Rakouská literatura: Porovnání verzí
Smazaný obsah Přidaný obsah
→Externí odkazy: + přehledové články + instituce |
doplnění |
||
Řádek 71:
Po nástupu [[nacismus|nacismu]] v [[Německo|Německu]] ([[1933]]) se mnoho tehdejších rakouských spisovatelů angažovalo v jeho prospěch, což ostatně vycházelo ze stavu v jakém byla tehdejší rakouská společnost (např. [[B. Brehm]], [[K. H. Strobl]]). Druhá část spisovatelů nacismus s fašismus povětšinou z levicovových pozic odmítala (např. [[Stefan Zweig]], [[Felix Braun]]). Tito spisovatelé pak odcházeli do exilu, kde se zpravidla zapojovali do různých antifašistických spolků.
== Od konce války po pád železné opony ==
== Po roce 1945 ==▼
Po [[druhá světová válka|druhé světové válce]] se větší část exilových spisovatelů vrátila (např. [[Felix Braun]], [[Franz Theodor Csokor]]), přesto jejich vliv postupně slábl. Do popředí se totiž dostala nová generace, která založila tzv. [[vídeňská skupina|vídeňskou skupinu]], kteří programově odmítli tradice a založili svá díla na provokaci ([[Ernst Jandl]], F. Mayröckerová).
Řádek 77:
Dalším důležitým centrem rakouské poválečné literatury se stal časopis ''Manuskripte'', kolem kterého se soustředila rakouská avantgarda.
S celosvětovým nástupem [[postmoderna|postmoderny]] se i v [[Rakousko|Rakousku]] prosadil tento styl, zejména v próze [[Christoph Ransmayr|Christopha Ransmayra]] (''Poslední svět'').
=== Politická a společenská situace ===
Rok [[1989]] představuje v mnoha ohledech počátek nové epochy evropských dějin. S pádem [[Železná opona|„železné opony“]] se mění i politické postavení Rakouska. Z neutrální republiky, jejíž hranice představovaly třecí zóny mezi Západem a Východem, resp. mezi zeměmi [[Varšavská smlouva|Varšavské smlouvy]] a členy [[NATO]], se postupně stává jeden ze středobodů nové Evropy. Roku [[1995]] přistupuje Rakousko k [[Evropská unie|Evropské unii]] a na přelomu tisíciletí podobně jako další země zavádí společnou evropskou měnu - euro. Nejpozději s [[Rozpad Jugoslávie|rozpadem Jugoslávie]] a přístupem bývalých socialistických států včetně České republiky k EU (2004) se celá evropská politická mapa zásadně mění.<ref>KRIEGLEDER, Wynfrid. ''Eine kurze Geschichte''. S. 539.</ref>
Ruku v ruce s vývojem v zahraničí dochází i k výrazným změnám skladby obyvatelstva v Rakousku. Příliv cizinců se na domácí politické scéně stává vděčným terčem kritiky silně pravicově orientovaných strany, zejména pak [[Svobodná strana Rakouska|Svobodné strany Rakouska]] (FPÖ), které se daří získat na svou stranu zejména konzervativnější voliče. Roku [[1999]] se FPÖ stává součástí vládní koalice a zůstává v ní až do poloviny prvního desetiletí, kdy je vytlačena sociálními demokraty.<ref>KRIEGLEDER, Wynfrid. ''Eine kurze Geschichte''. S. 539-540.</ref>
=== Esejistika ===
Neklidná politická situace v zemi svědčí zejména žánru politického komentáře a esejistice. Už roku [[1987]] vychází významný „esej o Rakousku“ [[Josef Haslinger|Josefa Haslingera]] (*1955) nazvaný ''Politik der Gefühle'' (č. ''Politika pocitů''), na nějž záhy navazují práce [[Karl-Markus Gauß|Karl-Markuse Gauße]] (*1954) a [[Roberta Menasseho]] (*1954). Druhý jmenovaný mj. označuje ve své stejnojmenné sbírce esejů Rakousko za „zemi bez vlastností“ (1992, něm. ''Land ohne Eigenschaften'').<ref>KRIEGLEDER, Wynfrid. ''Eine kurze Geschichte''. S. 541-543.</ref>
=== Drama ===
V oblasti dramatické tvorby přežívá v Rakousku i v 90. let avantgardistický přístup, a to zejména v díle [[Marlene Streeruwitzová|Marlene Streeruwitzové]] (*1950) a [[Werner Schwab|Wernera Schwaba]] (1958—–1994).
Už první divadelní hry [[Feminismus|feministicky]] orientované a politicky angažované Marlene Streeruwitzové dávají tušit, na která témata autorka cílí: kritika pozdně kapitalistické společnosti, kritika mužské nadvlády nad světem a v neposlední řadě snaha o prolomení divadelní, ale i společenské iluze, to jsou ingredience, které lze vystopovat už v jejím debutu ''Waikiki-Beach'' (1992) či pozdější hře ''New York, New York'' (1993). Od poloviny 90. let se autorka navíc věnuje i románové tvorbě.<ref>KRIEGLEDER, Wynfrid. ''Eine kurze Geschichte''. S. 547-548.</ref>
Také Werner Schwab, rodák ze Štýrského Hradce, který vyrůstal s matkou-samoživitelkou v chudých podmínkách, po neúspěšném studiu sochařství se živil mj. jako dřevorubec a roku 1994 zemřel na otravu alkoholem, si nikterak nebere servítky. Jeho „fekální dramata“ se mj. zabývají sexualitou, tělesností či kanibalismem, kromě toho se však vyznačují i velmi svébytným jazykem, kritiky překřtěným na „schwabštinu“. Jedním z reprezentativních dílů autora jsou ''die präsidentinnen'' (č. ''Prezidentky'').<ref>KRIEGLEDER, Wynfrid. ''Eine kurze Geschichte''. S. 548-549.</ref>
== Odkazy ==
| |||