Vlastnictví: Porovnání verzí

Přidáno 178 bajtů ,  před 4 lety
Přeskupení textu
(→‎Nabytí vlastnického práva: Oprava chyb, wikifikace)
(Přeskupení textu)
* právo s věcí nakládat ''(ius disponendi)''.
Pod právo s věcí nakládat mohou spadat i další práva, například právo [[Opuštění věci|věc opustit]], právo věc neužívat nebo právo věc [[Zcizení|zcizit]] (tj. [[Kupní smlouva|prodat]], [[darování|darovat]], vyměnit, [[Legatum|odkázat]] atd.)<ref>Martin Flora: [http://lesprace.silvarium.cz/content/view/566/58/ K lesu jako předmětu vlastnictví], Lesnická práce, 4/2003.</ref> Základním právem vlastníka je tedy libovolně s věcí nakládat a mezi jeho oprávnění patří mimo jiné i věc modifikovat, upravovat, zničit nebo opustit. Výkon práv je tedy neomezený, ale musí je vykonávat v mezích [[Právní řád|právního řádu]] a nesmí jimi rušit práva jiných osob nebo vykonávat takové činy, jejichž hlavním účelem je jiné osoby obtěžovat nebo poškodit.<ref>§ 1012 občanského zákoníku.</ref>
 
S pojmem vlastnictví je spojeno i vymezení pojmu „[[Věc (právo)|věc]]“ jako „to, co lze vlastnit“. Zatímco v [[Otrokářství|otrokářských]] systémech mohl být i člověk předmětem vlastnictví (a například i děti byly někde chápány jako vlastnictví rodičů), v moderní době se práva disponovat s lidmi s pojmem vlastnického práva nespojují. Podobně mohou mimo pojem vlastnictví v některých právních systémech a kulturách stát i další typy věcí, například [[lidské tělo]] (živé i mrtvé), [[Zvíře|zvířata]], [[Pozemek|pozemky]] a přírodní útvary či zdroje, [[Myšlenka|myšlenky]], činy a mnohé další. Podle římského práva byla věcmi i všechna zvířata. V novém občanském zákoníku je ustanovení, které říká, že věcmi nejsou lidé, nebo použijeme-li dikce nového kodexu: „Lidské tělo, ani jeho části, třebaže jsou odděleny“ (§ 493).<ref>{{Citace elektronického periodika|periodikum = Všehrd|odkaz na autora = |url = http://casopis.vsehrd.cz/2014/04/rimske-pravo-a-novy-obcansky-zakonik-i-veci-a-jejich-deleni/|příjmení = Skřejpek|jméno = Michal|titul = Římské právo a nový občanský zákoník I.: Věci a jejich dělení|rok vydání = 2014}}</ref>
 
== Omezení vlastnického práva ==
* '''Rozhrady''' – za rozhradu je považován plot, zeď, meze, strouhy a jiné podobné nebo umělé rozhrady mezi sousedními pozemky, které jsou společné. Ukazují zřetelné hranice mezi pozemky a mohou být přirozené nebo umělé. Rozhrady jsou společným vlastnictvím vlastníků sousedních pozemků.<ref>§ 1024 až § 1028 občanského zákoníku.</ref>
* '''Nezbytná cesta –''' na nezbytnou cestu má právo vlastník pozemku, který na pozemek nemůže vstoupit přímo z veřejné cesty. Pokud by vlastník pozemku zřízení nezbytné cesty nepovolil, může se jejího povolení domáhat vlastník nemovitosti soudní cestou. Za nezbytnou cestu náleží vlastníku úplata.<ref>§ 1029 až § 1036 občanského zákoníku.</ref> 
Právní systémy se mohou lišit v tom, do jaké míry může vlastník pozemku, budovy či prostoru určovat pravidla chování osob. Obecně platí i v prostoru soukromého vlastníka obecně závazné právní předpisy: majitel pozemku není například oprávněn povolit na svém pozemku vraždu, užívání drog. I v soukromých objektech platí státní regulace [[podnikání]], daňové zákony, i na neveřejné [[účelová komunikace|účelové komunikaci]] platí [[pravidla silničního provozu]] atd. Jde-li o veřejně přístupný soukromý objekt (například prodejna, restaurace, park atd.), mohou právní normy či právní tradice vyžadovat, že vlastník pozemku nesmí návštěvníky [[Diskriminace|diskriminovat]] (musí všem umožnit užívání za stejných podmínek), lišit se mohou i pohledy na to, zda vlastník je oprávněn rozhodovat o zákazu nebo povolení kouření, fotografování, koliduje-li takový zákaz s obecným pravidlem, že každý může činit vše, co není zákonem zakázáno atd. Faktický obsah vlastnického práva je dán především tradicí.
 
== Ochrana vlastnického práva ==
 
== Zánik vlastnického práva ==
'''zániku vlastnického práva''' může dojít relativním a absolutním způsobem. U relativního zániku se právo chápe ve vztahu k určitému vlastníkovi, zanikne vlastnické právo jedné osoby, ale vzniká vlastnické právo osoby druhé. U absolutního zániku přestane vlastnické právo fakticky existovat a žádná další osoba ho nenabude. K relativnímu typu zániku dochází především na základě [[smlouva|smlouvy]] (převod vlastnického práva na jinou osobu), ale i nezávisle na vůli vlastníka (smrt, [[vydržení]], rozhodnutí státního orgánu – např. [[vyvlastnění]]). Vlastník se může vlastnického práva i vzdát nebo může dojít ke zničení /nebo spotřebování věci.<ref name=":0" />  
 
Vlastnictví téměř v žádném právním systému není zcela výlučné. Většina právních systémů tradičně obsahuje různé formy obecného užívání soukromého majetku ([[veřejná přístupnost krajiny]], [[právo cesty]] přes cizí pozemek, obecné užívání [[Pozemní komunikace|pozemních komunikací]], právo sbírat v lese v omezené míře lesní plody a klestí (v některých systémech, například biblickém židovském právu, se podobné právo vztahovalo i na sbírání polních plodin pro okamžitou osobní potřebu), práva vstupu na cizí pozemek nebo použití cizího majetku v nouzových situacích nebo je-li to nezbytně nutné k užívání vlastního majetku či výkonu vlastních práv, případně též povinnost dát svůj majetek k dispozici v případě válečného stavu, stavu nouze či ohrožení, možnost vyvlastnění ve veřejném zájmu atd. Výlučnost užívání se obvykle netýká těch způsobů užívání, které v užívání neomezují nepřiměřeně vlastníka (např. tzv. [[svoboda panoramatu]]).
 
Právní systémy se mohou lišit v tom, do jaké míry může vlastník pozemku, budovy či prostoru určovat pravidla chování osob. Obecně platí i v prostoru soukromého vlastníka obecně závazné právní předpisy: majitel pozemku není například oprávněn povolit na svém pozemku vraždu, užívání drog. I v soukromých objektech platí státní regulace podnikání, daňové zákony, i na neveřejné [[účelová komunikace|účelové komunikaci]] platí [[pravidla silničního provozu]] atd. Jde-li o veřejně přístupný soukromý objekt (například prodejna, restaurace, park atd.), mohou právní normy či právní tradice vyžadovat, že vlastník pozemku nesmí návštěvníky diskriminovat (musí všem umožnit užívání za stejných podmínek), lišit se mohou i pohledy na to, zda vlastník je oprávněn rozhodovat o zákazu nebo povolení kouření, fotografování, koliduje-li takový zákaz s obecným pravidlem, že každý může činit vše, co není zákonem zakázáno atd. Faktický obsah vlastnického práva je dán především tradicí.
 
S pojmem vlastnictví je spojeno i vymezení pojmu „[[Věc (právo)|věc]]“ jako „to, co lze vlastnit“. Zatímco v [[Otrokářství|otrokářských]] systémech mohl být i člověk předmětem vlastnictví (a například i děti byly někde chápány jako vlastnictví rodičů), v moderní době se práva disponovat s lidmi s pojmem vlastnického práva nespojují. Podobně mohou mimo pojem vlastnictví v některých právních systémech a kulturách stát i další typy věcí, například [[lidské tělo]] (živé i mrtvé), [[Zvíře|zvířata]], [[Pozemek|pozemky]] a přírodní útvary či zdroje, [[Myšlenka|myšlenky]], činy a mnohé další. Podle římského práva byla věcmi i všechna zvířata. V novém občanském zákoníku je ustanovení, které říká, že věcmi nejsou lidé, nebo použijeme-li dikce nového kodexu: „Lidské tělo, ani jeho části, třebaže jsou odděleny“ (§ 493).<ref>{{Citace elektronického periodika|periodikum = Všehrd|odkaz na autora = |url = http://casopis.vsehrd.cz/2014/04/rimske-pravo-a-novy-obcansky-zakonik-i-veci-a-jejich-deleni/}}</ref>
 
Vlastnictví téměř v žádném právním systému není zcela výlučné. Většina právních systémů tradičně obsahuje různé formy obecného užívání soukromého majetku ([[veřejná přístupnost krajiny]], [[právo cesty]] přes cizí pozemek, obecné užívání [[Pozemní komunikace|pozemních komunikací]], právo sbírat v lese v omezené míře lesní plody a klestí (- v některých systémech, například biblickém židovském právu, se podobné právo vztahovalo i na sbírání polních plodin pro okamžitou osobní potřebu), práva vstupu na cizí pozemek nebo použití cizího majetku v nouzových situacích nebo je-li to nezbytně nutné k užívání vlastního majetku či výkonu vlastních práv, případně též povinnost dát svůj majetek k dispozici v případě válečného stavu, stavu nouze či [[Stav ohrožení státu|ohrožení]], možnost [[vyvlastnění]] ve veřejném zájmu atd. Výlučnost užívání se obvykle netýká těch způsobů užívání, které v užívání neomezují nepřiměřeně vlastníka (např. tzv. [[svoboda panoramatu]]).
== Druhy a formy vlastnictví v komunistickém režimu ==
V současné době je v českém [[Právní řád|právním řádu]] vlastnictví vnímáno a právními předpisy vymezováno jako jednotné, kdy všem vlastníkům bez ohledu na jejich charakter přísluší typově stejná vlastnická práva a jim odpovídající ochrana. V tomto směru není jako vlastník zvýhodňován ani [[stát]]. V době [[Komunistický režim v Československu|komunistického režimu]] bylo ale rozlišováno více druhů a forem vlastnictví, které byly právním řádem různě preferovány, a podle toho jim byla poskytována ochrana. Právní řád tehdy upravoval následující druhy vlastnictví: