Jean Racine: Porovnání verzí

'''Jean Racine''' [žán rasín] (La Ferté-Milon, [[22. prosinec|22. prosince]] [[1639]] – Paříž, [[21. duben|21. dubna]] [[1699]]) byl [[Francie|francouzský]] básník a [[dramatik]], jeden z „velké trojky“ francouzských dramatiků [[17. století]] (spolu s [[Molière]]m a [[Pierre Corneille|Corneillem]]). Psal především [[tragédie]], i když v jeho repertoáru je i jedna [[komedie]]. Náměty čerpal především z [[Starověk|antiky]]. Snažil se vybírat takové, které by promlouvaly k problémům 17. století. 12. ledna [[1673]] se stal, na přání [[Ludvík XIV.|Ludvíka XIV.]], členem [[Francouzská akademie|Francouzské akademie]].▼

== Život ==▼

Byl synem písaře v solném mlýně. Ve třech letech se stal úplným sirotkem (matka zemřela roku 1641 a otec roku 1643). Starala se o něj babička a tety. Od deseti let studoval v [[Port-Royal]]u, kde se mu dostalo solidního základního vzdělání. Roku [[1653]] odchází krátce na kolej do [[Beauvais]]. Do Port-Royal se vrátil s rodinou už roku 1955. Celkově se mu dostalo kvalitního vzdělání od pedagogů ovlivněných jansenismem a jako jeden z mála mezi vrstevníky se učil starořečtinu, italštinu a španělštinu. Bohužel, jansenité považovali umění vyjadřující fikci, a divadlo především, za škodlivé pro duši. Své vzdělání dokončil na Harcourtské koleji v Paříži. V 18 letech objevuje mondénní svět díky svému bratranci Nicolasi Vitartovi, u kterého se zabydlí a tvoří své první básně. Ku příležitosti svatby [[Ludvík XIV.|Ludvíka XIV]]. v létě roku 1660 předkládá akademikovi [[Jean Chapelain|Jeanu Chapelainovi]] dlouhou báseň věnovanou královně ''La Nymphe de la Seine''. Ta je brzy vytištěna na autorovy náklady. Téhož roku píše také svou první divadelní hru ''Amasie'', o které se ví jen to, že byla ředitelem divadla odmítnuta. Na jaře 1661 se pouští do nového pokusu, tentokrát na téma Ovidia a "druhé Julie" - vnučky císaře Augusta. Hru ale nedokončí, protože ho postihne horečka řádící na severu Francie. Rekonvalescence Racina probíhá v Uzès, kde bydlí jeden z jeho strýců a který mu zde zajistí hmotné zajištění. Pouští se znovu do psaní veršů, ale trpí tím, že se vzdálil svým přátelům a vrací se do Paříže. Píše ódy na krále, za což se mu dostává finanční kompenzace. Připravuje svou první tragédii ''Thébaïde'', kterou uvede na scénu Molièrova společnost v Palais-Royal roku 1664 po zákazu ''[[Tartuffe|Tartuffa]]''. Větší úspěch sklidí ale hra ''Alexandr Veliký.'' Definitivní dobrou reputaci mu přinesla hra ''Andromacha ''(1667). Následují jeho jediná komedie Plaideurs (1668), tragédie ''Britannicus'' (1669), ''Berenika'' (1670), ''Bajazid'' (zač. 1672), ''Mithridates'' (konec 1672), ''Ifigenie'' (1674) a konečně [[''Faidra'']] (1677). Všechny hry představí společnost Hôtel de Bourgogne. Materiálně je tedy velmi dobře zajištěn a nouzí rozhodně netrpí. Odklání se od dramatické tvorby a vrhá se na novou činnost - stává se historiografem krále po přímluvě Madame de Montespan, která je královou milenkou. Aby vstoupil do králova okruhu důstojně, opouští milenku a hledá si s pomocí Nicolase Vitarta vhodnou ženu. Roku [[1677]] se oženil s Kateřinou Romanetovou, dcerou královského pokladníka z [[Amiens]]. Měli spolu sedm dětí (Jean-Baptiste, Marie Kateřina, Nanette, Babet, Fanchon, Madelon a Louis) a korespondence potvrzuje, že z prvotního sňatku z rozumu se zrodila skutečná láska. Racine se nechal slyšet, že pro divadlo už nic nenapíše a bude zcela ve službách krále, což po dalších 15 let dodrží. Doprovází Ludvíka XIV. na válečné výpravy, pořizuje poznámky a rediguje je po diskuzích s Boileaem. Z těchto poznámek se zrodí ''Idylle sur la Paix'' (1685), zhudebněná Lullym. Roku 1689 napsal na objednávku biblickou tragédii o třech aktech ''Ester''. Po úspěchu navázal další tragédií ''Atalia''. Racine umírá v ulici des Marais-Saint-Germain v Paříži 21. dubna 1699 ve věku 59 let na následky abscesu nebo tumoru na játrech. Ludvík XIV. vyhoví jeho přání a nechá jej pohřbít v Port-Royal, po jehož zničení v roce 1710 byly jeho ostatky umístěny v kostele Saint-Étienne-du-Mont.▼