Antoninus Pius: Porovnání verzí

Antoninovo panování je často pokládáno za období míru a všeobecné prosperity, ve skutečnosti si ale [[Římská legie|legie]] počínaly v polovině [[2. století]] poměrně aktivně. Přestože sám císař pravděpodobně nestál v čele žádné vojenské výpravy, jeho [[legát]]i se účastnili řady střetnutí. Kolem roku [[142]] vedl [[Quintus Lollius Urbicus]] v [[Británie (provincie)|Británii]] úspěšné tažení na sever od [[Hadriánův val|Hadriánova valu]], jímž rozšířil hranice římské moci do [[Kaledonie]]. Podél severní linie výbojů byl mezi zálivy [[Firth of Forth]] a [[Firth of Clyde]] zbudován nový systém opevnění, pojmenovaný [[Antoninův val]], což nasvědčuje tomu, že Římané uvažovali o trvalé okupaci kaledonské nížiny v dnešním jižním [[Skotsko|Skotsku]]. Také [[Limes Romanus]] byl v [[Horní Germánie|Horní Germánii]] posunut hlouběji na východ. Říše zůstala ušetřena závažnějších krizí, v pohraničí docházelo ovšem i za Antonina k lokálním konfliktům a povstáním. [[Maurové]] byli zpacifikováni a donuceni požádat o mír. Nájezdy [[Germáni|Germánů]], [[Dákové|Dáků]] a [[Alani|Alanů]] byly zdárně odraženy, revolty v [[AchaeaAchaia (římská provincie)|Achaji]] a Egyptě potlačeny. Desetiletí trvající odpor [[Židé|Židů]] namířený proti císařské vládě byl konečně zdolán. Hranice impéria na středním [[Dunaj]]i byla zabezpečena, když Antoninus dosadil do čela kmene [[Kvádové|Kvádů]] Římanům nakloněného krále. V [[Orient]]u vzrostlo koncem jeho vlády napětí ve vztazích s [[Parthská říše|Parthy]] kvůli [[Arménie|Arménii]]. Ačkoli císař pouhým svým dopisem odradil parthského krále od vpádu do této země, zhruba od roku [[158]] posilovali Římané stavy svých vojsk na východní hranici. Krátce po Antoninově smrti vypukla válka s Parthy a nedlouho nato museli Římané čelit energickému náporu [[barbar]]ů na Dunaji. Moderní historikové se přou o to, zda tomuto neblahému vývoji mohl Antoninus předejít.