Napoleon Bonaparte: Porovnání verzí
Smazaný obsah Přidaný obsah
Řádek 146:
[[Soubor:Delaroche - Bonaparte franchissant les Alpes.jpg|vlevo|náhled|[[Hippolyte Delaroche|Paul Delaroche]]: první konzul překračuje Alpy. 20. května 1800 při legendárním přechodu Alp překonal Napoleon [[Velký Svatobernardský průsmyk]]. Výstup podnikl na [[Mula|mule]], kterou vedl za ohlávku místní horský vůdce jménem Dorsaz.<ref>Bitva u Marenga, s. 191.</ref>]]
11. ledna 1802 dorazil první konzul Bonaparte do Lyonu, kde bylo zahájeno zasedání Poradního shromáždění [[Cisalpinská republika|Cisalpinské republiky]]. V jeho průběhu pronesl projev, v němž shromážděným delegátům navrhl zřídit Italskou republiku. Mezi přítomnými tím vzbudil značné nadšení a po ukončení zasedání byl zvolen italským prezidentem.<ref>Manfred, s. 322–323.</ref> 11. floreálu roku X<sup>[[Francouzský revoluční kalendář|franc.]]</sup> (1. května 1802) vydal zákon o veřejném vyučování, jímž zřizoval veřejná [[Lyceum|lycea]] na území celé Francie, čímž položil tak základ státního vzdělávacího systému (''Université de France'').<ref>{{citace monografie | jméno = Georges | příjmení = Lacour-Gayet | titul = Napoleon | vydavatel = F. Borový | místo = Praha | překladatelé = Josef Dostál | rok = 1931 | strany = 541 | isbn = <!--neuvedeno--> | poznámka = [Dále jen: ''Lacour-Gayet'']}}</ref><ref>Barnett, s. 139–140.</ref> Na diplomatické frontě urovnal poměry s Velkou Británií, s jejímiž zástupci uzavřel v Amiensu 22. března 1802 mírovou smlouvu. V rámci vzájemného vyrovnání byly Francii navráceny zámořské kolonie, které předtím na krátko obsadili britští vojáci ([[Saint-Domingue|Santo Domingo]], [[Malé Antily]], [[Maskarény]] a pobřeží [[Francouzská Guyana|Guyany]]). Po formálním převzetí těchto území se Napoleon postavil na stranu francouzských plantážníků, kteří se nedokázali smířit s rozhodnutím Konventu o propuštění otroků, a obnovil otrokářské zákony tam, kde byly zrušeny.
Napoleon se nadále věnoval i upevňování své pozice v čele republiky, přičemž se mu podařilo Státní radu zbavit všech pravomocí podílet se na přípravě zákonů.<ref name="Barnett, 87" /> Zanedlouho pomocí neústavních machinací zorganizoval referendum, ve kterém byl 29. července 1802 zvolen doživotním konsulem a 2. srpna byl vyšachovaný senát nucen jej do tohoto úřadu potvrdit.<ref>Barnett, s. 88.</ref> 24. prosince téhož roku byl na Napoleona spáchán atentát, když odjížděl na představení do [[Operní dům|opery]]. Následné vyšetřování prokázalo, že za výbuchem pekelného stroje nedaleko jeho kočáru stáli příslušníci strany Šuanů.<ref>Castelot, s. 166–168.</ref>
V únoru 1803 Napoleon vyvinul mocenský nátlak na švýcarské povstalce, kteří se po podepsání lunévillského míru a odchodu francouzských vojsk ozbrojenou mocí postavili proti uspořádání země podle diktátu Direktoria, a po podepsání listiny ''Acte de médiation'' se stal protektorem (zprostředkovatelem) [[Helvetská republika|Helvetské republiky]] (19. února).<ref>{{Citace monografie | příjmení = Kovařík | jméno = Jiří | odkaz na autora = Jiří Kovařík (historik) | titul = Slavkov 1805 - Napoleonův největší triumf | vydavatel = Akcent | místo = Třebíč | poznámka = [Dále jen: ''Kovařík (2013)''] | rok = 2013 | strany = 35–36 | isbn = 978-80-7268-983-5}}</ref> Po diplomatické roztržce vstoupila v květnu téhož roku Francie do válečného stavu s Velkou Británií, což Napoleona přinutilo vzdát se plánů souvisejících s koloniální politikou. Pod tíhou faktů, že i přes prvotní úspěchy jeho
K uskutečnění dalších ambicí Napoleonovi dopomohly obě odhalená spiknutí usilující o jeho život. Pod záminkou, že má v úmyslu zmařit pokusy budoucích atentátníků zavedením dědičného následnictví, přiměl senát, aby jej 18. května 1804 jmenoval císařem.{{#tag:ref|Když se o události dozvěděl německý hudební skladatel [[Ludwig van Beethoven]], vyškrtl Napoleonovo jméno z věnování ve své ''[[Symfonie č. 3 (Beethoven)|Hrdinské symfonii]]''|group=pozn.}}<ref>Tarle, s. 141.</ref> Impozantní korunovace pak proběhla 2. prosince téhož roku za přítomnosti papeže [[Pius VII.|Pia VII.]] v [[Katedrála Notre-Dame (Paříž)|katedrále Notre–Dame]] v Paříži.<ref>Barnett, s. 89–90.</ref> Jelikož Napoleon dobře chápal důležitost symbolů, vystoupal při církevním obřadu k oltáři, uchopil korunu ležící na podstavci, otočil se zády ke všem asistujícím včetně papeže a za císaře Francouzů se korunoval sám. Posléze vložil korunu na hlavu své manželky Josefiny a po oficiálním uvedení na trůn převzal rituální symboly moci raně středověkého francouzského [[Panovník|monarchy]]: říšské jablko, žezlo a meč.<ref>Kovařík (2013), s. 96–101.</ref><ref>Barnett, s. 90.</ref>
| |||