Jan Viklef: Porovnání verzí
Smazaný obsah Přidaný obsah
→Život: Oprava překlepu |
→Život: Oprava překlepu |
||
Řádek 5:
Pocházel z nepříliš bohatého anglosaského šlechtického rodu, který vlastnil pozemkový majetek v hrabství [[Yorkshire]]. Datum narození je nejisté, odhady badatelů se různí a pohybují se zhruba v rozmezí let 1320–1331. Sporné je též místo narození, buď tvrz ve vsi Wycliffu nad Teesou (Wycliffe-on-Tees), nebo šlechtické sídlo v městečku Hipswellu.<ref>KAŇÁK, Miloslav. ''John Viklef: život a dílo anglického Husova předchůdce''. Vyd. 1. Praha: Ústřední církevní nakladatelství, 1973. 233 s. [Viz s. 7 a s. 215.]</ref>
Kolem roku 1345 přišel Viklef do [[Oxfordská univerzita|Oxfordu]], kde vystudoval a většinu života působil, nejprve jako člen Merton College a pak jako správce [[Balliol College]].<ref>KUŤÁKOVÁ, Eva a kol. ''Slovník latinských spisovatelů.'' Vyd. 1. Praha: Odeon, 1984. 718 s. [Viz str. 352.]</ref> V roce 1361 se stal mistrem svobodných umění, doktorem teologie roku 1372. V roce 1365 byl ustanoven „wardenem", tj. dohližitelem kněžského semináře (koleje) v [[Canterbury]] Hallu, ale v roce 1367 byl řízení koleje zbaven a vedení ústavu bylo svěřeno mnichům. Viklef se proti tomuto rozhodnutí odvolal k papeži [[Urban V.|Urbanovi V.]], ten však rozhodl v jeho neprospěch.<ref>KAŇÁK, Miloslav. ''John Viklef: život a dílo anglického Husova předchůdce.'' Vyd. 1. Praha: Ústřední církevní nakladatelství, 1973. 233 s. [Viz s. 8–9 a s. 14.]</ref>
V té době rostla nespokojenost anglických šlechticů se vzrůstem moci a majetku duchovenstva i s papežskou politikou. Přehnané finanční nároky papežské kurie a bohatsví a privilegované postavení kléru budily proticírkevní náladu. Viklef vystoupil před širší veřejnost, když se parlament usnesl, že již papeži nebude odvádět lenní poplatek. Viklef toto usnesení obhajoval.<ref> KADLEC, Jaroslav. ''Církevní dějiny: Skriptum pro stud. účely Cyrilometodějské bohoslovecké fak. v Litoměřicích. 3. [díl], Vrcholný a pozdní středověk.'' 2., přeprac. vyd. Praha: Ústřední církevní nakladatelství, 1975. 168 s. [Viz str. 125.]</ref> Papežové přesídlili roku 1309 do francouzského [[Avignon|Avignonu]] a v tzv. [[Stoletá válka|stoleté válce]] mezi Anglií a Francií se stali spojenci nepřátelské Francie. Anglický parlament se snažil zabránit odlivu peněz do papežské pokladny a přijal zákony, které zakazovaly přijímat od papeže církevní úřady, platit mu za ně a uznávat výnosy jeho soudů. Papežská kurie odpověděla hrozbou církevní klatby.
V roce 1374 vyslal král [[Eduard III.]] do [[Bruggy|Brugg]] poselstvo, které tam mělo vyjednávat s plnomocníky papežskými o sporných otázkách. V čele poselstva stál králův syn [[Jan z Gentu]], vévoda z [[Lancasterové|Lancasteru]], a jako jeho odborný poradce se jednání účastnil i Viklef. Jan z Gentu se stal Viklefovým ochráncem a k hmotnému zabezpečení mu poskytl faru v
Ve svých spisech, zejména v traktátech ''De dominio divino'' (1373–1374) a ''De civili dominio'' (1370–1375), Viklef horlil proti papežskému zdaňování a obsazování anglických beneficií. Pokud mnišské řády přijaly zásadu chudoby, vlastní všechno své nezměrné bohatství neprávem. Církev se má se vrátit k chudobě časů apoštolských, její veliký majetek jí nejen neprospívá, ale škodí, kněží se mají věnovat jen pastýřským povinnostem. Ve věcech světských moc králova není podřízena moci papeže a světská moc má právo odejmout kléru jeho statky.<ref>KADLEC, Jaroslav. ''Církevní dějiny: Skriptum pro stud. účely Cyrilometodějské bohoslovecké fak. v Litoměřicích. 3. [díl], Vrcholný a pozdní středověk.'' 2., přeprac. vyd. Praha: Ústřední církevní nakladatelství, 1975. 168 s. [Viz str. 125.]</ref> V traktátu ''De civili dominio'' Viklef také napsal, že člověk žijící v hříchu nemůže nic užívat spravedlivě, a tedy nemá právo na majetek.<ref>KENNY, Anthony. ''Stručné dějiny západní filosofie.'' Vyd. 1. Praha: Volvox Globator, 2000. 515 s. Katarze; sv. 6. ISBN 80-7207-374-5. [Viz str. 241.]</ref> Pouze člověk, který je ve stavu milosti, je oprávněný k vykonávání vlády v církvi i ve státě.<ref>STŘÍBRNÝ, Zdeněk. ''Dějiny anglické literatury.'' Vyd. 1. Praha: Academia, 1987. 2 sv. (837 s., [16] s. barev. obr. příl.). [Viz str. 52.]</ref>
| |||