Otevřít hlavní menu

Změny

Přidáno 490 bajtů ,  před 4 lety
doplnění, odkaz a typo
Její otec by jedním ze 17 dětí černé otrokyně z [[Virginie]] a bílého [[Irsko|irského]] majitele plantáže. Její matce bylo údajně teprve 13 let, když se Billie narodila, jejímu otci bylo 16 let. Vyrůstala v chudé baltimorské čtvrti ve státě [[Maryland]]. Její rodiče se vzali, když jí byly tři roky, ale velmi brzy se rozvedli. Billie také přiznala, že když jí bylo 11 let, byla znásilněna. Nejen to, ale i její život na ulici vedl k tomu, že byla v roce [[1925]] poslána do katolického nápravného ústavu. S pomocí rodinného přítele se odtud o dva roky později dostala. Na konci [[1920–1929|20. let]] se společně se svou matkou přestěhovala do [[New York]]u.
 
Začátkem [[1930–1939|třicátých let]] pracovala jako [[prostitutka]]. Přivydělávala si také zpíváním v různých [[harlem]]ských nočních klubech. Kromě spropitného za to ale nedostávala žádné peníze. Traduje se, že sama téměř bez peněz a vyhozená z bytu zpívala píseň ''Travelin All Alone'' tak, že to obecenstvo dohánělo k slzám. V roce [[1933]] ji objevil hledač talentů [[John H. Hammond|John Hammond]] a seznámil jí s dirigentem [[Ray Ellis|Rayem Ellisem]], s nímž začala vystupovat.
 
Od té doby se sice zbavila materiální bídy, ale návyku na alkohol a drogy, kterými zaháněla tíseň, se nezbavila. V roce 1947 byla za držení a užívání drog odsouzena a podrobila se odvykací léčbě na psychiatrické klinice. Ke zpěvu se sice ještě vrátila, ale o 12 let později, ve věku 44 let, podlehla cirhóze jater. Zemřela v New Yorku, 17. července 1959.
 
== Hlas ==
Její [[zpěv]] se dá poznat téměř okamžitě. V průběhu doby se ale měnil. Na prvních nahrávkách z poloviny 30. let je slyšet živý dívčí hlas plný energie. Její hlas postupně dozrával a už začátkem [[1940–1949|40. let]] nebylo pochyb, že Billie je skutečný unikát. V té době vznikly písně ''Strange Fruit'' a ''I Cover the Waterfront''. Její zpěv v té době dostával přívlastky jako sladký, vdušný, zkušený, smutný či důmyslný. Ovšem s přibývájícími léty si postupně začala brát svou daň její láska k tvrdým drogám. [[Drogy]] ničily nejen její osobnost, ale především její hlasový rozsah. Poslední nahravací session bylo při nahrávání ''Lady in Satin'' v roce [[1958]]. Billie přišla o značnou část svého rozsahu, ovšem smysl pro frázování neztratila, spíše naopak. Nahrávalo se se 40členným orchestrem, který vedl [[Ray Ellis]]. Ten v roce [[1997]] o tomto albu řekl:
{{citát|Musím říct, že nejemotivnější moment byl, když si poslechla nahrávku písně „I’m Fool to Want You“. Rozplakala se… Když jsme skončili nahrávání, šel jsem do režie, abych si všechno poslechl. Musím přiznat, že jsem nebyl s jejími výkony spokojený. Ale poslouchal jsem tehdy jen jako dirigent, ne srdcem. To se změnilo, až když jsem o několik týdnů později slyšel finální nahrávku. Byl jsem tehdy překvapený, jak skvělý výkon to byl.}}
 
* ''New Orleans: Original Motion Picture Soundtrack'' (1946) ([[Giants of Jazz]], [[1983]])
* ''The Sound of Jazz'' ([[Columbia Records|Columbia]], [[1958]])
== Externí odkazy ==
* {{Commonscat}}
* ''At Monterey 1958''
* ''Billie Holiday in Europe 1954–1958''
* ''A Midsummer Night's Jazz at Stratford ’57''
* ''Summer of ’49''
 
== Externí odkazy ==
* {{Commonscat}}
 
{{Portály|Hudba}}