Wikipedista:Atilla/Pískoviště: Porovnání verzí

Smazaný obsah Přidaný obsah
Záloha.
Záloha textu.
Řádek 1:
== Vnitřní politika ==
== Odraz v umění a literatuře ==
[[Soubor:40 francs or Bonaparte Premier Consul, 1840, Paris.jpg|vlevo|náhled|mince v hodnotě 40 franků z roku 1803]]
[[soubor:Antoine-Jean Gros - Bonaparte visitant les pestiférés de Jaffa.jpg|thumb|right|280px|Antoine-Jean Gros: ''Bonaparte u nakažených morem v Jaffě'' (1804; Museé Condé Chantilly). Autor obrazu, jenž oslavuje Napoleonovu nebojácnost, soustředil pozornosti na generálovu osobu tím, že na něho nechal dopadat sluneční paprsky, zatímco tragickou stránku výjevu zdůraznil seskupením a gesty postav na pravé straně<ref>{{Citace monografie | příjmení = Pijoan | jméno = José | titul = Dějiny umění | svazek = 8 | vydavatel = Knižní klub | místo = Praha | rok = 2000 | strany = 140 | poznámka = [Dále jen: ''Pijoan''] | isbn = 80-242-0216-6}}</ref>]]
Již krátce po nástupu do úřadu prvního konzula byl Napoleon nucen podniknout první kroky, aby se vypořádal s důsledky finanční krize, která vznikla následkem tristního hospodaření Direktoria. Vydal nové předpisy, díky nimž finanční úředníci - výběrčí, berní, vrchní berní a ředitelé daní, byli schopni zajistit, že peníze daňových poplatníků směřovaly do veřejných pokladen pravidelně a v přesně stanovený den.<ref name="Lacour-Gayet, 147">Lacour-Gayet, s. 147.</ref> Původně se tak dělo jednou měsíčně, po bankovní krizi v roce 1805 každý desátý den.<ref name="Ellis, 70">Ellis, s. 70.</ref> Tento nový systém vykazoval maximální výnosy s minimálním počtem úředníků a v průběhu konzulátu i v prvních letech císařství mohl stát díky jeho efektivitě disponovat částkou 750–800 milionů franků ročně.<ref name="Lacour-Gayet, 147" /> Dozor nad peněžním aparátem prováděl osobně Napoleon, jenž si od ministra financí nechával třikrát do měsíce předkládat výkazy ze všech oddělení finanční správy. Tato 35–40 stránková folia důsledně pročítal a v případě nejasností se dožadoval vysvětlení, což přinutilo úředníky, aby účetní knihy drželi v naprostém pořádku.<ref>Lacour-Gayet, s. 148.</ref> Mimořádně významným počinem v oblasti finančnictví, který přetrval do dnešních dnů, bylo založeni Francouzské banky (6.&nbsp;ledna 1800). Napoleonovým záměrem bylo vytvořit instituci, která by byla v zásadě soukromou společností, kde by měl stát jen omezenou účast a menšinový podíl, avšak zajistil by její legislativu. Hlavní iniciativu při jejím založení proto převzal J.&nbsp;F.&nbsp;Perregaux, jenž do Paříže svolal skupinu finančníků, která navýšila základní kapitál banky na 30&nbsp;milionů franků. Tím, že si 200 největších podílníků zvolilo výbor patnácti ředitelů, hmotně se na jejím řízení a prosperitě zainteresovala francouzská finanční elita.<ref name="Ellis, 71" /> Opatřením ze 7.&nbsp;germinalu r.&nbsp;XI<sup>[[Francouzský revoluční kalendář|franc.]]</sup> (28.&nbsp;březen 1803), které bylo základem měnového systému, tzv. {{Cizojazyčně|fr|''franc de germinal''}}, Napoleon přísně reguloval kovový obsah nových mincí všech hodnot. Systém byl založen na bimetalickém standardu, jenž vymezil poměr zlata ke stříbru 1:15,5.<ref name="Ellis, 71">Ellis, s. 71.</ref> Další velkou finanční reformu provedl císař Francouzů za pomoci ministra financí Gaudina a šéfa státní pokladny Molliena po uzavření míru v Tylži v roce 1807.<ref name="Tarle, 198">Tarle, s. 198.</ref> Součástí této reorganizace bylo vytvoření nového ústředního úřadu {{Cizojazyčně|fr|''Cour des comptes''}}, který sloužil k účinnějším revizím státních financí.<ref name="Ellis, 70" /> Výsledkem změn ve finanční správě bylo, že důchody císařství plně kryly státní výdaje, včetně nákladů na vydržování armády ve válečném stavu.<ref name="Tarle, 198" />
Epocha napoleonských válek a fenomenální dráha Napoleonova života zanechaly svůj odraz nejen ve sférách politických a vojenských, ale také na poli uměleckém. [[Klasicismus|Klasicistický]] sloh z období císařství, který se již na samém počátku svého vývoje stal slohem památníků a výrazem reprezentace císařské moci, byl pojmenován [[empír]] a uplatnil se především v nábytku, módě a interiérové dekoraci.<ref>{{Citace monografie | příjmení = Kolektiv autorů | jméno = | titul = Encyklopedie světového malířství | vydavatel = Academia | místo = Praha | rok = 1975 | strany = 93 | poznámka = [Dále jen: ''Encyklopedie světového malířství''] | isbn = 80-242-0216-6}}</ref> Také v malířství vznikla řada stěžejních děl, které byly velmi často pořízeny na objednávku samotného Napoleona, jemuž šlo především o oslavu své vlastní osoby.<ref>Pijoan, s. 145.</ref> K nejvýznamnějším autorům v jeho službách patřil zakladatel klasicismu ve francouzském malířství [[Jacques-Louis David]], který jako nadšený čtenář antické literatury nabyl přesvědčení, že v Napoleonovi lze spatřovat antického héroa a stal se jeho nadšeným přívržencem.<ref>Pjoan, s. 139.</ref> V roce 1804 jej první konzul jmenoval svým prvním malířem a v roce 1808 byl za obraz ''Napoleonova korunovace'' jmenoval důstojníkem čestné legie.<ref>Encyklopedie světového malířství, s. 76.</ref> K dalším jeho známým dílům patří obrazy ''Bonaparte překračující Alpy'' (1800) a studie Napoleona v pracovně v Tuilerijském paláci. K neméně slavným malířům napoleonského období náleží Davidův žák [[Antoine-Jean Gros]], jenž se s Bonapartem seznámil v [[Miláno|Milánu]]. Zde od generála ''Italské armády'' získal zakázku na obraz ''Bonaparte u Arcole''. Po návratu do Paříže byl vybrán pro zobrazení bitvy u Nazaretu, oslavující generála Junota, to však na Napoleonovo přání nedokončil a místo něj ztvárnil obraz ''Bonaparte u malomocných v Jaffě''. K dalším jeho pracím patří ''Bitva u Abukiru'' (1806), ''Napoleon u pruského Jílového'' (za něj byl dekorován řádem čestné legie), ''Bonaparte promlouvá k vojsku před bitvou u pyramid'', ''Setkání Napoleona s císařem Františkem I. po bitvě u Slavkova'' atd.<ref>Encyklopedie světového malířství, s. 136.</ref> Uměleckou interpretací Napoleona, jeho významných činů i vojáků jeho armád, se zabývala řada výtvarníků nejen éry císařství, ale i v dalších letech po císařově smrti. Mezi tyto malíře patří například François Bouchot, Nicolas-Antoine Taunay, Édouard Detaille, François-Gabriel Lépaulle, Horace Vernet, Paul Delaroche ad.
 
 
== Reference ==