Aktivity požadující prosazování zájmů slovanských národů v rámci Rakouska později oslabovaly a do popředí se dostal další proud, [[austroslavismus]]. Na jeho úspěch měl především vliv ten fakt, že celá řada lidí (např. [[Ľudovít Štúr]], [[Karel Havlíček Borovský]] etc), která původně prosazovala myšlenku sjednocení Slovanů pod ruským carem, po návštěvě Ruska pochopila kulturní odlišnost střední i východní Evropy a hledala umírněné a politicky průchodné řešení, ovšem bez potřeby rezignovat na vlastní národní ideály.
ruskýRuský politický panslavismus má kořeny v polovině 19. století po prohrané Krymské válce. Tehdy politikové poraženého Ruska přehodnotili svůj původně velmi kladný až nekriticky obdivný vztah k tehdejším evropským mocnostem (dnes by se řeklo "západním státům") a s cílem oslabovat tyto "západní státy" začali hledat nové spojence v probouzejících se malých nesamostatných slovanských národech. Že šlo jen o vypočítavou politiku dokazuje vztah tehdejšího Ruska k podrobeným Polákům na ruských územích, který celému světu prakticky ukázal, jaké mocenské zájmy Rusko ve skutečnosti mělo. Tehdy také vznikla propagandistická kniha N. J. Danilevského "Rusko a Evropa"<ref>[http://royallib.com/book/danilevskiy_nikolay/rossiya_i_evropa.html DANILEVSKIJ, Nikolaj. Rusko a Evropa. Moskva. 1854. (ke stažení v ruštině)]</ref>, ve které byla rozpracována idea protikladnosti úpadkového západního germánsko-románského světa a nastupující slovanské civilizace pod hegemonií Ruské říše. a mravními ideály ruského pravoslaví.
