Umělou obnovou vznikají lesní porosty zpravidla [[druh (biologie)|druhově]]ově nebo i geneticky odlišné od porostů původních. Uskutečňuje se výsevem semen nebo výsadbou [[sazenice|sazenic]] lesních dřevin. Volba obnovovaných dřevin nezávisí na mateřském porostu (jeho druhovém složení nebo genetické kvalitě). Založené kultury mohou být rovnoměrnější, optimálně husté a přehlednější. Umělou obnovou lze docílit přeměn nevhodných porostů (například smrkových monokultur) na porosty s vhodnější druhovou skladbou, více vyhovující stanovišti. [[Těžba dříví]] předcházející umělé obnově je jednodušší a zpravidla lze také lépe využít [[mechanizace|mechanizaci]]. Umělá obnova lesů má však i své nevýhody. Na holých plochách je totiž omezena možnost výsadby stinných dřevin ([[jedle bělokorá|jedle]], [[buk lesní|buk]]). Při uplatnění umělé obnovy vznikají převážně stejnověké a stejnorodé porosty (chudá prostorová skladba). Kultury bývají více než nárosty poškozovány zvěří (důvodem je zpravidla nižší počet jedinců na jednotce plochy). Umělá obnova je často nákladnější než obnova přirozená kvůli nutnosti pěstování sazenic a nákladům na výsadbu (případně vylepšování).
