Diego Velázquez: Porovnání verzí

Základním pramenem k Velázquezově životě je spis jeho současníka, malíře a historika umění [[Antonio Palomino|Antonia Palomina]] ''El Museo pictorio y escaia optica'' z roku [[1724]]. Velázquezův děd se do [[Sevilla|Sevilly]] přistěhoval někdy po roce [[1581]] z [[Porto|Porta]], v době, kdy [[Španělsko]] a [[Portugalsko]] tvořily [[Personální unie|personální unii]]. Velázquezův otec Juan, stejně jako matka Jerónima Velázquez, kteří měli svatbu v roce [[1597]], pocházeli z nižší šlechty. Po nejstarším Diegovi se manželům narodilo ještě dalších sedm dětí.<ref>Gállego, Julián, ''Velázquez'', in: Pijoán, José (ed.), Dějiny umění, sv. 7, Odeon, Praha 1981 (dále jen Gállego)</ref> Po krátkém studiu malířství v ateliéru [[Francisco de Herrera starší|Franciska de Herrery staršího]] se od prosince [[1610]] stal učedníkem v dílně malíře [[Francisco Pacheco del Río|Francisca Pacheca]]. Pacheco byl vzdělaný muž, v jeho sevillském domě se scházeli intelektuálové a diskutovali o sochařství, malířství a literatuře. V 1. polovině 17. století byla sevillská malířská škola nejvýznamnější v celém Španělsku – patřili k ní mj. i [[Francisco de Zurbarán]] či [[Bartolomè Esteban Murillo|Murillo]].<ref>Wolf, Norbert, ''Diego Velázquez 1599–1660. The Face of Spain'', Taschen, Köln 2013, s. 8, ISBN 978-3-8228-6324-4 (dále jen Wolf)</ref>

V roce [[1617]] Velázquezova učňovská léta skončila. Mladý malíř složil před Pachecem a Juanem de Uceda zkoušku, na jejímž základě byl přijat do sevillského cechu [[Svatý Lukáš|svatého Lukáše]], patrona malířů. Pouze členové cechu směli přijímat zakázky od církve a soukromých osob, mít vlastní [[ateliér]] a zaměstnávat pomocníky. Rok nato si Velázquez vzal za manželku Pachecovu dceru Juanu. Byla to nejen ve Španělsku obvyklá praxe, kdy řemeslničtí mistři – malířství nebylo pokládáno za umění, nýbrž za [[řemeslo]] – provdávali své dcery za nadané tovaryše. Velásquezovi měli jen dvě dcery, z nichž jedna zemřela v mladém věku. IDruhou, jiFrancisku, pozdějidal Velázquezroku dal[[1633]] Velázquez za ženu svému žákovi, malíři [[Juan Bautista Martínez del Mazo|Juanu del Mazo]].<ref>''Největší malíři: Život, inspirace a dílo – Diego Velázquez'', č. 66, Eaglemoss International, Praha 2000, s. 3, ISSN 1212-8872</ref>

Velázquezův rychlý vzestup však vyvolal u ostatních malířů, kteří se kolem dvora pohybovali, značnou nevraživost. Král se proto rozhodl v roce [[1627]] vyhlásit mezi malíři soutěž. Námětem bylo Vyhnání [[Maurové|Maurů]] ze Španělska. Velázquez zvítězil, jeho rozměrné plátno ale bylo zničeno při požáru [[El Escorial|Escorialu]] v roce [[1734]].<ref>Gállego, s. 110</ref> Vítězství přineslo Velázquezovi funkci královského komorníka spojenou s bezplatnou stravou a lékařskou péčí. V průběhu let získával malíř u dvora další a další funkce, některé čestné, jiné honorované: Roku [[1636]] se stal pomocníkem garderobiéry, [[1643]] komořím královských pokojů a také superintendantem královských sbírek, což obnášelo rovněž dohled nad renovací [[Alcázar]]u v [[Madrid]]u. Nakonec, roku [[1652]], ho král jmenoval velkým správcem Královského paláce. Z titulu této funkce se malíř musel mj. starat u ubytování dvora, když se král vydal na cesty, vytápění Alcázaru, rozvěšování závěsů a mnoho dalších záležitostí. Logicky mu ubylo času na malování.<ref>Gállego, s. 109</ref>