Bohrův princip komplementarity: Porovnání verzí

W. ''Heisenberg'': „Bohr považoval oba obrazy – částicový a vlnový – za dva komplementární popisy téže reality. Každý z těchto popisů může být jen částečně správný. Musí existovat právě tak hranice pro aplikaci částicového obrazu jako pro aplikaci vlnového obrazu, neboť jinak bychom se nemohli vyhnout rozporům.“ Jinak řečeno, díky komplementaritě obou nekompatibilních obrazů - „určitá věc nemůže být současně částicí (tj. substancí, omezenou na velmi malý objem) a vlnou (tj. polem, rozprostraněným po velkém prostoru - /.../ získáme nakonec správný dojem o zvláštním druhu reality, která se skrývá za našimi atomovými experimenty.“ Tato podivná realita však není pro Heisenberga tzv. objektivní realita, nýbrž cosi mezi možností a uskutečněním v aristotelovském smyslu. Sám Bohr se varoval hovořit o komplementárním popisu téže reality, téhož objektu, který by byl nezávislý na našich experimentálních uspořádáních.

Ve většinové literatuře a učebnicích se píše, že s komplementaritou Bohr přišelvystoupil v roce 1927 a na základě Heisenbergových relací neurčitosti. To je silně zavádějící informace. A) Bohr uvažoval komplementárně již dlouho před rokem 1927, třebaže samotný pojem začal používat pravděpodobně až v roce 1927, B) idea komplementarity není odvozena z relací neurčitosti, C) není principem; Bohr nikde o principu nehovoří. Argument komplementarity je epistemologickým rámcem, který poskytuje smysluplný výklad neslučitelným výsledkům experimentálních uspořádání či paradoxním popisům atomárního dění. V roce 1925 byl Bohr – po důležitých experimentech – nucen přijmout dualismus světla (dualismus hmoty byl potvrzen v roce 1927), proto je rámec komplementarity mimo jiné také zaměřen na konkrétní problém duality vlnového a korpuskulárního obrazu přírody, na vlno-částici (pro klasické fyziky paradoxní a iracionální věc). Toto stále ještě příliš názorné pojmosloví lze v dnešní kvantové mechanice vynechat. Nicméně za

Za tímto heuristickým komplementárním pojetím duality se skrývají mnohem hlubší komplementární problémy, jež nás dodnes provázejí. Například vzájemně současně výlučné a nekompatibilní deskripce každodenního a vědeckého myšlení, kvalitativního a kvantitativního, organismu jako mechanismu a organismu jako živoucího fenoménu (Bohr často – namísto pojmu zkoumaný či pozorovaný objekt – používá pojem fenomén ve smyslu toho, co se pozorovateli ukazuje v rámci celkového experimentálního uspořádání. Jakákoli změna teorie nebo uspořádání vede k novému fenoménu, který nemůže být s předchozím kauzálně propojen).

Průlomová ve fyzice je především komplementarita kinematicko-dynamická (D. Murdoch).Ta Tatomimo komplementaritajiné zevšeobecnila Heisenbergův formalizovaný princip neurčitosti, který ukazuje, že v jednom experimentu nejsme schopni současně přesně měřit, kauzálně vykázat a popisovat kinematické a dynamické vlastnosti (polohu a hybnost, různé směry momentu hybnosti, polohu a energii, určení energie a časového intervalu, ve kterém probíhá měření atd.); potřebujeme dvě odlišná experimentální uspořádání (v klasické fyzice jsou tyto vlastnosti či proměnné kanonicky synchronně sdružené a kauzálně vykazatelné, v kvantové teorii jsou diachronní, rozpadají se do neurčitého a komplementárního vztahu-nevztahu, jsou komplementárně uchopené až abstrakcí).

Podle Murdocha však vV pozdějších textech Bohr hovoří tak, že oba typy komplementarity propojuje: „Mimoto evidence získaná na základě odlišných podmínek a odmítnutí pochopitelnosti jedním obrazem, musí být uvažovány, nehledě na zjevný kontrast, jako komplementární ve smyslu, že dohromady vyčerpávají všechny dobře definovatelné informace o atomovém objektu“; v rámci experimentálního uspořádání.

* Grygar, F., Komplementární myšlení Nielse Bohra v kontextu fyziky, filosofie a biologie & Šest vybraných textů N. Bohra k otázkám biologie. Červený Kostelec, : Pavel Mervart, 2014, 432 s. Více viz http://nielsbohr.webnode.cz/