Klášter svatého Viktora (Paříž): Porovnání verzí

Smazaný obsah Přidaný obsah
Dinybot (diskuse | příspěvky)
m robot: typografické a kódové korekce a náhrady přesměrování podle specifikace
Řádek 1:
Tento článek pojednává o opatství Sv. Viktora, významném středověkém teologickém centru. Krátce pojednává o klášteru Svatého Viktora obecně a dále se zabývá exegetikou školou zde vyvinutou.
 
== Dějiny opatství Svatého Viktora ==
 
Zakladatelem opatství Svatého Viktora byl [[Vilém z Champeaux]], žák [[Anselm z Laonu|Anselma z Laonu]], který se v roce [[1108]] zřekl veřejného a školního života a odtáhl se do poustevny v lesích pod horou sv. Jenovéfy poblíž Notre-Dame. Zanedlouho se za ním dostavili společníci, s nimiž v roce [[1113]] založil nové [[opatství]]. Dal se svými přáteli i žáky přemluvit, aby se opět vrátil k vyučování, nicméně opatství se nikdy nestalo velkým centrem veřejné výuky a tamější mistři se omezovali na učení svých vlastních členů. Klášter víc odpovídal benediktinskému kontemplativnímu vzoru než augustiniánskému standardu oné doby.
 
Vilém byl v roce založení opatství jmenován [[biskup]]em v Chalons a vedení komunity přešlo do rukou jejího nového [[opat]]a, dřívějšího převora Gilduina.
 
[[Klášter]] udržoval úzké styky jak s Bernardem a jeho cisterciáky, tak s Anglií. Na mnoha místech ve Francii i Anglii vznikla samostatná opatství, vázaná ke svému mateřskému domu dceřinnou úctou. Čilá korespondence putovala mezi Anglií a Svatým Viktorem i za sporu mezi anglickým králem a Tomášem Becketem, v němž kanovníci ze Svatého Viktora hájili práva canterburskýého arcibiskupa.
 
V roce [[1162]], kdy se převorem stal druhý nejznámější z kanovníků ze Svatého Viktora Richard, byl současně opatem zvolen Ernisius. Ten přivedl opatství na pokraj finanční zkázy a jeho neblahé působení se nevyhlo ani vnitřnímu životu komunity. Opatství bylo zachráněno až při druhém zásahu papeže Alexandra III. v roce [[1172]]. Konečný a stálý řád života získalo opatství až za Jana Teutona na počátku 13. století. Zánik opatství spadá do let [[Velká francouzská revoluce|Francouzské revoluce]].
 
Osoby, které představují tzv. školu ze Svatého Viktora a o nichž chceme krátce pojednat, spadají do prvních dvou či tří generací od vzniku opatství. Jsou to především [[Hugo ze Svatého Viktora|Hugo]] († 1140), přední z prvních kanovníků zabývajících se teologií a exegezí a zakladatel této školy. Na jeho základech pak stavěli jeho následovníci, z nichž nejznámější jsou [[Richard ze Svatého Viktora|Richard]] († 1173), [[Ondřej ze Svatého Viktora|Ondřej]] († 1175 ?), básník Adam († 1192 ?) či Gottfried († 1194). Ne všichni plně sdíleli nebo následovali Hugonovy principy a přesvědčení, nicméně všichni na něm nějakým způsobem stavěli.
 
Kromě samotných kanovníků opatství existovala skupina teologů, především pařížských mistrů, kteří byli s opatstvím spojeni a byli poznačeni jeho duchovním a intelektuálním dědictvím. K nim patří z těch nejznámějších především biskup z Chartres [[Jan ze Salisbury]] († 1180), [[Petr Comestor]] († 1178), [[Petr Cantor]] († 1197) a canterburský arcibiskup [[Štěpán Langton]] († 1228).
 
Svatý Viktor se může pyšnit svou proslulou [[exegeze|exegezí]], ale právě tak i svou [[mystika|mystikou]] či spekulativní [[teologie|teologií]].
Řádek 19:
== Místo Svatého Viktora v dějinách (biblické) teologie ==
 
Pokusíme se nyní shrnout základní prvky exegetické (či teologické) školy Svatého Viktora a určit, jaké místo jí náleží v dějinách [[teologie]]. Naše tvrzení se zakládají na hodnocení De Lubaca.
[[Exegeze]], neboli ''pagina sacra'', bylo synonymem pro teologii. Po celé první, „mnišské“ období středověké exegeze se teologie nedělila na různé sektory a obory, jak tomu bylo v následujících staletích. Bible spolu s církevními otci představovala ideálně jediný pramen teologického poznání. Ne nadarmo, když Hugo ze Svatého Viktora rozděluje Bibli, dělí [[Nový zákon]] na [[evangelium|evangelia]], apoštolské spisy a spisy Otců, což tuto pravdu příkladně ozřejmuje. Tato skutečnost se promítá i do teologické metodologie: každý teologický spis je více či méně založený na nějakém biblickém úryvku či knize. Zatímco tato forma přetrvává, obsah teologie se rozšiřuje a rozčleňuje a klasická forma mu začíná být těsná. Často tak nastává situace, kdy spekulativní teologie, o které autor pojednává, není dost dobře aplikovatelná na nějaký konkrétní text, a dochází k absurdním situacím, kdy alegorie (spekulativní teologie) nebo duchovní a morální aspekty (tropologie) nemají s „vykládaným“ textem nic společného. Ozývají se proti tomu první ohlasy, které se snaží jak o možnost hovořit otevřeněji a příměji o teologických pravdách, tak o zachování vážnosti a srozumitelnosti biblického textu, což vede k rozlišení exegeze od spekulativní a spirituální teologie.
 
A právě zde se nachází škola Svatého Viktora. Hugonova teorie není snahou o zavedení něčeho nového ani úsilím o větší důraz na doslovný význam textu, nýbrž je konzervativním pokusem zastavit nezadržitelný vývoj. Hugo si uvědomuje zmatek a chaos, který v exegezi/teologii vládne, a snaží se do ní ve svém ''Didascalicu'' vnést řád. To, co píše, není nic jiného, než co můžeme najít v tradici, z níž čerpá: u svatého [[Řehoř I. Veliký|Řehoře]], Rabana Maura a jiných. Sám Hugo však není s to se svými vlastními pokyny řídit, a jen některé svatoviktorské spisy odpovídají jeho kritériím.
 
[[Ondřej ze Svatého Viktora]] staví na Hugonově požadavku většího a serióznějšího důrazu na biblický text, ale přitom vykládá Písmo přesně tím způsobem, proti kterému Hugo brojil. Na druhé straně Hugo sám, ale i Richard se vyžívají alegorii, často bez patřičného respektu k biblickému textu. Hugonovo mohutné dílo ''De sacramentis christianae fidei'' je spíš než exegezí jakýmsi prvním zárodkem teologické sumy, jak ji později bude znát [[Scholastika (filozofie)|scholastika]].
 
Vývoj teologie však půjde dál a během několika málo generací dojde k rozdělení teologických disciplín. [[Jinotaj|Alegorie]] přejde ve spekulativní teologii, z [[tropologie]] se stane spirituální (a morální) teologie, exegeze se „osvobodí“ od alegorické „zátěže“ spekulativních a spirituálních témat a může se věnovat zkoumání bezprostředního významu biblických textů. Za několik desítek let po Richardovi a Hugonovi vzniknou obsáhlé teologické sumy, které budou postaveny na logickém rozlišení a ne již na biblickém podkladu.
 
Toto scholastické oddělení a osamostatnění teologických disciplín nepřineslo však jen kladné plody. Exegeze i spekulativní teologie se vydaly každá svou cestou a přestaly na sobě být navzájem závislé, což vedlo k jejich značnému odcizení, které se odrazí například na Reformaci.
 
Hugo – a pod jeho vlivem svatoviktorská škola – se snažili zachovat v souladu s tradicí jednotu a kontinuitu v teologickém bádání mezi Písmem, tradicí a teologickými pravdami, jednotnou osu historie-alegorie-tropologie, jinými slovy Písmo-dogmatika-spiritualita. Hugonova snaha však byla odsouzena k neúspěchu a teologie kráčela nezadržitelně dál svou cestou.