Biskup: Porovnání verzí
Smazaný obsah Přidaný obsah
Bez shrnutí editace |
Bez shrnutí editace značka: editace z Vizuálního editoru |
||
Řádek 3:
[[Soubor:Štěpán Trochta.jpg|thumb|Katolický biskup Štěpán Trochta]]
'''Biskup''' (z [[řečtina|řeckého]] έπίσκοπος ''episkopos'' dohlížitel, [[moderátor]], ochránce, zodpovědný; < έπι-σκέπτεσθαι ''episkeptesthai'' dohlížet) je v [[křesťanství]] nejvyšším představitelem [[diecéze]], jenž je
== Poslání biskupa a jeho dějinný vývoj ==
Řádek 10:
Ustanovení těchto biskupů se děje vzkládáním rukou nad ustavovaného a [[modlitba|modlitbou]]. Tato praxe [[biskupské svěcení|svěcení]] nových biskupů se dochovala dodnes. Biskup může podobně sám vzkládáním rukou a modlitbou ustanovit jako své spolupracovníky [[jáhen|jáhny]] a [[kněz]]e (tj. [[presbyter]]y).
V římskokatolické církvi svaté se původní akt ustanovení biskupa rozdělil na dva: akt jmenování biskupa do určité biskupské funkce (nebo odvolání z ní) je z hlediska dnešní katolické teologie zásadně odlišný od aktu vysvěcení biskupa, tedy trvalého získání nejvyššího stupně kněžského svěcení.
== Volba a jmenování biskupů ==
Řádek 17:
Postupem času se při výběru biskupa zesiloval vliv státní moci a kléru a oslaboval vliv věřícího lidu.<ref name="sape">[http://otazky.vira.cz/otazka/Volba-papeze.html Volba papeže], vira.cz, Abeceda víry na internetu, autor "šape", 23. 2. 2007</ref> V [[karolínská epocha|karolínské epoše]] (za [[Karel Veliký|Karla Velikého]]) už jmenoval biskupy pouze státní panovník. V 11. století se [[boj o investituru]] stal zásadním politickým tématem. Synoda německých biskupů svolaná [[Jindřich IV.|Jindřichem IV.]] vypověděla poslušnost Římu, papež [[Řehoř VII.]] roku 1075 v prohlášení [[Dictatus papae]] vyhlásil nadřazenost papeže nad světskými panovníky a roku [[1080]] vyhlásil, že biskupové budou voleni duchovenstvem a lidem, pod dohledem papeže. Jindřich IV. poté dobyl Řím, papeže vyhnal a dosadil svého. Císař [[Jindřich V. Sálský|Jindřich V.]] a papež [[Paschal II.]] v roce [[1111]] vedli komplikovaná jednání, přičemž nejprve císař svolil s církevní volbou biskupů za podmínky majetkových ústupků církve, od nichž pak papež ustoupil, podruhé císař donutil papeže k uznání státní investitury, avšak papež poté svůj vynucený souhlas odvolal. [[Wormský konkordát]] v roce 1122 potvrdil kanonickou volbu biskupů a [[opat]]ů, avšak císař si vyhradil právo být přítomen u voleb, které pro spory [[kapitula|kapituly]] nebo [[konvent]]u nebyly rozhodnuty. V té době tedy biskupy ani nevolila celá místní církev, ani je nejmenoval papež či panovník, ale volila je příslušná katedrální kapitula. Později byla kapitulám tato pravomoc odňata a v římskokatolické církvi všechny biskupy jmenuje přímo [[papež]].
[[Papež]] byl jako římský biskup až do [[Třetí lateránský koncil|Třetího lateránského koncilu]] roku [[1179]] volen stejně jako ostatní biskupové. V prvních stoletích jej volila a aklamovala celá římská církevní obec, přičemž některé papeže doporučil jejich předchůdce. Zhruba od poloviny 6. století do poloviny 8. století již volil římského biskupa jen klérus, teprve po schválení konstantinopolským císařem byl zvolený kandidát vysvěcen na římského biskupa. Lateránská synoda roku 769 pod vlivem nepokojů po smrti papeže stanovila, že papežem může být zvolen jen kardinál, avšak volit mohl i nadále římský klérus, šlechtici, senát i lid. Na lateránské synodě roku 1059 bylo stanoveno, že [[kardinál-biskup|kardinálové-biskupové]] učinili předběžné rozhodnutí, poté se vyjádřili ostatní [[kardinál]]ové a nakonec vyjádřili svůj souhlas ostatní církevní hodnostáři a lid. Výhradně kardinálové volí papeže od Třetího lateránského koncilu roku 1179. Od 12. století také začali být kardinály jmenováni i biskupové z míst mimo Řím. Povinné [[konkláve]] při volbě papeže zavedl [[Řehoř X.]] na [[Druhý lyonský koncil|Druhého lyonském koncilu]] roku 1274. Až svatý [[Pius X.]] na začátku 20. století zrušil právo veta, které do té doby mohl k volbě uplatnit kterýkoliv panovník evropské monarchie. Ještě do druhé poloviny 20. století existovaly tři způsoby, jak mohl být v konkláve papež určen (aklamací, volbou v zastoupení vybranými kardinály, přímou tajnou volbou celého konkláve), dvě z možností však papež zrušil. Papežská funkce je v současné době v římskokatolické církvi už jedinou, poslední biskupskou funkcí, do níž je kandidát volen.
V ostatních katolických církvích a v protestantských církvích si vesměs výběr biskupa více či méně zachovává původní demokratický ráz, samozřejmě stejně jako u římskokatolické církve s odvoláním na pomoc [[Duch svatý|Ducha svatého]]. Například ve Slezské církvi evangelické a. v. volí biskupa synod. V Církvi československé husitské volí biskupa zástupci náboženských obcí příslušné diecéze.
| |||