Vlastnictví: Porovnání verzí

Vlastnictvím se označuje předmět vlastnického práva, tedy souhrn, k němuž má mít vlastník vlastnické právo Dle občanského zákoníku lze vlastnit vše, co někomu patří, všechny věci hmotné i nehmotné. Vedle věcí ve smyslu hmotných předmětů lze vlastnit tedy i věci nehmotné či práva, jehož povaha to připouští. <ref name=":1">{{Citace monografie|příjmení = Novotný|jméno = Petr|příjmení2 = Štrossová|jméno2 = Monika|titul = Nový občanský zákoník - vlastnictví a věcná práva|vydání = 1|vydavatel = Grada|místo = Praha|rok = 2014|počet stran = 165|strany = |isbn = 978-80-247-5166-5}}</ref>

Pod právo s věcí nakládat mohou spadat i další práva, například právo [[Opuštění věci|věc opustit]], právo věc neužívat nebo právo věc [[Zcizení|zcizit]] (tj. prodat, darovat, vyměnit, odkázat atd.)<ref>Martin Flora: [http://lesprace.silvarium.cz/content/view/566/58/ K lesu jako předmětu vlastnictví], Lesnická práce, 4/2003</ref> Základním právem vlastníka je tedy libovolně s věcí nakládat a mezi jeho oprávnění patří mimo jiné i věc modifikovat, upravovat, zničit nebo opustit. Výkon práv je tedy neomezený, ale musí je vykonávat v mezích [[Právní řád|právního]] [[právní řád|řádu]] a nesmí jimi rušit práva jiných osob nebo vykonávat takové činy, jejichž hlavním účelem je jiné osoby obtěžovat nebo poškodit.<ref>§ 1012 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník</ref>

<nowiki> </nowiki>Vlastnictví téměř v žádném právním systému není zcela výlučné. Většina právních systémů tradičně obsahuje různé formy obecného užívání soukromého majetku ([[veřejná přístupnost krajiny]], [[právo cesty]] přes cizí pozemek, obecné užívání [[Pozemní komunikace|pozemních komunikací]], právo sbírat v lese v omezené míře lesní plody a klestí (v některých systémech, například biblickém židovském právu, se podobné právo vztahovalo i na sbírání polních plodin pro okamžitou osobní potřebu), práva vstupu na cizí pozemek nebo použití cizího majetku v nouzových situacích nebo je-li to nezbytně nutné k užívání vlastního majetku či výkonu vlastních práv, případně též povinnost dát svůj majetek k dispozici v případě válečného stavu, stavu nouze či ohrožení, možnost vyvlastnění ve veřejném zájmu atd. Výlučnost užívání se obvykle netýká těch způsobů užívání, které v užívání neomezují nepřiměřeně vlastníka (např. tzv. [[svoboda panoramatu]]).

Socialistické vlastnictví bylo označováno jako základní majetkový vztah [[socialismus|socialistického]] společenského zřízení, který byl podle tehdejších [[ideologie|ideologických]] proklamací páteří hospodářské soustavy vylučující „vykořisťování člověka člověkem“. Jako základní formy socialistického vlastnictví pak bylo rozlišováno '''''státní vlastnictví''''' jako majetek veškerého lidu (národní majetek), v němž byly především výrobní prostředky, a družstevní vlastnictví, které svědčilo [[Družstvo|družstvům]] v oblasti zemědělské výroby, řemeslné výroby, obchodu a oblasti občanské spotřeby (např. stavební bytová družstva). Další formou bylo i vlastnictví společenských a jiných socialistických organizací, které působily ve sféře politické, kulturní a sociální (např. [[odbory|odborové organizace]], kulturní fondy, krajská sdružení [[advokát]]ů). Socialistické vlastnictví bylo upraveno v [[hospodářský zákoník|hospodářském zákoníku]], bylo právním řádem preferováno a byla mu poskytována nejširší právní ochrana, zvýšené ochrany požívalo např. v oblasti [[trestní právo|trestního práva]].

I v současnosti bývá běžně některé vlastnictví označováno za „soukromé“ či „osobní“ (např. ''„byt v osobním vlastnictví“''). Jde však o laické výrazy, které nemají obsah právních termínů užívaných v době komunistického režimu, vždy se jedná o tentýž jediný druh vlastnictví, který je v platném právním řádu upraven. Označením vlastnictví jako soukromého se většinou zdůrazňuje vymezení vlastníka jako subjektu odlišného od státu, [[Obec|obce]], [[Samosprávné kraje v Česku|kraje]] či [[Právnická osoba|právnických]] [[Právnická osoba|osob]].