Messerschmitt Me 262: Porovnání verzí
Smazaný obsah Přidaný obsah
Rozšíření |
rozšíření |
||
Řádek 4:
| výrobce = [[Messerschmitt]]
| obrázek = Messerschmitt Me 262 050606-F-1234P-055.jpg
| popisek = Messerschmitt Me
| konstruktér = [[Willy Messerschmitt]]
| první let = [[18. duben|18. dubna]] [[1941]] s pístovým motorem <br />[[18. červenec|18. července]] [[1942]] s proudovým motorem
Řádek 65:
Dne 20. března [[1943]] se do Leipheimu vrátil opravený Me 262 V3 a 17. dubna provedl několik letů na Me 262 V2 Hauptmann [[Wolfgang Späte]]. Následující den došlo během letu Me 262 V2 k tragické nehodě, kdy došlo ve výšce 500 m k utržení zadní pohyblivé části výstupní trysky motoru. Stroj přešel do střemhlavého letu a poté dopadl na zem poblíž Schwabmünchenu. V jeho troskách zahynul pilot Wilhelm Ostertag.
[[File:Messerschmitt Me 262 V3 side-view silhouette.png|thumb|Messerschmitt Me 262 V3]]
Na počátku dubna se do letových testů zapojil také '''Me 262 V4''' (Werk-Nr.0000004, PC+UD). 22. května 1943 s tímto strojem provedl na letišti v Lechfeldu zkušební let vrchní inspektor stíhacího letectva [[Luftwaffe (Wehrmacht)|Luftwaffe]] Generalleutnant [[Adolf Galland]]. Po jeho společném hlášení s vedoucím zkušebních jednotek Luftwaffe Edgarem Petersenem rozhodl Erhard Milch o zahájení sériové výroby Me 262.
Řádek 76:
26. listopadu 1943 byly na letišti Insterburg předvedeny prototypy Me 262 V4 a Me 262 V6 pilotovaný Gerdem Lindnerem Adolfu Hitlerovi. Přítomni byli rovněž [[Hermann Göring]], Adolf Galand a ministr pro zbrojní výrobu [[Albert Speer]]. Na požadavek Führera byly pod trup Me 262 V6 instalovány dva pumové závěsníky umožňující nést po jedné 250 kg pumě. První let upraveného stroje na Blitzbommber se zavěšenými pumami provedl 20. prosince 1943 vrchní inspektor bombardovacího letectva Oberst Dietrich Pelz.
Na přelomu prosince 1943 a ledna [[1944]] byly dokončeny prototypy '''Me 262 V8''' (Werk-Nr.130003, VI+AC) a '''Me 262 V10''' (Werk-Nr.130005, VI+AE). Me 262 V8 byl prvním strojem s instalovanou hlavňovou výzbrojí v přídi, skládající se ze čtyř kanónů MK 108 ráže 30 mm umístěných po dvou nad sebou. Odpalování bylo elektropneumatické a jako zaměřovač sloužil Revi 16 B. Me 262 V10 posloužil ke zkouškám zařízení, které snižovalo síly na řídící páce při letu vysokou rychlostí. Zalétávací pilot Gerd Lindner pak na stroji Me 262 V10 prováděl zkoušky různých pumových závěsníků. Byly demontovány pancéřové desky chránící pilota a výzbroj byla redukována na dva kanóny. Pro zvýšení doletu byla v zadní části trupu umístěna přídavná palivová nádrž. V říjnu 1944 Me 262 V10 zkoušel v Lechfeldu použití vlečné, okřídlené odhazovatelné přídavné palivové nádrže o objemu 900 dm³.
Na '''Me 262 V9''' (Werk-Nr.130004, VI+AD) dokončeném v lednu 1944 bylo testováno rádiové a elektrické vybavení.
Řádek 83:
Do konce května 1944 byly dokončeny další dva sériové letouny S3 a S4. První z nich sloužil ke zkouškám výzbroje a podvozku, druhý k testům s klapkami Flettner. V dubnu 1944 bylo Luftwaffe dodáno 16 předsériových strojů s označením '''Me 262 A-0''', 7 dalších převzalo německé letectvo do konce roku 1944. Byly přiděleny k Erprobungsstelle Rechlin, nebo k Erprobungskommandu 262.
[[File:Me 262 A 13 Bär links klein.jpg|thumb|Me 262 A-1a, Stab.III/EJG 2, Oberstleutnant Heinz Bär, Lechfeld, 1945]]
Problémy s dodávkami pohonných jednotek Jumo 004 B společností [[Junkers]] byla [[sériová výroba]] '''Me 262 A-1a''' zahájena až v červnu 1944, kdy bylo vyprodukováno 28 strojů. Od března 1945 bylo zhruba 60 Me 262 A-1a vybaveno podkřídlovým odpalovacím zařízením pro rakety R4M firmy DWM. Takto upravené stroje nesly označení '''Me 262 A-1a/R1'''.
U třech exemplářů '''Me 262 A-1b''' byla za pohon zvolena dvojice proudových motorů [[BMW 003]] A.
První bombardovací verzí se stal '''Me 262 A-2a'''. Byl vybaven pumovými závěsníky ETC 504 nebo Wikingerschiff, na které bylo možno zavěsit jednu pumu o hmotnosti 500 kg, nebo dvě po 250 kg. Koncem podzimu 1944 byl jeden ze strojů (Werk-Nr.110484) vybaven novou prosklenou přídí s místem pro druhého člena posádky a optickým zaměřovačem Lofte 7 H. Na začátku roku 1945 byl takto přestavěn další Me 262 (Werk-Nr.110555), který dodatečně obdržel autopilot společnosti Siemens a několik dalších přístrojů pro lety bez vidu. Po provedení 23 testovacích letů havaroval 30. března u Marburgu.
Tři letouny '''Me 262 A-2a/U1''' (Werk-Nr.130170, 138188 a 130164) měly namísto dvou kanónů MK 108 instalovány autopilot spojený se zařízením pro vybírání střemhlavého letu TSA. Jinou variantou byl '''Me 262 A-2a/U2'''.
Verze '''Me 262 A-2a/R2''' byla vybavena zesíleným pancéřováním určená k bitevním útokům v malé výšce.
Letoun '''Me 262 A-5a''' byl ozbrojenou průzkumnou verzí vybavenou dvěmi kamerami Rb 50/30 nebo jednou Rb 20/30 a jednou Rb 75/30 vyzbrojený dvojicí kanónů MK 108 ráže 30 mm. V podlaze kabiny bylo instalováno malé okénko pro snadnější sledování terénu pod letounem. Pumové závěsníky byly zachovány, obvykle se na ně zavěšovaly dvě přídavné palivové nádrže o celkovém objemu 600 dm³.
Obtížný výcvik mladých pilotů si již v roce 1944 vyžádal konstrukci dvoumístné cvičné verze '''Me 262 B-1a'''. Jejím prototypem se stal pátý sériový stroj (Werk-Nr.130010) s instalovaným druhým sedadlem namísto zadní palivové nádrže a zdvojeným řízením. Tento prototyp byl zničen během přistání 8. října 1944. Deutsche Lufthansa v Berlíně-Staakenudodala čtyři takovéto stroje, dalších 15 pak Blohm & Voss ve Wenzendorfu. Měly plnou standardní střeleckou výzbroj čtyř kanónů Mk 108 a pumové závěsníky, na které se zavěšovaly dvě přídavné palivové nádrže. První cvičné stroje převzala jednotka III.(Erg.)/JG 2 v listopadu 1944.
Asi 12 cvičných Me 262 B-1a bylo upraveno na dvoumístnou noční stíhačku '''Me 262 B-1a/U1''' vybavenou radarem FuG 218 Neptun V s anténami Hirschgeweih a zařízením FuG 350 ZC Naxos, které zachycovalo vyzařování radaru H2S britských nočních bombardérů. Tato provizorní přestavba cvičných Schwalbe vznikla na základě úspěšných testů z října 1944 s Me 262 A-1a (Werk-Nr.170056), vybaveného radarem FuG 220 Lichtenstein SN-2.
Prvním od počátku projektovaným letounem jako noční stíhačka byl '''Me 262 B-2a''' s prodlouženým trupem na 11,80 m, v němž byly instalovány další palivové nádrže. Další dvě přídavné nádrže mohl nést podvěšené pod trupem. V pozdějším období se místo radaru FuG 218 instaloval FuG 240 Berlin nebo FuG 244 Bremen 0 společnosti Telefunken. Standardní hlavňovou výzbroj čtyř kanónů MK 108 doplnily dva kanóny stejného typu, které byly umístěny za kabinou posádky střílející šikmo nahoru dopředu ([[Schräge Musik]]).
Na konci roku 1944 bylo rozhodnuto upravit Me 262 na přepadovou stíhačku s přídavným raketovým motorem HWK 509 A na tekuté palivo o tahu 16,8 kN. První let stroje přestavěného z Me 262 A-1a (Werk-Nr.130186) pilotovaného Gerdem Lindnerem se uskutečnil 27. února 1945. Takto upravený stroj na variantu '''Me 262 C-1a''' startoval pomocí dvou přídavných startovacích raket na tuhé palivo Borsig o tahu 4,88 kN na dráze nepřevyšující 650 m. Do 22. března 1945 provedl šest zkušebních letů než byl zničen spojeneckými stíhači na letišti Lechfeld.
Jako další verze s přídavným raketovým motorem vznikl '''Me 262 C-2b''' překonstruovaný z ze stroje výrobního čísla 170074. Poháněly jej dva motory BMW 003 R, které vznikly spojením proudových motorů BMW 003 A s raketovými motory BMW 718 dávajícím po dobu tří minut tah 9,87 kN. Zálet stroje proběhl 26. března 1945, kdy během 1,5 minuty vystoupal do hladiny 8200 m. Druhý a zároveň poslední let provedl o tři dny později.
== Bojové nasazení ==
První jednotkou s letouny Me 262 A-1a Schwalbe se stalo na rozkaz Adolfa Gallanda z 15. prosince 1943 ustavené Erprobungskommando 262 pod velením Hauptmanna Wernera Thierfeldera. Úkolem zkušebního oddílu zformovaného v dubnu 1944 v Lechfeldu z pilotů III./ZG 26 byly operační testy Me 262. Thierfelder se nevrátil již z prvního operačního letu s šestým sériovým letounem (S6), kdy 18. července 1944 samostatně odstartoval proti velké formaci amerických letounů. Zahynul v troskách stroje po jeho dopadu na zem v Kauferingu. Příčinou byla s největší pravděpodobností technická závada na Me 262. K prvnímu zdokumentovanému vzdušnému boji došlo 26. července, kdy Leutnant Alfred „Bubi“ Schreiber setřelil nad Bavorskem britský letoun [[de Havilland Mosquito]] z 544. perutě [[Royal Air Force]]. Získal tak první [[sestřel]] na proudovém stíhacím stroji. Druhé vítězství si stejný pilot připsal na své konto již 2. srpna, kdy ve vzdušném boji zlikvidoval [[Supermarine Spitfire]] RAF. 8. srpna pokračoval v úspěších Erprobungskommanda 262 Leutnant Joachim Weber, kdy nad jezerem Ammersee sestřelil další Mosquito RAF. 15. srpna padla za oběť proudovému Messerschmittu s pilotem Feldwebelem Heinzem Lennartzem první Létající pevnost [[B-17]].
První úspěchy vedly k vytvoření dalších dvou zkušebních jednotek v Lärzu a Erfurtu. 14. a 18. září 1944 si po jednom Mosquitu připsal na své konto Leutnant Weber, startující z letiště v Lärzu. Současně další úspěchy získali také stíhači z Lechfeldu. Oberfeldwebel Baudach sestřelil 24. srpna [[Lockheed P-38 Lightning]], o dva dny později Leutnant Schreiber Spitfire a Oberfeldwebel Recker Mosquito. 5. září pilot Schreiber na Me 262 likviduje další Spitfire, následující den Oberfeldwebel Gobel Mosquito a 12. září pak Oberfeldwebel Baudach [[North American P-51 Mustang]].
Dne 26. září se začala formovat nová jednotka, jejímž velitelem byl jmenován [[Walter Nowotny]] s piloty z Erprobungskommanda 262. První letka skupiny Nowotny byla dislokována na letišti v Achmeru a velel jí Oberleutnant Paul Bley a druhá v Hesepe zpočátku pod velením Leutnanta Fritze Müllera. Po neshodě s Nowotnym byl do čela letky postaven Oberleutnant Alfred Teumer. Ten však zahynul 4. října během přistání se svým „jetem“ a jeho nástupcem se stal Leutnant Schall. První bojovou akci skupina provedla 7. října 1944 proti velké formaci bombardérů [[USAAF]] se stíhacím doprovodem. Z letiště v Hesepe odstartovaly dva letouny Schwalbe, za jejichž řízení usedli Schall a Feldwebel Lennartz a z Achmeru Oberleutnant Bley, Leutnant Kobert a Obrfährich Russel. Schall a Lenartz zničili [[Consolidated B-24 Liberator]] a vrátili se zpět na základnu. Na letouny z Achmeru však zaútočili Mustangy a Russelova Schwalbe byla zničena ještě na [[VPD]]. Krátce po startu byly zničeny zbylé dva Messerschmitty palbou Urbana L. Drewa z 361. stíhací skupiny. Bley se zachránil na padáku, Gerhard Kobert zahynul. V dalších dnech, 10. a 12. října, byly bez vlastních ztrát sestřeleny dva Mustangy, o které se postaral Bley a Lennartz. Mezi 4. a 13. říjnem však bylo při haváriích zničeno nebo těžce poškozeno 10 Me 262. Po vyšetřování příčin technickou komisí firmy Messerschmitt, kterou vedl Fritz Wendel, obnovila skupina bojové akce 28. října 1944. V tento den Schall zničil jeden Mustang a Schreiber letoun Lightning, při startu však havaroval Oberleutnant Bley, který zahynul. Následující den sestřelili po jednom stroji [[Republic P-47 Thunderbolt]] Feldwebel Büttner a Oberfeldwebel Gobel. Schreiber zničil jeden Lightning a po srážce se strojem Spitfire opustil poškozený Me 262 na padáku. 1. listopadu sestřelil Oberfähnrich Banzhaff Mustang, sám se ale musel z hořící Schwalbe zachránit na padáku. Rovněž další týden došlo k mnoha leteckým soubojům se spojeneckými stíhači. 8. listopadu zahynul ve vzdušném boji po sestřelení Mustangu a Liberatoru velitel jednotky Walter Nowotny a Kommando Nowotny tak ukončilo svoji činnost. Její piloti získali 18 jistých a 4 pravděpodobná vítězství při vlastní ztrátě 26 Me 262.
Dva týdny po vylodění spojenců v Normandii začalo přeškolování pilotů KG 51 „Edelweiss“ na Me 262. Brvní dva Blitzbombery tato jednotka převzala 19. července 1944. Všechny proudové bombardéry se následně dostaly do Kommanda Schenk složeného z pilotů KG 51 pod velením Majora Wolfganga Schenka. Svou bojovou činností měli především napadat zásobovací trasy spojeneckých vojsk. 28. srpna se zpět z akce nevrátily dva Me 262 A-2a Kommanda Schenk o které se postarali Maj. Myers a Lt. Croy z 82. stíhací peruti USAAF na letounech P-47.
▲Stroje se nasazovaly hlavně proti formacím bombardérů. V souboji s pístovými stíhačkami jako byl Spitfire či [[P-51 Mustang|Mustang]] vycházel Messerschmitt hůře vinou své menší obratnosti a akcelerace.{{Fakt/dne|20100901143210}} Oproti britskému Meteoru Mk.III sice měl vyšší maximální rychlost, a číselně „lépe vypadala“ jeho výzbroj 30mm kanóny oproti čtveřici 20mm kanónů Meteoru (MK 108 ovšem byly, zejména díky nižší úsťové rychlosti střely, vhodné spíše k ničení bombardérů), ovšem výzbroj Meteoru plně postačovala ke spolehlivému zničení jakéhokoli vzdušného cíle (oproti MK 108 měly 20mm kanóny [[Hispano-Suiza HS.404|British-Hispano Mk.V]] významnou přednost ve vyšší úsťové rychlosti střely a vyšší kadenci).{{Fakt/dne|20100901143210}} Z druhé strany ovšem britský stroj byl mnohem obratnější, jak prokázaly cvičné souboje provedené u RAF, kdy Meteor hladce překonával typ Hawker Tempest, a lépe ovladatelný, navíc měl oproti Me 262 výhodu v použití aerodynamických brzd — jenže tyto dva typy se ve vzduchu nikdy neutkaly.
K největšímu počtu vzletů proti jedinému cíli — tj. svazu bombardérů — zřejmě došlo v úterý 10. dubna 1945, kdy vzlétlo 55 strojů Me 262 proti několika jednotkám americké 8. letecké armády; jen za ten den při operaci číslo 938 vyslala do vzduchu 1315 čtyřmotorových bombardérů B-17 a B-24 ve čtyřech samostatných svazech, spolu s 905 stíhačkami; výsledek byl předvídatelný — stroje Me 262 sestřelily nejspíše jen deset bombardérů, ovšem za cenu ztráty 27 proudových stíhaček, spolu s 5 padlými a 14 nezvěstnými piloty těchto letounů.
Řádek 164 ⟶ 190:
== Literatura ==
*{{Citace monografie | příjmení = Murawski | jméno = Marek | příjmení2 = | jméno2 = | příjmení3 = | jméno3 = | rok = 1997 | vydání = 1 | titul = Letadla Luftwaffe Část 2 | vydavatel = Intermodel | místo = Hostomice | isbn = 80-901976-3-9}}
*{{Citace monografie | příjmení = Donald | jméno = David | příjmení2 = | jméno2 = | příjmení3 = | jméno3 = | rok = 1998 | vydání = 1 | titul = Vojenské proudové letouny | vydavatel = Svojtka&Co. | místo = Praha | isbn = 80-7237-135-5}}
== Reference ==
| |||