Passacaglia: Porovnání verzí

Passacaglia svého největšího rozkvětu dosáhla právě v barokní době, ale můžeme se s touto formou setkat i u skladatelů [[20. století]]. Používali hoji i skladatelé [[dodekafonie|atonální]] hudby (např. [[Arnold Schoenberg|Arnold Schönberg]]). Jedná se o skladbu zpravidla vážného charakteru a je často, ale ne vždy, vystavěná na [[Ostinátní bas|ostinátním basu]] a třídobém [[trojdobéTakt metrum(hudba)|třídobém taktu]]. Jde obvykle o [[kontrapunkt]]ické variace, které vznikají tak, že skladatel neustále opřádá „tvrdošíjné“ (ostinátní) téma v basu novými a novými kontrapunkty. Kontrapunktické variace jsou tedy opakem [[Variace (hudba)|variací]], jejichž téma se mění po stránce [[melodie|melodické]], [[rytmusRytmus (hudba)|rytmické]], stylizační (tzv. formální variace), nebo též po stránce [[harmonie|harmonické]] a formální (tzv. charakteristické variace).

Výraz “passacaglia” (španělsky ''pasacalle'', francouzsky ''passacaille'', italsky: ''passacaglia'', ''passacaglio'', ''passagallo'', ''passacagli'', či ''passacaglie'') má svůj původ ve španělských slovech ''pasar'' (jít, procházet) a ''calle'' (ulice). Tato forma vznikla ve Španělsku na počátku 17. století jako jednoduchá [[Drnkací nástrojKytara|rytmickákytarová]] [[Break (hudba)|mezihra]] mezi instrumentačně doprovázenými tanci či písněmi. NavzdoryI španělskéhopřes původušpanělský původ této formy (což potvrzujídoložený odkazyzmínkami v dobové španělské literatuře), pocházejí první psanézapsané příklady passacaglií pocházejí z italského zdroje kolem roku 1606.<ref>Hudson 1971, 364.</ref> Tyto skladby, podobně jako další z italskéhoitalských zdrojezdrojů z počátku století, jsou prosté, krátké sekvence akrodů[[akord]]ů nastiňující[[Harmonie_(hudba)|harmonicky]] sledující běžné [[Kadence (hudba)|kadencikadence]] skladby.<ref>Silbiger 2001.</ref>

Na konci 20. let 17. století passacagliu přehodnotiljako [[Hudební forma|formu]] redefinoval italský skladatel [[Girolamo Frescobaldi]], který ji přetvořil do sledu [[variace (hudba)|variací]] na basové téma (které samose též může variovatobměňovat).<ref>Silbiger 2001.</ref> Pozdější skladatelé tento model převzali a v 19. století již výraz představoval sérii variací na [[ostinato|ostinátní]] téma, obvykle vážnějšího charakteru.<ref>Silbiger 2001.</ref> Frescobaldi rozvinul také velmi podobnou formu, [[ciaccona|ciacconu]]. Obě formy jsou vzájemně úzce spjaty, ale jelikož "skladatelé často užívali výrazů ''chaconne'' a ''passacaglia'' nahodile[...] moderní pokusy o přesné rozlišení obou pojmů jsou nepřesné a historicky nepodložené".<ref>Bukofzer 1947, 42.</ref> V počátcích hudební vědy proběhly pokusy o formální rozlišení mezi historickými útvary ciacconou a passacaglií, ale badatelé často došli k protichůdným výsledkům. Například [[Percy Goetschius]] došel k názoru, že ciaccona je obvykle založena na harmonické sekvenci s opakováním sopránové melodie, a passacaglia se tvoří nad základním basovým tématem,<ref>Goetschius 1915, 29 and 40</ref> zatímco [[Clarence Lucas]] obě formy definoval přesně opačně.<ref>Lucas 1908, 203.</ref> Nicméně později došlo k pokroku směremv krozlišování rozlišení proobou užitíforem v dílech ze 17. a na počátku 18. století, kdy je někteří skladatelé (zejména Frescobaldi a [[François Couperin]]) záměrně smísilimísili obaněkdy žánryi v jedné skladbě.<ref>Silbiger 1996.</ref>

[[Image:AutograafBach582 2.jpg|thumb|První stránka autograph manuscriptrukopisu [[Passacaglia a fuga c- moll, BWV 582|Passacaglie a fugy v c moll]] od [[Johann Sebastian Bach|Johanna Sebastiana Bacha]]]]

Jedním z nejznámějších příkladů passacaglie v [[VážnáKlasická hudba|západní klasické hudbě]] je [[Passacaglia a fuga c- moll, BWV 582|Passacaglia a fuga c moll]] pro [[varhany]] od [[Johann Sebastian Bach|Johanna Sebastiana Bacha]]. Francouzští [[clavecinCembalo|cembalisté]]isté, zejména [[Louis Couperin]] a jeho synovec [[François Couperin]], byli známi svým užitím formy ''passecaille'', ačkoli se často odchylovali od formy passacaglie, nejčastěji- v případějejich opakovanýchpojetí se jedná spíše o opakující se pasáže na způsob [[rondo|ronda]]vých částí.

Další příklady varhanních passacaglií pocházejí od [[DieterichDietrich Buxtehude|Dietericha Buxtehudeho]], [[Johann Pachelbel|Johanna Pachelbela]], [[Sigfrid Karg-Elert|Sigfrida Karg-Elerta]], [[Johann Kaspar Kerll|Johanna Kaspara Kerlla]], [[Daniel Gregory Mason|Daniela Gregory Masona]], [[Georg Muffat|Georga Muffata]], [[Gottlieb Muffat|Gottlieba Muffata]], [[Johann Kuhnau|Johanna Kuhnaua]], [[Felix Mendelssohn-Bartholdy|Felixe Mendelssohna-Bartholdyho]], [[Juan Bautista Cabanilles|Juana Bautisty Cabanillese]], [[Bernardo Pasquini|Bernarda Pasquiniho]], [[Max Reger|Maxe Regera]], [[Ralph Vaughan Williams|Ralpha Vaughana Williamse]] (''Passacaglia on B–G–C'', 1933), či [[Leo Sowerby|Lea Sowerbyho]].

Ústřední motiv [[Claudio Monteverdi|Monteverdiho]] madrigalu "Lamento della Ninfa" je passacaglia na sestupném [[tetrachord]]u. Úvodní dvě věty 4. sonáty od [[Johann Heinrich Schmelzer|Johanna Heinricha Schmelzera]] ''Sonatæ unarum fidium'' jsou passacaglie na [[sestupný tetrachord|sestupném tetrachordu]], ovšem v neobvyklé [[Durová stupnice|durové]] tónině.