Otevřít hlavní menu

Změny

typos, styl, upravit
{{Upravit}}
{{Infobox Spisovatel}}
 
'''Vissarion Grigorjevič Bělinskij''', [[Ruština|rusky]] ''Виссарион Григорьевич Белинский,'' ([[13. červen|13. června]] [[1811]], [[Suomenlinna|Sveaborg]] - [[7. červen|7. června]] [[1848]], [[Petrohrad]]) byl [[Rusko|ruský]] [[literární kritika|literární kritik]], [[Estetika|estetik]] a [[Radikální demokracie|radikální demokrat]] narozený na území dnešního [[Finsko|Finska]].
 
== Život ==
Byl synem okresního lékaře v Čembaru (v gubernii Penza). Později tvrdil, že nemá na své dětství jedinou hezkou vzpomínku. Roku 1825 nastoupil v [[Penza|Penze]] na gymnázium. Školu zanedbával, a tak byl v posledním ročníku vyloučen. Díky vlivným známostem nicméně mohl roku 1829 nastoupit na Moskevskou univerzitu. Tamější filozofická fakulta byla střediskem [[Friedrich Wilhelm Joseph Schelling|schellingovství]], a při ní se utvořil i kroužek studentů, do nějž Bělinskij vstoupil (dalšími členy byli K. Aksakov, M. Katkov, N. V. Stankevič aj.) V tomto spolku si osvojil [[Friedrich Schelling|Schellingovu]] filosofii přírody.<ref>{{Citace monografie | příjmení = Losskij | jméno = Nikolaj | autor = | odkaz na autora = Nikolaj Losskij | titul = Dějiny ruské filosofie | překladatelé = z ruského originálu: [[Alan Černohous]] | vydavatel = [[Refugium (nakladatelství)|Refugium Velehrad-Roma]], [[Centrum Aletti]] Velehrad-Roma | místo = [[Velehrad]], [[Olomouc]] | rok = 2004 | počet stran = 664 | edice = Studie ruského myšlení | kapitola = Bělinskij Vissarion Grigorjevič | url kapitoly = | strany = 85 | isbn = 80-86715-26-4 | poznámka = Kniha vychází v rámci vyzkumného záměru „Jednotná Evropa a křesťanství“ a ve spolupráci s [[Centrum Aletti|Centrem Aletti]] v Olomouci | jazyk = česky }}</ref> Pak se nadchl pro [[Georg Wilhelm Friedrich Hegel|hegeliánství]]. Pod jeho vlivem byl v letech 1837 až 1840. Za příklad toho, jakým způsobem využíval Hegelovu [[filosofie|filosofii]] ve svých kritických článcích, může sloužit jeho posuzování poezie v článku „O hoři z rozumu, spis [[Alexandr Sergejevič Gribojedov|A. S. Gribojedova]]“ (1839). Bělinskij neuměl [[němčina|německy]] a svědectví o Hegelově filosofii se mu dostávalo od takových znalců, jako byli Stankevič a [[Bakunin]].<ref>{{Citace monografie | příjmení = Losskij | jméno = Nikolaj | autor = | odkaz na autora = Nikolaj Losskij | titul = Dějiny ruské filosofie | překladatelé = z ruského originálu: [[Alan Černohous]] | vydavatel = [[Refugium (nakladatelství)|Refugium Velehrad-Roma]], [[Centrum Aletti]] Velehrad-Roma | místo = [[Velehrad]], [[Olomouc]] | rok = 2004 | počet stran = 664 | edice = Studie ruského myšlení | kapitola = Bělinskij Vissarion Grigorjevič | url kapitoly = | strany = 87 | isbn = 80-86715-26-4 | poznámka = Kniha vychází v rámci vyzkumného záměru „Jednotná Evropa a křesťanství“ a ve spolupráci s [[Centrum Aletti|Centrem Aletti]] v Olomouci | jazyk = česky }}</ref> Na večerech u Stankeviče mladí romantikové čítali básnická díla ([[Alexandr Sergejevič Puškin|Puškina]], [[Vasilij Andrejevič Žukovskij|Žukovského]], [[Nikolaj Vasiljevič Gogol|Gogola]] a [[Michail Jurjevič Lermontov |Lermontova]], [[William Shakespeare|Shakespeara]], [[Johann Wolfgang von Goethe|Goetheho]], [[Friedrich Schiller|Schillera]] či [[Ernst Theodor Wilhelm Hoffmann|E. T. A. Hofmanna]]) a vedli o nich diskuse.
 
Pod vlivem Hofmannovy povídky ''"Seltsame Leiden eines Theater-Directors"'' se všichni nadchli pro divadlo. To se Bělinskému stalo osudné, neboť byl v září 1832 vyloučen z Moskevské univerzity, když jako stipendista a nešlechtic předložil cenzuře romantické drama ''Dmitrij Kalinin'', v němž přirovnával šlechtu k hadům, krokodýlům a tygrům, kteří se živí kostmi a masem svých bližních a pijí jejich krev a slzy jako vodu. To bylo v době [[Mikuláš I. Pavlovič|Mikulášské]] epochy, jen několik let po rozdrcení [[Děkabristé|dekabristů]], něco neslýchaného. Po vyloučení z univerzity trpěl velkou bídou, až na podzim roku 1834 svým prvním článkem ''Literaturnyja mečtanija'' v časopise ''Teleskopæ'' vstoupil na dráhu literární kritiky. Roku 1836 časopis zanikl a Bělinskij opět ztratil publikační možnost. Roku 1838 od Ševyrjeva převzal vedení redakce časopisu ''Moskovskoje Nabljudateijæ.'' Ten však brzy zanikl a Bělinskij znovu upadl do bídy. Nakonec přijal pozvání A. A. Krajevského, aby psal kritiky do jeho časopisu ''Oteč.Otečestvennyje zapisezapiski''. Díky tomu se konečně zbavil dluhů. Přesídlil za tím účelem i do [[Petrohrad|Petrohradu]]. Došlo u něj také - počínaje 40. léty - k velkému tvůrčímu přívalu a změně perspektivy. Seskupil se kolem něj sbor mladých ruských literátů a radikálních demokratů, které velmi ovlivnil. Zemřel v předvečer revoluce roku 1848 na [[souchotě]].
 
== Dílo ==
Kritickou činnost BelinskéhoBělinského lze rozdělit na dvě období:
 
* '''Třicátá léta''', ve kterých můžeme BelinskéhoBělinského charakterizovat jako demokrata. V té době ho zajímají především estetické a filozofické aspekty umělecké tvorby. Vycházel z [[Georg Wilhelm Friedrich Hegel|Hegelovy]] filozofie: HegelovyHegelovu tezi, že vše skutečné je rozumné, interpretoval jako ideu smíření se se skutečností. Postupně však začíná vyzvedávat ideu negace nerozumného a zkoumat zákon, kterému se podřizuje život společnosti a lidských individuí.
 
* '''Čtyřicátá léta''', v nichž se stává radikálním demokratem. Přiklání se nakonec k [[Materialismus|materialismu]]: duchovní není nic jiného než činnost fyzického. Z ideje zákonitosti společenského života vyvozuje ideu nezbytnosti společenského pokroku. Bělinskij se přiklání k [[Socialismus|socialistickému]] ideálu společnosti bez bohatých a chudých, jehož realizace vyžaduje pravděpodobně násilí. Usiluje však o aktualizaci idejí původního [[křesťanství]], v důsledku čehož se dostává do střetu s anarchistou [[Michail Bakunin|Michailem Bakuninem]]. V Bělinského estetických názorech se prosazuje idea historismu. Umění vymezuje jako názornou reprodukci skutečnosti, v níž se zachycují její typické rysy. U umělce podtrhoval význam jeho citu pro současnost a možnosti, které se v ní otevírají.
=== Literární snění ===
První významnější statí bylo ''Literární snění'' (Литертурные мечтания, 1834). Už v něm se projevil hlavní rozpor kritikovy estetiky třicátých let. Na jedné straně objektivně idealistický světonázor, ovlivněn německou romantickou filozofií, a na druhé straně snaha o věrnost skutečnosti. Žádá, aby literatura vycházela z pravdy ruského života a z potřeb lidu. Dokazuje, že vzdělaná ruská společnost (šlechta) pohrdá ruským jazykem a otrocky napodobuje své západoevropské vzory. Za skutečného nositele národní svébytnosti považuje lid, jehož jedinou kulturou je [[folklór]]. Mezi lidem a šlechtou je velká propast, její překlenutí považoval Bělinskij za prvořadé. Avšak na rozdíl od mnoha romantických teoretiků nehledá cestu k národní zvláštnosti v napodobování folklóru, ale ve věrném zobrazení ruského života. Do pojmu národní literatury tedy zahrnuje požadavek realismu. Realismus, lidovost a národní svébytnost mu srůstají v jeden nedílný pojem.
[[Soubor:Белинский.jpg|thumb|right|Vissarion Grigorijevič BelinskijBělinskij]]
 
=== O ruské povídce a povídkách p. Gogola ===
Realistické tendence jsou ještě silnější v stati ''O ruské povídce a povídkách p. Gogola'' (О русской повести и повестях г. Гоголя, 1835). BelinskijBělinskij zde rozvádí svou koncepci "reálné poezie" a podává její přesnou charakteristiku: "...Poezie reálná, poezie života a skutečnosti je opravdová a pravá poezie naší doby. Její typický ráz záleží ve věrnosti skutečnosti; ona nepřetvařujenepřetvaří život, ale ho reprodukuje, znovu vytváří a jak vypouklé sklo v sobě odráží pod jedním hlediskem jeho rozmanité jevy, vybírající z nich ty, které jsou nutné pro složení úplného, ​​živého a jednotného obrazu ... Abych uzavřel charakteristiku toho, co nazývám reálnou poezií, dodávám, že věčný hrdina, neměnný předmět její inspirace, je člověk."<ref>Spisy Bělinského, sv. I, Praha, 1956, s. 184-185.</ref>
V této stati najdeme všechny charakteristické rysy realistické poetiky. Vzorem mu je [[Nikolaj Vasiljevič Gogol]], kterého ještě za [[Alexandr Sergejevič Puškin|Puškinova]] života slavil jako zakladatele nové etapy literárního vývoje. Za základní esteticko-noetické gesto Gogolovy prózy považuje "smích přes slzy".
 
 
=== Dopis Gogolovi ===
''Dopis Gogolovi'' (Письмо Гогою, 1855) byl poprvé publikován v periodiku ''Polární hvězda ''. Obsahuje Bělinského ideologickou závěť. Lze ji považovat za minimální program ruské radikální demokracie. Vložil do textu požadavky na zrušení nevolnictví, zrušení tělesných trestů a zavedení přísné zákonnosti. Dopis přijalo radikální i umírněné křídlo ruské literatury, získal pro věc pokroku [[Ivan Sergejevič Turgeněv|Turgeněva]], [[Fjodor Michajlovič Dostojevskij|Dostojevského]], [[Nikolaj Alexejevič Někrasov|Někrasova]] i [[Ivan Alexandrovič Gončarov|Gončarova]]. [[Fjodor Michajlovič Dostojevskij|Dostojevskij]] byl za veřejné čtení ''Dopisu Gogolovi'' odsouzen k smrti, těsně před popravou trest zmírnily na čtyři roky vyhnantvavyhnantví.
 
== Dílo ==
| strany = 85-90
| isbn = 80-86715-26-4
| poznámka = Kniha vychází v rámci vyzkumnéhovýzkumného záměru „Jednotná Evropa a křesťanství“ a ve spolupráci s [[Centrum Aletti|Centrem Aletti]] v Olomouci
| jazyk = česky
}}