Napoleon Bonaparte: Porovnání verzí
Smazaný obsah Přidaný obsah
→První konzul: - tag. |
→První konzul: + slovo. |
||
Řádek 150:
Napoleon se nadále věnoval i upevňování své pozice v čele republiky, přičemž se mu podařilo Státní radu zbavit všech pravomocí podílet se na přípravě zákonů.<ref name="Barnett, 87" /> Zanedlouho pomocí neústavních machinací zorganizoval referendum, ve kterém byl 29. července 1802 zvolen doživotním konsulem a 2. srpna byl vyšachovaný senát nucen jej do tohoto úřadu potvrdit.<ref>Barnett, s. 88.</ref> 24. prosince téhož roku byl na Napoleona spáchán atentát, když odjížděl na představení do [[Operní dům|opery]]. Následné vyšetřování prokázalo, že za výbuchem pekelného stroje nedaleko jeho kočáru stáli příslušníci strany Šuanů.<ref>Castelot, s. 166–168.</ref>
V únoru 1803 Napoleon vyvinul mocenský nátlak na švýcarské povstalce, kteří se po podepsání lunévillského míru a odchodu francouzských vojsk ozbrojenou mocí postavili proti uspořádání země podle diktátu Direktoria, a po podepsání listiny ''Acte de médiation'' se stal protektorem (zprostředkovatelem) [[Helvetská republika|Helvetské republiky]] (19. února).<ref>{{Citace monografie | příjmení = Kovařík | jméno = Jiří | odkaz na autora = Jiří Kovařík (historik) | titul = Slavkov 1805 - Napoleonův největší triumf | vydavatel = Akcent | místo = Třebíč | poznámka = [Dále jen: ''Kovařík (2013)''] | rok = 2013 | strany = 35–36 | isbn = 978-80-7268-983-5}}</ref> Po diplomatické roztržce vstoupila v květnu téhož roku Francie do válečného stavu s Velkou Británií, což Napoleona přinutilo vzdát se plánů souvisejících s koloniální politikou. Pod tíhou faktů, že i přes prvotní úspěchy jeho muži stále nedokázali rozdrtit povstání na Santo Domingu{{#tag:ref|Po zajetí Toussainta Louvertura pokračovalo povstání pod velením Jeana jacquese Dessalinese, který přinutil nemocemi decimované Francouze opustit ostrov v listopadu 1803.<ref name="Dupuy a Dupuy, 911" />|group=pozn.}} a nebude schopen udržet námořní spojení s državami na řece Mississippi, 30. dubna odprodal [[Spojené státy americké|Spojeným státům americkým]] za částku 15 milionů dolarů francouzskou část [[Louisiana (kolonie)|Louisiany]].<ref>{{Citace monografie | příjmení = Tindall | jméno = George B. | jméno2 = David E. | příjmení2 = Shi | titul = Dějiny Spojených států amerických | vydavatel = Nakladatelství Lidové noviny | místo = Praha | rok = 1998 | strany = 258 | isbn = 80-7106-087-9}}</ref><ref name="Tarle, 129" /><ref name="Dupuy a Dupuy, 911" /> Přestože pro nadcházející konflikt Británie disponovala značnou námořní převahou, Napoleon se velmi intenzivně zabýval realizací invaze přes [[Lamanšský průliv]].<ref>Kovařík (2013), s. 51–54.</ref> Byl si naprosto jist svým vítězstvím a proto začal i ve zbytku Evropy uplatňovat agresivní politiku.<ref name="Manfred, 363">Manfred, s. 363.</ref> 5. června 1803 anektoval [[Hannoversko]] a 21. března 1804 nechal z území [[Bádensko|Bádenska]] unést a po zinscenovaném procesu popravit blízkého příbuzného bývalého francouzského krále [[Ludvík XVI.|Ludvíka XVI.]], vévodu [[Louis Antoine Henri de Bourbon Condé|Antoina d'Enghien]]. K tomuto skutku jej vedly zejména indicie, které naznačovaly, že mladý příslušník rodu Bourbonů je zapleten do spiknutí připravovaného britskými agenty, jehož cílem byl státní převrat a Napoleonova násilná smrt.<ref>Kovařík (2013), s. 63–67.</ref> Téhož měsíce Napoleon vydal nový občanský zákoník (''Code civil'' nebo ''Code Napoleon''), jenž se stal oficiálním pilířem francouzské právní vědy<ref>Tarle, s. 125.</ref> a přes mnohé novely zůstává doposud základem francouzského občanského práva.<ref name="Kde, kdy a jak, 208" />
K uskutečnění dalších ambicí Napoleonovi dopomohly obě odhalená spiknutí usilující o jeho život. Pod záminkou, že má v úmyslu zmařit pokusy budoucích atentátníků zavedením dědičného následnictví, přiměl senát, aby jej 18. května 1804 jmenoval císařem. Impozantní korunovace pak proběhla 2. prosince téhož roku za přítomnosti papeže [[Pius VII.|Pia VII.]] v [[Katedrála Notre-Dame (Paříž)|katedrále Notre–Dame]] v Paříži.<ref>Barnett, s. 89–90.</ref> Jelikož Napoleon dobře chápal důležitost symbolů, vystoupal při církevním obřadu k oltáři, uchopil korunu ležící na podstavci, otočil se zády ke všem asistujícím včetně papeže a za císaře Francouzů se korunoval sám. Posléze vložil korunu na hlavu své manželky Josefiny a po oficiálním uvedení na trůn převzal rituální symboly moci raně středověkého francouzského [[Panovník|monarchy]]: říšské jablko, žezlo a meč.<ref>Kovařík (2013), s. 96–101.</ref><ref>Barnett, s. 90.</ref>
| |||