Teleskopæ'' vstoupil na dráhu literární kritiky. Roku 1836 časopis zanikl a Bělinskij opět ztratil publikační možnost. Roku 1838 od Ševyrjeva převzal vedení redakce časopisu ''Moskovskoje Nabljudateijæ.'' Ten však brzy zanikl a Bělinskij znovu upadl do bídy. Nakonec přijal pozvání A. A. Krajevského, aby psal kritiky do jeho časopisu ''Otečestvennyje zapiski''. Díky tomu se konečně zbavil dluhů. Přesídlil za tím účelem i do [[Petrohrad|Petrohradu]]u. Došlo u něj také - počínaje 40. léty - k velkému tvůrčímu přívalu a změně perspektivy. Seskupil se kolem něj sbor mladých ruských literátů a radikálních demokratů, které velmi ovlivnil. Zemřel v předvečer revoluce roku 1848 na [[souchotě]].
 
== Dílo ==
 
Co se týče Bělinského materialismu, [[Nikolaj Losskij]] zastává názor:
{{Citace|Bolševičtí spisovatelé tvrdí, že Bělinskij se pod vlivem [[Feuerbach]]a stal na konci života vyznavačem “antropologického materializmu”.<ref>Srv. [[Michail Iovčuk|Iovčuk M]]. ''Белинский. Его философские и социально-политические взгляды'', М., 1939</ref> [[Sovětský svaz|Sovětští]] škrabálci se z příkazu vlády snaží v historii západoevropské a ruské kultury najít co možná nejvíc materialistů. Například i takového filosofa, jako byl [[Spinoza]], považují za materialistu. Nevěřte jim ani slovo! Z Bělinského spisů není patrné, že by se stal materialistou.<ref>{{Citace monografie | příjmení = Losskij | jméno = Nikolaj | autor = | odkaz na autora = Nikolaj Losskij | titul = Dějiny ruské filosofie | překladatelé = z ruského originálu: [[Alan Černohous]] | vydavatel = [[Refugium (nakladatelství)|Refugium Velehrad-Roma]], [[Centrum Aletti]] Velehrad-Roma | místo = [[Velehrad]], [[Olomouc]] | rok = 2004 | počet stran = 664 | edice = Studie ruského myšlení | kapitola = Bělinskij Vissarion Grigorjevič | url kapitoly = | strany = 89 | isbn = 80-86715-26-4 | poznámka = Kniha vychází v rámci vyzkumného záměru „Jednotná Evropa a křesťanství“ a ve spolupráci s [[Centrum Aletti|Centrem Aletti]] v Olomouci | jazyk = česky }}</ref>}}
=== Literární snění ===
První významnější statí bylo ''Literární snění'' (Литертурные мечтания, 1834). Už v něm se projevil hlavní rozpor kritikovy estetiky třicátých let. Na jedné straně objektivně idealistický světonázor, ovlivněn německou romantickou filozofií, a na druhé straně snaha o věrnost skutečnosti. Žádá, aby literatura vycházela z pravdy ruského života a z potřeb lidu. Dokazuje, že vzdělaná ruská společnost (šlechta) pohrdá ruským jazykem a otrocky napodobuje své západoevropské vzory. Za skutečného nositele národní svébytnosti považuje lid, jehož jedinou kulturou je [[folklór]]. Mezi lidem a šlechtou je velká propast, její překlenutí považoval Bělinskij za prvořadé. Avšak na rozdíl od mnoha romantických teoretiků nehledá cestu k národní zvláštnosti v napodobování folklóru, ale ve věrném zobrazení ruského života. Do pojmu národní literatury tedy zahrnuje požadavek realismu. Realismus, lidovost a národní svébytnost mu srůstají v jeden nedílný pojem.
 
=== Básně M. Lermontova ===
[[FileSoubor:Vissarion Belinsky.jpg|thumb|327x327px|Vissarion Grigorjevič Bělinskij]]
V této stati (Стихотворения М. Лермонтова, 1841) podrobil kritice svůj dřívější požadavek absolutní objektivity. Hlouběji se zabýval vztahem umělce ke skutečnosti. Nevzdává se sice myšlenky o objektivní zákonitosti historického dění a vyžaduje i nadále, aby autor pravdivě vyjadřoval jeho smysl, ale cestu k tomu vidí v tom, jak autor sám postihuje podstatu smutné skutečnosti.
 
 
=== Dopis Gogolovi ===
''Dopis Gogolovi'' (Письмо Гогою, 1855) byl poprvé publikován v periodiku ''Polární hvězda ''. Obsahuje Bělinského ideologickou závěť. Lze ji považovat za minimální program ruské radikální demokracie. Vložil do textu požadavky na zrušení nevolnictví, zrušení tělesných trestů a zavedení přísné zákonnosti. Dopis přijalo radikální i umírněné křídlo ruské literatury, získal pro věc pokroku [[Ivan Sergejevič Turgeněv|Turgeněva]], [[Fjodor Michajlovič Dostojevskij|Dostojevského]], [[Nikolaj Alexejevič Někrasov|Někrasova]] i [[Ivan Alexandrovič Gončarov|Gončarova]]. [[Fjodor Michajlovič Dostojevskij|Dostojevskij]] byl za veřejné čtení ''Dopisu Gogolovi'' odsouzen k smrti, těsně před popravou trest zmírnily na čtyři roky vyhnantví.
 
== Dílo ==
113 776

editací