Risorgimento: Porovnání verzí

{{legenda|#EECCAA|[[Království lombardsko-benátské|Lombardsko-Benátské království]] (pod rakouskou nadvládou)}}

'''Risorgimento''' (z [[italština|italského]] ''ri'' – „znovu“ a ''sorgere'' – „vznikat“, „pramenit“) bylo hnutí za svobodu a národní jednotu [[Itálie]] v letech [[1815]] – [[1870]] s cílem [[politika|politicky]] sjednotit [[Italové|italský národ]] na [[Apeninský poloostrov|Apeninském poloostrově]] v jeden [[stát]]. V přeneseném významu slovo obecně vyjadřuje každou ideu obnovy jednoty národa nebo jiného společenství lidí po dlouhé době.

Během [[Francie|francouzské]] nadvlády nad [[Itálie|Itálií]] mezi lety [[1796]] až [[1815]] se zde začala vytvářet nová intelektuální vrstva vzešlá často z Francouzi zakládaných školských institutů. Na Apeninském poloostrově vznikala nová společenská elita, vytvářející veřejné mínění a postupně formující své národní myšlení. Vedle literatury a novinářství se tito vzdělanci snažili působit i v oblasti politiky, a protože jim to za daných okolností nebylo zcela umožněno, vytvářeli často tajné spolky a sekty. Jedněmi z nejznámějších byli [[karbonáři]] operující zejména v oblasti [[Neapolské království|Neapolska]] a také příslušníci tajné skupiny [[Guelfia]] soustřeďující se na [[Střední Itálie|středoitalské země]]. Tyto skupiny měly v počátečních letech risorgimenta představovat hlavní oporu postupně vznikajícího národního hnutí a jako takové organizovat i četné vojenské vzpoury vyvolané za účelem převzetí moci či alespoň prosazení prvků konstitučního politického života do italské společnosti.<ref>''Dějiny Itálie'', s. 221-222221–222</ref>

Po konci [[Napoleon Bonaparte|Napoleonovy]] éry a zániku jím ustavených států na Apeninském poloostrově obnovil [[Vídeňský kongres]] s určitými změnami státní celky tak, jak existovaly před [[velká francouzská válka|velkou francouzskou válkou]]. Na mnohé italské trůny nastoupily zpět původní dynastie – [[Savojští]] v [[Sardinské království|Sardinském království]], kteří získali také území původní [[Janovská republika|Janovské republiky]], [[Bourbon-Obojí Sicílie]] na [[Sicilské království|Sicílii]] a v [[Neapolské království|Neapolsku]] (od roku 1816 se země oficiálně spojily do [[Království obojí Sicílie]]), [[Toskánští Habsburko-Lotrinkové]] v [[Toskánské velkovévodství|Toskánsku]] a [[Rakouští-Este]] v [[Modenské vévodství|Modenském vévodství]]. [[Rakouské císařství]] si pojistilo v zemi svůj vliv zabráním území na severovýchodě poloostrova, kde vzniklo [[Království lombardsko-benátské|Lombardsko-benátské království]].<ref name="DI224">''Dějiny Itálie'', s. 224</ref>

Málokteří panovníci byli ochotní v nastalém vývoji akceptovat [[liberalismus|liberální]] trendy a ve svých zemích zavedli zastaralé politické a hospodářské systémy. Základem politiky mnoha států byly pouze zájmy hlavního města, dvora a několika skupin, které ho ovládaly. Výsledkem byla i obnova celních hranic, čímž došlo zejména v nejvíce hospodářsky rozvinuté [[Pádská nížina|Pádské nížině]] k velkým hospodářským dopadům, k rozkvětu černého obchodu a zbojnictví. Na druhou stranu již nebylo možné po zavedení občanské společnosti za francouzské nadvlády přistoupit zpět k zavedení feudálních vztahů. Alespoň některé výdobytky předcházejících let se tedy na Apeninském poloostrově udržely.<ref>''Dějiny Itálie'', s. 225-226225–226</ref>

Jedna z prvních vzpour se objevila roku 1820 v Neapolsku poté, co do Itálie došly zprávy o událostech ve [[Španělsko|Španělsku]]. Tamější král [[Ferdinand VII.]] byl donucen přijmout v březnu 1820 ústavu. To pomohlo sjednotit odpůrce neapolské vlády, mimo jiné i příslušníky armády a na počátku července téhož roku vypuklo ve městě [[Nole]] povstání, jež se poměrně rychle rozšířilo po venkově a do hlavního města. Zde byl král obojí Sicílie [[Ferdinand I. Neapolsko-Sicilský|Ferdinand I.]] donucen přísahat na španělskou ústavu. V táboře rebelů se ovšem vynořily neshody a sociální rozpory, jež znemožnily dovést povstání do úspěšného konce. Ferdinand využil situace a požádal o rakouskou intervenci, s jejíž pomocí se podařilo povstání potlačit. Habsburská intervence na jihu Itálie zmobilizovala tajné opoziční organizace v [[Piemont]]u, aby se i v této zemi pokusily vyvolat revoluci. Zde se postavily do boji proti králi pouze členové sektářských organizací a vojáci, kteří chtěli dosáhnout vedle uznání ústavy také obnovení napoleonského [[Italské království (1805-18141805–1814)|Italského království]], a to i za cenu války s Rakouskem. V reakci na události abdikoval dosavadní král [[Viktor Emanuel I.]] a namísto něj měl nastoupil liberálnější [[Karel Albert SavojskýSardinský|Karel Albert]], jenž předtím s povstalci sám vyjednával. Do boje ale zasáhl jeho strýc [[Karel Felix SavojskýSardinský|Karel Felix]], který v Piemontu s rakouskou pomocí povstání potlačil, převzal moc a zavedl [[absolutismus|absolutistickou]] vládu.<ref>''Dějiny Itálie'', s. 227-228227–228</ref>

Po skončení povstání došlo v mnoha italských městech k procesům s revolucionáři, které se nevyhnuly ani vynesení několika trestů smrti. Z těchto procesů nejvíce vynikaly co do rozsahu zejména soudy v [[Milán]]ě a [[Neapol]]i. Mnoho účastníků povstání přišlo o život, další dostali dlouholeté žaláře, ostatní se zachránili útěkem do exilu. Restaurace tak slavila úspěch a svého vítězství využila k utužení poměrů. Opozice, zdeptaná porážkou a oslabená procesy, se nezmohla k odporu. V Itálii nastalo období stagnace, během něhož se lidé začali stále více oddávat pohodlnému životu a radovánkám, čekajíc na to, až se jednou poměry změní.<ref>''Dějiny Itálie'', s. 228-229228–229</ref>

Novým vývojem prošly i revoluční spolky, z nichž nejvýznamnějším se stalo hnutí [[Mladá Itálie]] založené [[Giuseppe Mazzini|Giuseppem Mazzinim]] na počátku roku 1831. Cílem všech snažení tohoto spolku bylo opět povstání proti dosavadním vládám, nicméně mělo k němu dojít až po završení seznámení s idejí sjednocení co nejširší vrstvy. I díky tomu dokázala získat rozsáhlou členskou základnu a představovala tak vývojový stupeň mezi původními sektářskými organizacemi a politickými stranami. Konečným důsledkem povstání pak mělo být vytvoření jednotné republiky. Rozsah organizace ovšem poměrně brzy začal vyvolávat problémy – již několik let po svém vzniku byly sítě této organizace téměř zničeny, jediným výsledkem tak bylo zvýšení počtu italských exulantů.{{#tag:ref|Tito vyděděnci se ubírali zejména do Španělska, Anglie, Francie nebo na Maltu. Dalším cílem útěku byla i [[Latinská Amerika]], kde existovala italská legie operující v [[Brazílie|Brazílii]] a [[Uruguay]]i. Členem této jednotky byl i pozdější hrdina [[Giuseppe Garibaldi]].<ref name="DI">''Dějiny Itálie'', s. 238</ref>|group="pozn."}} V odpověď nato se začaly vytvářet v italské [[diaspora|diaspoře]] skupiny dělníků organizovaných Mladou Itálií, ale ani ty neměly značný úspěch. Většina akcí uspořádaná Mazziniovými spolupracovníky totiž měla opět charakter povstání vyvolaného intelektuální a společenskou elitou a jako takové byly odsouzeny k záhubě. Významnou ztrátu prestiže a Mazziniho vlivu představoval jeden z těchto pokusů, útok 19 členů Mladé Itálie v [[Kalábrie|Kalábrii]], jenž skončil smrtí všech zúčastněných členů.<ref>''Dějiny Itálie'', s. 236-239236–239</ref>{{#tag:ref|Sám Mazzini o tomto útoku nevěděl. Přesto byl tento incident a zejména nízký věk jeho účastníků využit Mazziniho oponenty k obvinění, že posílá na smrt italskou mládež.<ref name="DI239">''Dějiny Itálie'', s. 239</ref>|group="pozn."}}

Oproti tomuto proudu existovala v italské politice také strana umírněných. Jedním z jejích představitelů [[Vincenzo Gioberti|Vincenzem Giobertim]] byl představen projekt federalizace italských států pod vedením [[papež]]e. To by bylo umožněno, podle dalšího zastánce strany umírněných [[Massimo d'Azeglio|Massimem d'Azegliem]], provedením zásadních reforem týkajících se zrušení celních hranic, svobodou tisku a úpravou legislativy, čímž by si jednotliví vládci získali podporu veřejnosti. Rakousko mělo být, podle představy umírněných, kompenzováno za ztrátu Itálie zisky v oblasti [[Balkán]]u. Právě Piemont za vlády Karla Alberta se stal ohniskem tohoto hnutí a představoval tak nadějného kandidáta na vůdce sjednocení celé Itálie.<ref>''Dějiny Itálie'', s. 239-241239–241</ref>

Důležitým faktorem se stal i hospodářský vývoj. Na Apeninském poloostrově se začalo rozvíjet kapitalistické hospodářství, počaly se stavět železnice a zakládat banky. Italský průmysl i zahraniční obchod byly na vzestupu. Na druhou stranu mnohé oblasti trpěly dovozem levnějších výrobků ze zahraničí, zejména [[Obilniny|obilí]], [[bavlna|bavlny]] a [[vlna (příze)|vlny]]. Modernější statky řešily tuto situaci orientací na jiné, povětšinou průmyslové plodiny. V méně rozvinutých oblastech, zejména v jižních částech poloostrova, kde dožíval [[feudalismus|feudální systém]], se ve zvýšené míře naopak utužoval kořistnický systém. Pastviny a lesy se zde často přeměňovaly na pole, čímž došlo k narušení toků podzemní vody a dalším problémům v tamějším zemědělském hospodářství.<ref>''Dějiny Itálie'', s. 241-243241–243</ref>

Agitace Mladé Itálie a umírněných, podobně jako dosavadní hospodářský vývoj, začal stupňovat společenské a politické napětí v italských zemích. To zesílilo po zvolení papeže [[Pius IX.|Pia IX.]], jenž ve skutečnosti představoval kompromisní volbu mezi příznivci konzervativní a liberální politiky. Pod tlakem veřejnosti přistoupil v březnu 1847 k dílčím reformám, jako byly uvolnění cenzury a svolání zvláštního sboru světských zástupců, jež mu měli sloužit při správě státu jako poradci. Papežova příkladu následovaly vlády v Toskánsku a Sardinském království, kde taktéž došlo k uvolnění tisku a správním reformám. Dalším krokem měla být dohoda mezi papežem, toskánskou a sardinskou vládou, na základě níž došlo k odsouhlasení rámcové dohody o celní unii, přestože s žádným hmatatelným výsledkem. Neklidné společenské ovzduší roku 1847 naznačovaly i k rolnické bouře v Lombardii a rozbíjení strojů v Římě. Do politického vývoje na poloostrově zasáhlo v tuto chvíli Rakouské císařství, snažící se udržet svůj vliv v Itálii. V červenci 1847 byl vyslán rakouský expediční sbor, který obsadil [[Ferrara|ferrarskou]] pevnost. Následkem toho se dále prohlubovalo protirakouské cítění a v Miláně, v té době pod rakouskou nadvládou, proběhly i násilné demonstrace. V nastalé situaci se opět začala prosazovat Mladá Itálie přesahující obnovenou aktivitou všechny své předchozí pokusy.<ref>''Dějiny Itálie'', s. 243-245243–245</ref>

První povstání, zatím nepříliš organizované, začalo již 12. ledna [[1848]] v [[Palermo|Palermu]] a s překotnou rychlostí se rozšířilo po celé Sicílii. Ke konci ledna již povstání zasáhla i Neapolsko, kde byl král [[Ferdinand II. Neapolsko-Sicilský|Ferdinand II.]] donucen slíbit přijetí ústavy. Ostatní italští vladaři se snažili přizpůsobit se situaci a tak v Sardiniském království, Papežském státě a Toskánsku došlo k přijetí ústavy. Události v okolních státech, kde též docházelo k revolučním povstáním, uspíšila vývoj i v Itálii. V březnu vypuklo povstání v Miláně, kde po několikadenních bojích došlo k převzetí kontroly nad městem a poražení rakouské posádky. Ve stejné době povstaly úspěšně také Benátky a v den osvobození Milána zaútočily na rakouské území sardinské oddíly spolu s vojsky dalších italských států. Započala [[první italská válka za nezávislost]].<ref>''Dějiny Itálie'', s. 245-246245–246</ref>

Již brzy se ovšem vyskytly nové problémy. Předně se od italských snah distancoval sám papež. Následně Neapolsko znovu ovládl sicilský král Ferdinand, který zde zavedl silné represe proti svým odpůrcům. Ani spojenectví mezi milánskou vládou a sardinským dvorem nebyly ideální. Mimo to samotný sardinský král Karel Albert postupoval váhavě a spíše než národním cítěním byl veden dynastickými zájmy. Hned v začátku války několikrát sardinská armáda promarnila možnost razantněji těžit z vojenských úspěchů. Poprvé při komplikovaném ústupu jednotek maršála [[Jan Radecký z Radče|Radeckého]] nepřátelským územím z Milána do [[Popádí]], podruhé po vítězné [[bitva u Goita|bitvě u Goita]] 30. května 1848 a získání [[Peschiera|Peschiery]]. Radecký dokázal přeskupit svoje jednotky, zaútočil a dosáhl rozhodného vítězství [[bitva u Custozy (1848)|u Custozzy]], po níž přešla iniciativa do rukou rakouských armád. 9. srpna došlo k podepsání příměří.<ref>''Dějiny Itálie'', s. 246-248246–248</ref>

Neúspěchy Karla Alberta, stejně jako neochota papeže podpořit úsilí za sjednocení, vedly k názorovému posunu u mnoha povstalců. Na pořad dne se nyní dostal Mazziniho plán vytvořit na základě všeobecných voleb ústavodárné shromáždění a docílit co nejdříve sjednocení země. Úspěchy se dostavily v Římě a Toskánsku, odkud museli oba dosavadní vládcové, velkovévoda [[Leopold II. Toskánský|Leopold II.]] a papež Pius IX., uprchnout. Vypsaly se volby, které vyhráli demokraté a v nově utvořeném ústavodárném shromáždění vyhlásili konec vlády papeže a vytvoření [[Římská republika (19. století)|Římské republiky]]. Demokratická vlna se rozšířila i do Sardinského království, kde se vlády ujal vedoucí člen strany umírněných Vincenzo Gioberti, který započal jednání s novými demokratickými vládami o celoitalském shromáždění, jež by přijalo ústavu. Již záhy poté se ovšem vyskytly nové problémy – Gioberti se totiž na jednu stranu snažil restaurovat Toskánské velkovévodství, čímž si popudil příznivce demokratického kursu, zároveň se snažil odebrat velení vojska Karlu Albertovi, jehož si taktéž znepřátelil, a následkem toho musel v únoru 1849 podat demisi. Sardinský král nato opět vytáhl do boje s Rakouskem, ale jeho vojsko bylo znovu drtivě poraženo [[bitva u Novary|u Novary]]. Panovník proto po tomto významném vojenském neúspěchu abdikoval ve prospěch svého syna [[Viktor Emanuel II.|Viktora Emanuela II.]], jenž začal vést s Rakouskem mírová jednání. Rakousko tak opět ovládlo Lombardii, na toskánský trůn dosadily jeho jednotky velkovévodu Leopolda II. a na Sicílii po několikaměsíčních bojích obnovili v březnu 1849 svou moc Bourboni.<ref>''Dějiny Itálie'', s. 248-249248–249</ref>

Poslední dvě oblasti pod kontrolou povstalců tvořily Řím a Benátky. V této chvíli zasáhla Francie, jež pod záminkou zprostředkování vyjednávání mezi papežem a liberály vyslala do Říma expediční sbor. Zde se Francouzi nicméně střetli s rozhodným odporem obyvatelstva vedeného Mazzinim a dalšími členy vlády spolu s vojenským velením [[Giuseppe Garibaldi|Giuseppeho Garibaldiho]]. Boje probíhaly od konce dubna až do počátku června, kdy se francouzským jednotkám podařilo zvítězit a obsadit Řím. Dlouho se bránily taktéž Benátky, k nimž mezitím marně směřoval Garibaldi se svým vojenským sborem – padly 24. srpna. Revoluce v Itálii byla opět poražena.<ref>''Dějiny Itálie'', s. 249-250249–250</ref>

Nový neúspěch nijak neovlivnil snahu Giuseppa Mazziniho, přesvědčeného, že stav v Itálii musí brzo směřovat k další revoluci, vyvolat další povstání. Tentokrát k němu mělo dojít za pomoci větší spolupráce mezi národy dosud existujícími pod nadvládou konzervativních panovníků, tedy Italy, Poláky a Maďary. K této spolupráci zřídil v Londýně ústřední evropský demokratický výbor, v němž zasedali zástupci Maďarů, Poláků, Němců a Francouzů. Jeho koncept osvobození a zrovnoprávnění národů, odsunující sociální otázky do pozadí, ale nemohl odpovídat představám širším společenských vrstev. Na Mazziniho postoj zareagoval Miláňan [[Giuseppe Ferrari]], který ve svém spisu obhajoval radikální změny ve společnosti způsobené revolucí se sociálním podtextem, jež by měla vyčkat s rozpoutáním revoluce na Paříž. Proti tomuto názoru se ohradili [[Carlo Cattaneo]] a zejména bývalý neapolský důstojník [[Carlo Pisacane]], jenž odmítl Ferrariho názory zejména pro vyčkávací pozici, kterou milánský rodák italskému hnutí přisoudil. Dle něj, podobně jako podle Mazziniho, měla mít italská revoluce svůj vlastní osobitý ráz a vývoj. Vedoucí osobností demokratického hnutí tak nadále zůstával Mazzini, a to zejména pro svoji roli při vzniku a obraně Římské republiky. Postupně se mu podařilo obnovit organizaci svých přívrženců a roku 1853 se pokusil rozpoutat revoluci v Miláně. K té se ale přidalo pouze několik menších skupinek lidí s čistě násilnickými úmysly, jež policie dokázala bez větších problémů zlikvidovat. Ani poté, přestože se stal opět terčem četné kritiky, se Mazzini nevzdal a spolu s Pisacanem připravili o čtyři roky později výpravu do [[Sapri]] v Neapolsku, kde, jak Pisacane doufal, se podaří rozpoutat rolnické povstání. I tento plán selhal a většina členů výpravy, mezi nimiž byl i samotný Pisacane, zahynula.<ref>''Dějiny Itálie'', s. 251-253251–253</ref>

Právě nyní se ovšem na severu Itálie začaly poměry výrazně měnit. Do čela risorgimenta si od nynějška mělo postavit Sardinské království. Poté, co se sardinskému králi Viktoru Emanuelu II. podařilo porazit povstání v Janově vypuknuvší po započetí mírových rozhovorů mezi ním a rakouskou vládou, rozhodl se v listopadu 1849 rozpustit sněmovnu. Zároveň vyhlásil, že pakliže umírněná strana prohraje nové volby, zruší opětovně ústavu. Stal se přesný opak – umírnění naopak zvítězili a zejména díky pevnému odporu předsedy vlády [[Massimo d'Azeglio|Massima Taparelliho d'Azeglia]] král k zrušení ústavy nepřistoupil. Po opětovném nastolení starých pořádků v Itálii zůstalo Sardinské království jedinou [[konstituční monarchie|konstituční monarchií]] a jeho vláda úspěšně prováděla přes snahy svých odpůrců úspěšnou reformní politiku, zejména v oblasti dosud notně zaostalého zákonodárství. Byly zrušeny četné výhody duchovenstva a vláda se pokusila i o zavedení občanského sňatku. Zde však tvrdě narazila a d'Azeglio musel podat demisi. Na jeho místo nastoupil schopný politik [[Camillo Benso Cavour]]. Ten si spojenectvím s umírněnějšími levicovými politiky získal dostatečnou převahu ve sněmovně a zajistil si tak podporu pro svůj plán rozsáhlých hospodářských reforem, jež měly vést k liberalizaci poměrů a k modernizaci společnosti.<ref>''Dějiny Itálie'', s. 253-255253–255</ref>

Pomocí státních zásahů začal budovat v Piemontu rozsáhlé veřejné práce zejména v oblasti infrastruktury, například železnice a zavlažovacích kanálů. Zároveň došlo k otevření Národní banky fungující jako ústřední ústav pro poskytování úvěrů. Jeho podpora hospodářství nesla ovoce – na rozdíl od zbytku Itálie, kde hospodářství do značné míry stagnovalo, Sardinské království pozvolna dohánělo svou mírou růstu západoevropské ekonomiky. Došlo k další sekularizaci státu, především zrušením mnoha klášterů. Zároveň byla dodržována důsledná svoboda tisku, spolčování a výuky. To přitahovalo do Piemnotu množství exulantů, kteří našli v zemi výnosné posty například ve státní správě a jejichž počty dosáhly několika desítek tisíc. Po neúspěchu a pobití Pisacaneho můžu u Sapri si Cavourův umírněný liberalismus získával stále více příznivců. Právě vyděděnci z jiných italských zemí zde založili [[Národní společnost]], ve které vedle jejích zakladatelů [[Giuseppe La Farina|La Fariny]] a [[Daniel Manin|Daniela Manina]] působil mimo jiné i Giuseppe Garibaldi.<ref>''Dějiny Itálie'', s. 255-257255–257</ref>

Přesto důležitým faktorem na cestě ke spojení italských zemí do jednoho státu zůstávala zejména zahraniční politika. Cavour, vědom si současné mezinárodní situace, tak po svém nástupu započal dlouhodobé utužování vztahů s Francií, v té době pod vládou císaře [[Napoleon III.|Napoleona III.]] Ačkoliv sám nevěřil, že by se dalo jediným krokem ve správné situaci získat všechna italská území, pokoušel se z každé příležitosti vytěžit maximum a zajistit pro Sardinské království do budoucna rozsáhlejší územní zisky. Důležitou příležitostí byla [[krymská válka]], která notně zhoršila vztahy Rakouska s Ruskem. Zároveň se díky vyslání vlastního expedičního sboru po boku Anglie a Francie podařilo zařadit Sardinské království do diplomatických jednání velmocí, ačkoliv zatím žádné územní přírůstky dosaženy nebyly. U Cavoura začalo růst přesvědčení, že jedině vojenské střetnutí může nyní dosáhnout významnějších výsledků. Proto se pokusil dále upevnit vztahy s Napoleonem III. Tyto jeho snahy se ovšem načas rozplynuly, když se na francouzského císaře pokusil spáchat 14. ledna 1858 Ital [[Felice Orsini]] atentát. Nicméně Orsiniho důstojné vystupování před soudem a jeho dopis zaslaný francouzskému panovníkovi dokázaly přesvědčit císaře, že je třeba situaci v Itálii rozhodným způsobem vyřešit. Během jednání s Cavourem v [[Plombiéres]] oba státníci vypracovali budoucí nové rozdělení Itálie – výměnou za celou severní Itálii se Sardinské království vzdá ve prospěch Francie oblasti kolem [[Nice]] a [[Savojsko|Savojska]]. Dále mělo být zachováno Království obojí Sicílie, ovšem s novou panovnickou dynastií. Ve střední Itálii pak mělo vzniknout království, jehož panovník by byl určen až postupem času. Tyto tři státy by utvořily konfederaci s předsednictvím papeže, jemuž by bylo nadále umožněno podržet si území Říma s okolím. Tyto dohody potvrdil sňatek dcery Viktora Emanuela [[Marie Klotylda Savojská|Marie Klotildy]] s [[Napoleon Josef Karel Pavel Bonaparte|Napoleonem Josefem Bonapartem]]. Na případný důvod k válce nemusel Cavour dlouho čekat, již 19. dubna 1859 dalo Rakousko, obávající se stoupajícího vlivu Sardinského království, sardinské vládě ultimátum. O deset dní později započaly první vojenské operace a spolu s nimním i [[druhá italská válka za nezávislost]].<ref>''Dějiny Itálie'', s. 257-258257–258</ref>

Ihned po rozpoutání války 29. dubna 1859 se začaly události vyvíjet pro sardinsko-francouzské vojsko více než příznivě. Po vítězství [[Bitva u Magenty|u Magenty]] byl získán Milán a následně dvě rozhodující porážky rakouského vojska [[bitva u Solferina|u Solferina]] a [[bitva u San Martina|San Martina]] umožnily vojenské operace úspěšně dotáhnout do konce. Situace se ale záhy zkomplikovala povstáními ve střední Itálii vyvolanými činností Národní společnosti. To vedlo Napoleona k urychlenému započetí jednání s Rakouskem ve [[Villafranca|Villafrance]], kde byl uzavřen předběžný mír. Cavour v odpověď na císařovo jednání podal demisi, přesto jeho spolupracovníci nadále ovlivňovali vývoj ve středoitalských státech a usilovali zde dosáhnout souhlasu s připojením těchto zemí k Sardinskému království. Napoleon se snažil nějakým způsobem vyváznout z nastalé situace tak, aby si neznepřátelil všechny strany konfliktu a neztratil nedávno přislíbené Savojsko a Nizzu, čímž by si proti sobě poštval i francouzskou veřejnost. To mu umožnil Cavour, jenž se opět na začátku roku 1860 dostal k moci. Na základě lidových hlasování proběhnuvších během jara téhož roku se Savojsko a Nice připojilo k Francii a Parma, Modena a Toskánsko k Sardinskému království.<ref>''Dějiny Itálie'', s. 258-260258–260</ref>

V dané chvíli se zdálo, že tímto byly možnosti Francie a Piemontu vyčerpány. Ovšem iniciativy se nyní chopili demokratičtí revolucionáři a [[Giuseppe Garibaldi]]. 6. května se italský revolucionář s tisícovkou mužů se zastaralou výzbrojí vydal přes Cavourův a králův odpor na výpravu na Sicílii, kde již od dubna probíhala vzpoura proti bourbonské dynastii. Zde zakotvili ve městě [[Marsala]], kde 15. května vyhráli s notnými ztrátami svou první bitvu. Ke Garibaldimu, jenž byl sicilskými rolníky považován za spasitele, se přidávali další povstalci, takže již na počátku června ovládl [[Palermo]]. Od této chvíle začal mezi Garibaldim a Cavourem diplomatický boj, který přes některé dílčí úspěchy nakonec Garibaldi prohrál. Cavour dokázal přesvědčit krále Viktoria Emanuela II., aby se postavil za svého vládního předsedu a navíc se mu podařilo zorganizovat v jižní Itálii plebiscit, jenž dopadl ve prospěch připojení tamních oblastí k Sardinskému království. Garibaldi ani demokraté nemohli tedy zužitkovat svá dosavadní vojenská vítězství i na politickém poli, aby prosadili své vlastní cíle ohledně tvorby nového italského státu. Zároveň na jih postupovaly piemontské jednotky, jenž po souhlasu Napoleona III. obsadily podstatnou část [[Papežský stát|Papežského státu]]. Po [[bitva na Volturnu|bitvě na řece Volturno]] byl bourbonský odpor zlomen a po pádu poslední bourbonské pevnosti [[Gaeta|Gaety]] se sardinský parlament usnesl 4. března 1861 vyhlásit sjednocení Itálie. Přestože ještě Řím a Benátsko nebylo po několik let součástí italského státu, podstatná část apeninského poloostrova byla nyní pod vládou nově vzniklého [[Italské království|Italského království]]. Cíl risorgimenta tak byl z podstatné části splněn.<ref>''Dějiny Itálie'', s. 260-263260–263, 266</ref>

Sjednocení podstatné části poloostrova se nicméně netýkalo dvou oblastí – nadále rakouského [[Benátsko|Benátska]] a území kolem Říma, zvaného [[Lazio]], jež se dosud nacházelo pod nadvládou papeže. Benátky s okolím byly získány během [[prusko-rakouská válka|prusko-rakouské války]], kdy Itálie jakožto spojenec vítězného Pruska, přes špatné velení a utrpění porážek v pozemní [[bitva u Custozy (1866)|bitvě u Custozy]] a námořní [[bitvaBitva u LissyVisu|bitvy u Lissy]], získala po pruském vítězství [[bitvaBitva u SadovéHradce Králové|u Sadové]] slíbené Benátsko. Problematickým se naopak ukázalo získání oblastí [[Papežský stát|Papežského státu]], kde jeho hlavní město již od roku 1848 okupovaly francouzské jednotky. Ty nehodlal Napoleon III., vzhledem k případnému pobouření francouzské katolické veřejnosti, prozatím stáhnout. Již v srpnu 1862 se Garibaldi se skupinou dobrovolníků přeplavil ze Sicílie do Neapolska a zahájil pochod na Řím. Italská vláda, původně k tomuto činu svolná, podlehla francouzskému diplomatickému tlaku a povolala proti Garibaldovcům vojsko, které je v [[bitva u Aspromonte|bitvě u Aspromonte]] rozprášilo. Přesto se premiér [[Marco Minghetti]] pokusil o dva roky později získat Řím na základě dohody s Francií. Jednání mezi oběma státy dospěla k vyklizení Lazia francouzskou armádou k roku 1866 a k přenesení hlavního města Itálie z [[Turín]]a do [[Florencie]].

Otázka získání Říma se tímto nevyřešila a pouze odložila. Další konflikt pak vyvolal sám papež [[Pius IX.]], když si svojí stupňující se protiliberální politikou znepřátelil značnou část společnosti, kterou nyní zasáhla vlna protiklerikálního cítění. Italská vláda byla na nátlak veřejnosti nucena přijmout řadu usnesení prohlubujících světské rysy italského státu.{{#tag:ref|Patřilo sem zejména zrušení mnoha mnišských řádů a zabavení majetku těchto organizací. Dále se zavedl povinný občanský sňatek a vojenská služba pro účastníky kněžských seminářů<ref name="DI271">''Dějiny Itálie'', s. 271</ref>|group="pozn."}} Nálady ve společnosti znovu využil Garibaldi a s novou jednotkou dobrovolníků se opět vydal na pochod na Řím, tentokrát již s přímou podporou italské vlády. Nicméně Francie znovu zasáhla a vojenský sbor odvolaný na základě předchozí dohody byl povolán zpět. Garibaldi a jeho muži byli opět poraženi, tentokrát francouzskými jednotkami v [[bitva u Mentany|bitvě u Mentany]]. Francouzské síly se přesto udržely v Říme pouze tři roky. Po francouzské prohře u Sedanu ve válce s Pruskem vstoupily italské jednotky 20. září 1870 do [[Řím]]a jenž se záhy nato stal novým italským hlavním městem. Území Papežského státu existujícího přes tisíc let bylo anektováno Itálií. Snaha o sjednocení Apeninského poloostrova tak byla prakticky završena.<ref>''Dějiny Itálie'', s. 269-272269–272</ref>