Giuseppe Verdi: Porovnání verzí
Smazaný obsah Přidaný obsah
m - duplikát popisu |
|||
Řádek 28:
[[Soubor:Verdi Giuseppe.jpg|left|thumb|Mladý Verdi]]
Po roce 1842 složil Verdi v rychlém sledu řadu dalších operních děl, z nichž většina úspěšně překonala zkoušku časem: ''I
Ve věku 34 let byl již světově proslulým skladatelem a jeho opery se hrály nejen po celé Itálii, ale na všech světových scénách. Do stylu velké francouzské opery přepracoval svou starší operu ''Lombarďané'', která měla obnovenou premiéru v
Úspěch umělecký přinesl i úspěch finanční, takže si v roce [[1848]] mohl zakoupit v blízkosti svého rodiště statek Sant´Agata, na kterém i sám hospodařil. Spřátelil se se špičkami milánské společnosti a byl zván do místních [[Šlechta|šlechtických]] salonů. Opery ''I
[[Soubor:Giuseppina Strepponi.jpg|thumb|right|[[Giuseppina Strepponi]], druhá Verdiho žena]]
Řádek 46:
Do souvislosti s další Verdiho tvorbou je uváděno otevření [[Suezský průplav|Suezského průplavu]] v roce 1869. Ve skutečnosti byla při zasvěcení nové operní budovy v [[Káhira|Káhiře]] několik dní před slavnostním otevřením průplavu uvedena Verdiho opera ''Rigoletto''. Slavná opera ''[[Aida (opera)|Aida]]'', kterou u Verdiho objednal tehdejší [[Egypt|egyptský]] místokrál [[Ismaíl Paša]], měla světovou premiéru v Káhiře až [[24. prosinec|24. prosince]] [[1871]], ale přesto se stala egyptskou národní operou.
Světový úspěch mu přinesl mnohá vyznamenání a řády v nejrůznějších zemích světa. V roce [[1859]] se stal čestným občanem měst [[Parma]] a [[Bologna]] a členem [[Institut de France|Francouzského institutu]] (''Institut de France'') v [[Paříž]]i. V roce [[1874]] byl znovu povolán do vysoké italské politiky a stal se členem italského senátu. V roce [[1880]] byl dekorován Velkým křížem italské koruny a o rok později byla jeho [[busta]] slavnostně vystavena ve [[foyer]]u milánské Scaly. [[Čestné občanství]] mu udělila i města [[Milán]] ([[1886]]) a
Verdi byl velkým obdivovatelem a přítelem národního italského básníka a spisovatele [[Alessandro Manzoni|Alessandra Manzoniho]]. Když v květnu roku [[1873]] Manzoni ve věku 89 let zemřel, navrhl starostovi Milána, že složí [[Rekviem (Verdi)|Rekviem]] (''Messa da Requiem'') na Manzoniho počest, pokud město uhradí náklady prvního provedení. Mše byla poprvé provedena v kostele San Marco v Miláně u příležitosti prvního výročí Manzoniho smrti [[22. květen|22. května]] [[1874]] a měla nevídaný úspěch. V tomto díle nezapřel Verdi dramatického operního skladatele. Od vyjádření hlubokého žalu přešel k vrcholným dramatickým scénám. K úspěchu díla přispělo také vynikající obsazení tehdy proslulými sólisty. Byli to rodačka z [[Kostelec nad Labem|Kostelce nad Labem]], sopranistka [[Tereza Stolzová]], mezzosopranistka Maria Waldmann, tenorista Giuseppe Coppini a basista Ormondo Maini.
Následovalo poměrně dlouhé období zdánlivé nečinnosti až do roku [[1887]]. V této době vznikla pouze důkladná revize opery ''Simon Boccanegra'' ([[1881]]) a podstatné přepracování ''[[Don Carlos (Verdi)|Dona Carlose]]'' z formy velké francouzské opery do stylu italské opery ([[1884]]).
Tím více ohromil Giuseppe Verdi celý hudební svět a své obdivovatele svými dvěma závěrečnými díly na náměty vrcholných [[William Shakespeare|Shakespearových]] dramat. Nejprve to byla opera ''[[Othello (Verdi)|Otello]]'', poprvé uvedená v milánské Scale 5. února 1887, a o šest let později ''[[Falstaff (opera)|Falstaff]]''. Byla to díla dokonalého dramatického charakteru, která prokázala schopnost téměř osmdesátiletého skladatele promluvit soudobým hudebním jazykem. I ve svém stáří operní skladatel Verdi stále převyšoval své současníky a napodobitele.
| |||