Bitva u Gravelines: Porovnání verzí

Anglie se Španělskem byly až do roku [[1558]] dobrými spojenci, a to hlavně z toho důvodu, že [[Filip II. Španělský|Filip II.]] byl manželem anglické královny [[Marie I. Tudorovna|Marie Tudorovny]] a spoluvládcem Anglie. Po smrti Marie nastoupila ovšem na anglický trůn její nevlastní sestra [[Alžběta I.]], která na rozdíl od své katolické sestry upevňovala pozici [[Anglikánství|anglikánské církve]], což spolu s odmítnutím Filipovy ruky mělo samozřejmě za následek rychlé zhoršení vzájemných politických vztahů. Alžběta dále pokračovala v jejich ochlazování svolením k přepadávání španělských lodí a měst [[Francis Drake|Francisi Drakeovi]], [[John Hawkins|Johnu HawkinsiHawkinsovi]] a dalším. Tito lidé dostali ještě navíc šlechtický [[Sir|titul]]. Další Alžbětin tah, poprava [[Marie Stuartovna|Marie Stuartovny]], byl Filipem přijat s nevolí. Posledním hřebíkem do rakve se zdála být pomoc vzbouřeným [[Republika spojených nizozemských provincií|Nizozemským provinciím]] poskytováním anglických výsostných vod pro úkryt nizozemských námořních partyzánů ''[[gézové|gézů]]'' před Španěly.

Naloďování zprvu vedl [[Álvaro de Bazán]], markýz ze Santa Cruz, ale ten v roce 1588 zemřel, a ani výběr nového vrchního velitele loďstva v osobě [[Alonso Pérez de Guzmán|vévody de Medina-Sidonia]] nebyl zřejmě úplně šťastný. Vévoda sám pochyboval, zda se pro tento post hodí, když před bitvou králi napsal: „''Na moři mi bývá vždy zle od žaludku a pokaždé se nachladím.''“ Nicméně během bitvy dokázal přesně odhadnout, o co se Angličané pokusí, avšak nepohyblivost jeho galeon a nepříznivý vítr však hrálihrály proti němu.

Další výhodou bylo, že Alžběta pověřila vedením loďstva admirály lorda [[Charles Howard|Charlese Howarda z Effinghamu]] a sira Francise Drakea na základě jejich námořních zásluh, a ne tak jak tomu bylo na dvoře Filipa, který se spoléhal na tradiční šlechtické rody, kdy za vrchního velitele jeho flotil zvolil vévodu de Medina-Sidonia.

Armadu zdrželo nepříznivé počasí a proto dorazila k britským břehům (u [[Cornwall]]u) až [[19. červenec|19. července]]. Zprávu o blížící se flotile obdržel Londýn pomocí řady ohňových majáků, které byly rozestavěny po celé délce jižního pobřeží. Podle legendy, v době, kdy první španělské lodě již byly v dohledu, hrál [[Francis Drake]] v koule a poté, co k němu přišel vysoký lord admirál Howard, prohlásil, že je dost času na dokončení hry i poražení Španělů. Toto setkání zachytil na obraze [[John Seymour Lucas]] na svém obraze ''ŠpaněleŠpanělé na dohled''.

Ještě té noci za odlivu vyplulo 60 lodí lorda [[Charles Howard|Charlese Howarda]] a sira [[John Hawkins|Johna Hawkinse]] (který byl podřízen siru Francisi Drakeovi) a dostalo se z jihu vévodovi [[Alonso Pérez de Guzmán|de Medina-Sidonia]] na závětrnou stranu do zad. Takto se obě flotily držely v šachu celý týden a snažily se najít výhodnější postavení. Na neštěstíNaneštěstí pro vévodu de Medina-Sidonia dorazily z přístavů na jihu Anglie se zásobami a střelným prachem anglické lodě a jeho flotilu přečíslily.

[[28. červenec|28. července]] o půlnoci vybral lord Howard osm lodí, naplnil je smůlou, střelným prachem a nabitými děly, všechny je zapálil a vyslal do středu španělské flotily. Ohňové lodě v ní způsobily velký zmatek, takže mnoho španělských lodí přesekalo kotvící lana a odplulo na volné moře. Celkem byla sice poškozena jen jedna španělská loď, ale ráno bylo vidět neuspořádanou a rozptýlenou Armadu na severovýchoděseverovýchod od Gravelines.

Zde se několik lodí snažilo zorganizovat a vytvořit útočný půlkruh. Jejich pozice ostřelovaly anglické lodě nejprve z dálky, a jakmile Španělům došla munice, přiblížily se a zahájily mocnou palbu, při níž bylo mnoho španělských lodí potopeno či zbaveno stěžňů (při průzkumech vraků u [[Irsko|Irska]] se později ukázalo, že většina munice nebyla vůbec vystřílena, nýbrž zůstala na lodích, což bylo způsobeno jednaknestandardní nestandardnímivelikostí velikostmidělových kulí,koulí a jednaktaké špatným výcvikem námořníků v nabíjení). Ještě několik dní Angličané pronásledovali Španěly na sever, kde je nechali na pospasnapospas moři. Zdevastované zbytky Armady obepluly Anglii kolem severních Orknejí a Hebrid, kde bylo dílo zkázy dokonáno přírodními živly.

Při návratu bylo tedy Španělské loďstvo zahnáno na sever a bylo nuceno vybrat si, jestli popluje dál na sever do Norska nebo na západ. Vévoda de Medina Sidonia se rozhodl plout podél břehů [[Skotsko|Skotska]] a [[Irsko|Irska]]. Následky dlouhé cesty se začaly projevovat čím dál tím víc. Mnoho lodí se plavilo svázáno spolunavzájem provazy. Kvůli nedostatku jídla a vody pro posádku byli do moře shazováni jízdní koně. U skotských a irských břehů se Armada setkala s řadou ničivých bouří, které je nahnaly na zrádné útesy. V této době se projevilo takérovněž to, že většina lodí si přeťala kotvící lana při útěku před Anglickými ohnivými loděmi, dálepřeťala kotvící lana a manévrovatelnost zhoršovala také četná poškození stěžňů a plachet. Tyto bouře byly chápány protestanty jako pomoc od Boha, který je ochránil před hrozivou armádouArmadou. Alžběta vydala medaili se slovy „''He blew with His winds, and they were scattered.''“ (On dal větrům i vodám sil a dych, by rozprášily řady nepřátel mých.<ref>{{Citace monografie

ModerníSoučasné odhadyteorie říkajínaznačují, že španělští námořníci nedokázali důsledně propočítat následkyvliv [[Golfský proud|Golfského proudu]] na jejich trasu a kvůli této chybě byli zaneseni blíž ke břehům, než chtěli. DalšíDalším problémproblémem, o kterém nemohli Španělé vědět, byl, ževýskyt vvýjimečného osmdesátýchpočtu letechledových 16. století byl zaznamenánbouří v této oblasti výjimečnýv početosmdesátých ledovýchletech bouří,16. - tento fakt se dnes připisuje tzv. [[Malá doba ledová|malé době ledové]].

V tomto nepříznivém počasí se námořníci dostali k irským břehům. Mezitím ale v [[Dublin]]u probíhaly rozsáhlé přípravy na přijíždějící invazní armádu. Irskému místodržícímu, Williamu FitzwiliamuFitzwilliamovi, byla totiž podána zpráva, že bitvu v Lamanšském kanálu vyhráli Španělé a přicházejí obsadit Irsko. Pro uklidnění lidí byla vydána falešná zpráva o jednotce 10 000 britských jednotkáchvojáků, kterékteří se chystají vylodit na pomoc Irsku. Když se ale ukázalo, že se nejednánejde o španělskou invazní armádu, ale o zubožené trosky armádyArmady, začal velký hon na španělské ztroskotance. Pokud nebyli zabiti na místě, byli obvykle odvedeni, mučeni a potomnakonec zabiti. Španělům pomáhali především původní galštígaelští obyvatelé, a všichni tito lidéŠpanělé byli stíháni jako zrádci a zabíjeni.

Do Španělska se vrátilo 64 lodí a kolem 10 000 mužů. Většina z nich ale již byla již vysílena a vyhladověna natolik, že umřelizemřeli v nemocnicích a na lodích v přístavu. Filip i přes velké zklamání z výsledku uznal, že velkouvelký zásluhupodíl na zničení jeho Armady přírodnímiměly přírodní živly, a vévodovi de Medina Sidonia odpustil.

Důsledky se sice neprojevily okamžitě, nicméně už samotný fakt, že vybavení [[Španělská Armada|Armady]] stálo polovinu ročních královských důchodů a výsledek tažení nebyl právě uspokojivý, podlomil španělskou morálku i ekonomiku. Filip se až do své smrti v roce [[1598]] uzavřel ve svém sídle [[El Escorial]] v [[Madrid]]u. Důsledkem bylo zhroucení španělské ekonomiky, kterýkteré se naplno projevilprojevilo za [[třicetiletá válka|třicetileté války]].

Angličané sice v této bitvě nepřišli o jedinou loď (vyjma osmi zápalných) a vlastníjejich bojové ztráty byly mizivé,<ref>{{citace monografie | jméno = František | příjmení = Novotný | titul = Plachty v ohni. Od Vikingů k Sinopu. 1000 let námořních bojů | vydavatel = Albatros | místo = Praha | rok = 2009 | počet stran = 413 | isbn = 987-80-00-01873-7 | stránky = 35}}</ref> ale po bitvě se ukázaly otřesné podmínky života na lodích: vypuklo mnoho epidemií [[tyfus|tyfu]] a dalších nemocí, které stály život 6000–8000 námořníků. Angličtí námořníci byli později také výrazněvelmi demotivovánídemotivováni i několik měsíců trvajícím zpožděním ve vyplácení žoldu. Ale naopakNaopak vláda Španělska poskytla svým zničenýmporaženým námořníkům otevřenou podporu.

Z hlediska námořních bitev měla tato bitva také velmi dalekosáhlédalekosáhlý dopadydopad. Byla to jedna z posledních bitev, kdy se lodě spoléhaly na hákování a bitvu námořníků v boji muže proti muži, alea hlavnězároveň jedna z prvních, vev kteréníž se začala formovat taktika, která ovládla moře na dalších několik stovek let, při kterékdy se tzv. [[Řadová loď|řadové lodě]] staví do řady navazujícínavazujíc přídí na záď další lodi, bokem k lodinepřátelským nepřátelskélodím. Tato taktika byla zpochybněna,překonána až [[Horatio Nelson|Horatiem Nelsonem]] v [[Bitva u Trafalgaru|bitvě u Trafalgaru]] (tzv. „Nelsonovým chvatem“).