Dějiny Ruska: Porovnání verzí

Smazaný obsah Přidaný obsah
HypoBOT (diskuse | příspěvky)
m Oprava dle WP:ŽOPP; kosmetické úpravy
Řádek 35:
{{Viz též|Ruské impérium}}
[[Soubor:Peter der-Grosse 1838 PR.jpg|náhled|Petr Veliký]]
Koncem 17. století se stal ruským carem [[Petr I. Veliký]], který se pod cizím jménem Michajlov vydal roku [[1697]] s ruským „velikým poselstvem“ na cestu po [[Evropa|Evropě]]. Seznámil se s technickým pokrokem, kontaktoval se s vojenskými a politickými osobnostmi, vědci, umělci, techniky, které pozval do Ruska, aby se podíleli na celkové modernizaci země. Po návratu do Ruska musel Petr potlačit [[povstání střelců]]. Roku [[1700]] podepsal po [[Rusko-turecká válka (1686-1700)|dlouholeté válce]] s Osmanskou říší mírovou smlouvu, díky níž [[Rusko]] získalo důležitý přístav Azov. Téhož roku začal válčit se [[Švédsko|Švédskem]] o [[Baltské státy|Pobaltí]], čímž začala [[severní válka]] trvající 21 let. Již roku [[1702]] získal Petr Veliký území v ústí [[Něva|Něvy]], kde založil [[Petrohrad]], který se stal roku [[1712]] ruským hlavním městem. Roku [[1709]] zvítězil nad švédským vojskem v [[Bitva u Poltavy|bitvě u Poltavy]], čímž se mu otevřela cesta k ovládnutí Pobaltí. Válka skončila Nystadským mírem, kdy Rusku připadlo [[Livonsko]], [[Estonsko]], Ingrie a část [[Karélie]] s [[Vyborg]]em a Rusko tak pevně zakotvilo na [[Baltské moře|Baltu]]. Petr se též angažoval na [[Kavkaz]]e, kde získal podporu knížectví, která byla pod vládou [[Turci|Turků]]. Dalšími významnými počiny Petra Velikého, které umožnily rozvoj Ruska, byly jeho sociální reformy, snaha o modernizaci země, zavádění manufaktur, rozvoj školství a vědy. Byla vytvořena silná armáda, vzniklo ruské loďstvo. Po smrti Petra Velikého sice nezaznamenalo Rusko žádné velké úspěchy, ač se účastnilo [[Rakousko-turecká válka (1735-1739)|sedmé rakousko-turecké války]], ale vše se změnilo nástupem [[Kateřina II. Veliká|Kateřiny II. Veliké]]. Tato žena [[Petr III. Ruský|Petra III.]] zavedla v Rusku tzv. ''[[osvícenský absolutismus]]''.
 
[[Soubor:Grand Duchess Catherine Alexeevna by I.P. Argunov after Rotari (1762, Kuskovo museum).jpg|náhled|vlevo|Ruská carevna [[Kateřina II. Veliká|Kateřina Veliká]]]]
Řádek 47:
== Rusko v 19. století ==
 
V [[19. století]] se v důsledku připojení severních území, [[Povolží]], [[Ural]]u, [[Sibiř|Sibiře]]e a [[Ruský Dálný východ|Dálného východu]], která se stala součástí Ruského impéria v [[16. století|16.]]-[[19. století]], stalo impérium mnohonárodnostním státem. Dne [[22. prosinec|22. prosince]] [[1801]] [[Pavel I. Ruský|Pavel I.]] podepsal Manifest o připojení [[Gruzie]] k Ruskému impériu zveřejněný [[18. leden|18. ledna]] [[1801]]. Připojení do značné míry přispělo k tomu, že se gruzínský národ vyhnul [[Genocida|genocidě]] a násilné asimilaci ze strany [[Turecko|Turecka]] a [[Persie]].
 
Dne [[24. březen|24. března]] [[1801]] ([[12. březen]] [[1801]]) byl na panovníka [[Pavel I. Ruský|Pavla I.]] spáchán atentát. Atentátníci, kteří byli v [[Petrohrad|Petrohradě]]ě na anglické misii, takto vyjádřili nespokojenost se spoluprací panovníka s [[Francie|Francií]], která byla příčinou zhoršení zájmů [[Anglie]] o dobré vztahy s velkými ruskými zeměpány.
 
V roce [[1806]] ruská vojska napadla dunajská knížectví s cílem překazit Osmanské říši snahy o krutá zvěrstva prováděná na obyvatelstvu v [[Srbsko|Srbsku]], začala tak další rusko-turecká válka. Na Kavkaze se ruské armádě podařilo potlačit nájezd tureckých vojsk na Gruzii. Tímto krokem získali města [[Anapa]] a [[Poti]] a za Dunajem [[Orșova|Oršavu]], [[Ruse]], [[Giurgiu]], [[Turno]] a [[Pleven]]. V roce [[1811]] maršál [[Michail Illarionovič Kutuzov]] zastavil postup vojska vezíra Ahmeda Beje. O rok později ([[1812]]) byla v [[Bukurešť|Bukurešti]] uzavřena mírová smlouva, podle níž [[Ruské impérium]] získalo území [[Besarábie]].
 
[[Soubor:Battle_of_Leipzig_by_Naudet.jpg|náhled|vlevo|Bitva u Lipska]]
Rusko bylo součástí protifrancouzské koalice už na konci 18. století. V roce 1799 však z koalice pro neshody vystoupilo. [[Alexandr I. Pavlovič|Alexander I.]] však brzy přehodnotil své stanovisko a do bojů opět zasáhl. [[2. prosinec|2. prosince]] [[1805]] se [[Napoleon Bonaparte|Napoleonovým]] vojskům podařilo porazit spojená rakousko-ruská vojska v [[Bitva u Slavkova|bitvě u Slavkova]] a Rusko zanedlouho z koalice opět vystoupilo. Po bitvě u Slavkova zůstala jediným soupeřem Francie v Evropě Anglie. Napoleon se proti ní rozhodl bojovat ekonomicky - blokádou. V roce 1812 obvinil Rusko z porušování této blokády, napadl jej a zahájil tak své [[Napoleonovo ruské tažení|ruské tažení]]. Napoleon úspěšně pronikl na ruské území, ve velké [[Bitva na Berezině|bitvě na Berezině]] si vybojoval cestu do Moskvy, tu však po jeho příchodu stihli Rusové zapálit. V následující [[Bitva u Borodina|bitvě u Borodina]] utrpěl [[Napoleon Bonaparte]] rozhodující porážku a byl z ruského území vytlačen. Ruská armáda tak nakonec odrazila útok 422-tisícového napoleonského vojska. Západní oblasti Ruského impéria v ní utrpěly značné škody. Ruská vojska pronásledovala prchajícího Napoleona, v lednu [[1813]] překročila řeku [[Němen]], vpadla do [[Prusko|Pruska]] a začala osvobozovat [[Německo]] od francouzských okupačních vojsk. Dne [[4. březen|4. března]] [[1813]] dobyli Rusové [[Berlín]] a [[27. březen|27. března]] ([[1813]]) obsadili [[Drážďany]]. Za pomoci pruských partyzánů osvobodili i [[Hamburk|Hamburg]]. Ve dnech [[16. říjen|16.]]-[[19. říjen|19. října]] [[1813]] se odehrála bitva, která do světových dějin vešla pod názvem ''Bitva národů'' nebo [[bitva u Lipska]]. V ruských dějinách je toto období známé pod názvem ''Evropský osvobozenecký pochod ruské armády''. Francouzská vojska Napoleona I. byla spojenými rusko-prusko-rakouskými vojsky poražena, a tak dne [[31. březen|31. března]] [[1814]] mohla ruská vojska vstoupit do [[Paříž|Paříže]]e.
 
V letech [[1818]]–[[1819]] bylo v některých pobaltských provincích zrušeno poddanské právo. Z poddaných rolníků-bezzemků se stali vlastníci půdy. Po smrti cara Alexandra v roce [[1825]] se část ruských armádních důstojníků pokusila o odstranění cara [[Mikuláš I. Pavlovič|Mikuláše I.]] z ruského trůnu při tzv. [[povstání děkabristů]]. Povstání však bylo neúspěšné a jeho organizátoři byli potrestáni. Následná politika nového cara dále prohlubovala společenskou a ekonomickou krizi v zemi.
 
Dne [[16. červenec|16. července]] [[1826]] se perská armáda utábořila u hranice Ruského impéria v Karabachu. O tři dny později ruské 8 000 vojsko zaútočilo na 35 000 armádu [[Peršané|Peršanů]] a vyhnalo ji za řeku [[Araks]]. Tím začala [[rusko-perská válka]]. V květnu následujícího roku ([[1827]]) se ruská vojska vydala směrem na Arménii, obsadila město [[Ečmiadzin]] a několik pevností a zablokovala [[Jerevan]]. Pokus perských vojsk odrazit útok ruské armády na [[Jerevan]] skončil neúspěchem - město padlo po bleskovém útoku [[1. říjen|1. října]] [[1827]]. Podle Turmenčajské mírové smlouvy z roku [[1828]], která válku ukončila, byly k Ruskému impériu připojeny oblasti severního Ázerbájdžánu a východní Arménie. Obyvatelstvo těchto oblastí aktivně podporovalo ruskou armádu během války proti Persii. Pro arménské obyvatelstvo vítězství [[Rusové|Rusů]] ve válce znamenalo konec dlouhodobého náboženského a národnostního útlaku ze strany Peršanů.
 
Ruská armáda se pokoušela ukončit nadvládu Osmanské říše v Řecku. 4. rusko-turecká válka začala [[8. října]] [[1828]], kdy Rusové zničili tureckou flotilu u města [[Pilos]] v Řecku za pomoci spojenců - Anglie a Francie. Na území Evropy vojenské operace ruské armády pokračovaly obsazením měst v Rumunsku a Bulharsku. V oblasti Kavkazu byla osvobozena území, která obývalo arménské a gruzínské obyvatelstvo. Postupně byly osvobozovány i severovýchodní oblasti Bulharska ([[Dobrič]] a [[Silistra]]). Válka skončila podpisem mírové smlouvy [[2. září]] [[1829]] v [[Edirne|Adrianopoli]]. Války, které Rusko vedlo na Kavkaze v letech [[1828]]–[[1864]] měly za cíl navázat kontakty s Gruzií a Arménií. Bojové operace však pokračovaly velmi pomalu, protože protivníkům ruské armády pomáhalo [[Turecko]] a [[Anglie]]. V letech [[1839]]–[[1895]] se území [[Ruské impérium|Ruského impéria]] se rozrostlo o oblasti dnešního [[Kazachstán|Kazachstánu]]u, [[Turkmenistán|Turkmenistánu]]u a okolních oblastí. V roce [[1849]] se ruská armáda podílela na potlačení vývoje revoluce v Rakousku.
 
=== Krymská válka ===
{{Podrobně|Krymská válka}}
[[Soubor:Malakhov1.jpg|náhled|vpravo|[[Obléhání Sevastopolu]]]]
Hlavní příčinou další války bylo to, že Osmanská říše nechtěla splnit požadavky na přiznání práv řeckokatolické církvi na svatá místa v Palestině a také privilegia pravoslavným křesťanům. Boje začaly v roce [[1853]]. Rusko vedlo válku proti [[Turecko|Turecku]], [[Anglie|Anglii]], [[Francie|Francii]] a [[Sardinie|Sardinii]]. [[Rakousko-Uhersko]] v této válce bylo v pozici neutrálního státu. Západní státy ve válce podporovaly [[Turecko]], protože měly zájem o ekonomické a politické obchody na Kavkaze a Balkáně. [[18. prosinec|18. prosince]] [[1853]] na [[Černé moře|Černém moři]] viceadmirál [[Pavel Nachimov]] porazil tureckou eskadru [[Osman paša|Osmana paši]]. Na Kavkaze pokračovaly boje mezi tureckými paši a ruskou armádou ([[17. červenec]] [[1854]] a [[24. červenec]] [[1854]]). V listopadu [[1855]] bylo osvobozeno turecké město [[Kars]], jehož obyvateli byli [[Arméni]] a [[Gruzínci]]. [[8. duben|8. dubna]] [[1854]] začala Anglo-francouzská flotila bombardovat opevmnení [[Oděsa|Oděsy]]. Následně [[1. září]] [[1854]] se anglická, francouzská a turecká vojska vylodila na Krymu. Po 11 měsíců dlouhé [[Bitva o Sevastopol|obraně Sevastopolu]] se v srpnu [[1855]] ruská vojska musela města vzdát. Na kongresu v Paříži byla [[18. březen|18. března]] [[1856]] podepsána mírová smlouva, podle níž [[Ruské impérium]] ztratilo právo podporovat křesťany v [[Osmanská říše|Osmanské říši]] a muselo se vzdát všech pevností na pobřeží Černého moře a vojenské flotily v této oblasti. Krymská válka ukázala velkou technickou zaostalost Ruského impéria oproti západním zemím. Car následně v roce [[1861]] zrušil [[nevolnictví]], vývoj kapitalismu v zemi se začal zrychlovat.
 
=== Šestá rusko-turecká válka ===
Útlak obyvatelstva Osmanskou říší v [[Bosna a Hercegovina|Bosně a Hercegovině]] vyvrcholil povstáním v roce [[1875]]. Další povstání v Bulharsku v roce [[1876]] bylo Osmanskou říší krutě potlačeno. Tyto události byly příčinou, proč [[Ruské impérium]] [[12. duben|12. dubna]] [[1877]] vyhlásilo [[Osmanská říše|Osmanské říši]] válku. Rusko v boji proti [[Turci|Turkům]] podporovalo [[Rumunsko]] a [[Černá Hora]]. Válka je označována jako [[Rusko-turecká válka (1877–1878)|6. rusko-turecká válka]]. Ruské vojsko o síle 220 000 mužů překročilo [[10. červen|10.]]-[[21. červen|21. června]] [[1877]] [[Dunaj]] u vesnice Zimnica a v [[Bitva o průsmyk Šipka|bitvě o průsmyk Šipka]] porazilo tureckou armádu a obsadilo [[Nikopolis]]. Po dobytí města [[Pleven]] zaútočili na 250 000 osmanskou armádu. Výsledkem bitvy bylo osvobození [[Sofie]] [[23. prosinec|23. prosince]] [[1877]] a obsazení [[Edirne|Adrianopole]] [[8. leden|8. ledna]] [[1877]]. Takto si otevřeli cestu na Istanbul. Ale Anglie, znepokojená opětovným postupem ruských vojsk v oblasti, pohrozila Rusku a začala mobilizaci vojsk. Dne [[19. únor|19. února]]a [[1877]] byla ve městě [[San Stefano]] podepsána mírová smlouva, na jejímž základě se [[Černá Hora]] a [[Rumunsko]] staly nezávislými zeměmi. [[Bulharsko]] a [[Bosna a Hercegovina]] dostaly autonomii. [[Ruské impérium]] získalo oblasti s arménsky a gruzínsky mluvícím obyvatelstvem. S výsledkem smlouvy nebyly spokojeny [[Anglie]] ani [[Rakousko-Uhersko]], které vyhlásily Ruskému impériu válku.
 
Za účasti německého císaře [[Viliam I.|Viléma I.]] se v Berlíně konal [[Berlínský kongres|kongres]] ([[13. červen]] [[1878]]-[[13. červenec]] [[1878]]), který uspořádal území Ruského impéria. Území Bulharska se mělo rozdělit na dvě části (vazalské knížectví a tureckou provincii Východní Rumélie). Bosna a Hercegovina připadla Rakousko-Uhersku. Tento výsledek války pobouřil ruské obyvatelstvo, které mělo čím dál revolučnější nálady.