Otevřít hlavní menu

Změny

Přidáno 7 835 bajtů ,  před 4 lety
bez shrnutí editace
{{Studenti píší Wikipedii|termín = 15.2.2015}}'''Sociální kontrola '''patří mezi mechanismy procesu [[socializace]], které určují, co je v jednání mezi
{{Neověřeno}}
lidmi správné a žádoucí a naopak, které jednání je deviantní a je třeba jej
postihovat sankcemi. Tím směřuje k odstranění nežádoucích jevů ze
společnosti. Sociální kontrola je tedy regulativní mechanismus společnosti, jehož metody se proměňují, avšak vždy slouží k udržení
společenského řádu.<ref>{{Citace monografie|příjmení = Berger|jméno = Peter L.|příjmení2 = |jméno2 = |titul = Pozvání do sociologie: humanistická perspektiva|vydání = |vydavatel = Společnost pro odbornou literaturu - Barrister & Principal|místo = Brno|rok = 2007|počet stran = 194|strany = 75|isbn = 978-80-87029-10-7}}</ref>
 
Sociální kontrola je jedním z nejběžnějších sociologických pojmů. Její problematika
'''Sociální kontrola''' patří mezi mechanismy procesu [[socializace]], které určují, co je v jednání mezi lidmi správné a žádoucí a naopak které jednání je potřeba postihovat sankcemi.
je centrální otázkou [[sociologie]] a je tudíž všudypřítomná. Celá
Různé formy sociální kontroly se pohybují na škále od přímého a otevřeného donucení až po ty nejjemější podoby [[manipulace]]. V tradičních společnostech bývalo násilné donucení velice časté a také samotný proces socializace byl podložen nekompromisní mocí hlavy [[rodina|rodiny]] a širokými, hluboko do soukromí zasahujícími pravomocemi [[Církev|církevních]] či světských autorit. V moderní společnosti se k hrubé síle a k otevřenému tlaku sahá spíše jen v případech, kdy skrytější formy kontroly lidského chování selhávají.
sociologická věda vznikla z otřesu ze ztráty kontrolních mechanismů, které
regulovaly po dlouhou dobu fungování archaických a tradičních společností, a tak ji v jistém smyslu můžeme pokládat za sérii úvah na téma
ztracené kontroly.<ref>{{Citace monografie|příjmení = Keller|jméno = Jan|příjmení2 = |jméno2 = |titul = Úvod do sociologie|vydání = |vydavatel = Slon|místo = Praha|rok = 2004|počet stran = 204|strany = 37|isbn = 0-86429-39-3}}</ref>
 
== Vývoj sociální kontroly ==
Moderní společnost klade velký důraz na to, aby sociální kontrola byla zvnitřněna (internalizována), tedy aby se jednotlivec dobrovolně a jakoby z vlastní vůle{{#tag:ref|„... for Simonides was not so ignorant as to say, that he praised those who did no evil voluntarily, as though there were some who did evil voluntarily. For no wise man, as I believe, will allow than any human being errs voluntarily, or voluntarily does evil and dishonourable actions; but they are very vell aware that all who do evil and dishonourable things do them against their will.“<ref>[http://ancienthistory.about.com/library/bl/bl_text_plato_protag_1.htm Plato's Protagoras], Jowett Public Domain Translation</ref> (... protože Simonides nebyl tak hloupý, aby říkal, že chválil ty, kteří nedělají úmyslně žádné zlo, jako by byli tací, kteří konají zlo úmyslně. Protože žádný moudrý muž, jak jsem přesvědčen, nedovolí, aby jakákoli lidská bytost chybovala úmyslně nebo úmyslně konala zlo a nedůstojné činy; ale je si velmi dobře vědom, že každý, kdo koná zlo a nedůstojné věci, tak činí proti své vůli.) V antickém pojetí tedy toto dovedeno do důsledků.|group="poznámka"|name="Protag"}} a iniciativně ztotožnil s požadavky, které jsou na něj kladeny. Tímto způsobem se slaďuje heslo svobody rozhodování jednotlivce s konkrétními potřebami firem na odbyt svého zboží a se zájmem státu mít kontrolu nad jednáním svých občanů.
V tradičních společnostech žil člověk na
Určitá míra sociální kontroly je pro existenci společnosti nezbytná. Bez ní by [[společnost]] nebyla schopna udržet řád a řešit propukající konflikty. Bez určité míry sociální kontroly by se lidé jen obtížně domlouvali na společných hodnotách a jen stěží by byli schopni se zapojovat do nejrůznějších forem koordinovaného úsilí.
vesnicích celý život před očima ostatních důvěrně známých lidí.  [[Průmyslová revoluce]], která na jednu stranu
přináší svobodu a autonomii, však znamená i ztrátu sociální kontroly.
[[Urbanizace|Urbanizací]] vytváří prostor s velmi nízkou sociální kontrolou, a tím pádem
i ohniska sociální patologie hrozící vznikem [[anomie]]. V moderní
společnosti je proto velmi důležité, aby sociální kontrola byla zvnitřněna
(internalizována). Člověk se má z vlastní vůle ztotožnit s požadavky,
které na něj společnost klade, a přijmout její hodnoty za své. To se děje
během procesu socializace. Bez sociální kontroly nemůže
existovat žádná lidská skupina.  Každá
lidská skupina nehledě na to, jak malá je, musí vyvinout kontrolní mechanismy,
pokud má fungovat a nemá se rozpadnout.  Bez určité míry sociální kontroly
by se lidé jen obtížně domlouvali na společných hodnotách a jen stěží by byli
schopni se zapojovat do nejrůznějších forem koordinovaného úsilí.
 
== Formy sociální kontroly ==
Nežádoucí je ovšem nadměrný stupeň sociální kontroly a její nepokrytě donucující charakter, jak je známe z tradičních společností. Nežadoucí je také nekritické podléhaní důmyslným skrytým mechanismům manipulace, které působí nejen skrze [[Reklama|reklamu]], ale mnohdy také prostřednictvím [[Média|masových médií]] a skrze [[Demagogie|demagogickou]] [[Propaganda|propagandu]] politiků. Moderní člověk by měl být schopen rozpoznat manipulativní prvky sociální kontroly do té míry, aby oproti nim nebyl podobně bezbranný, jako byli bezbranní vůči utlačivým formám sociální kontroly lidé žijící ve společnosti tradiční.
Existují různé formy sociální kontroly. Pohybují se na škále od přímé a zjevné formy,
která probíhá jako násilné donucení, až po nepřímou nebo skrytou formu, která
je označována jako manipulace a jedinec si jí není vědom. Zatímco pro
[[Tradiční společnost|společnost tradiční]] bylo násilné donucení typické a také samotný proces socializace byl podložen nekompromisní
mocí hlavy [[Rodina|rodiny]] a širokými,
hluboko do soukromí zasahujícími pravomocemi církevních či světských [[Autorita|autorit]], dnes se k násilí sahá teprve, když jiné mechanismy
selžou. Typickým příkladem dnešní sociální kontroly je tedy taková, která na
nás působí skrze [[Reklama|reklamy]], [[masmédia]], nebo demagogickou [[Propaganda|propagandu]] politiků.  Moderní člověk by měl být schopen rozpoznat
manipulativní prvky sociální kontroly do té míry, aby oproti nim nebyl podobně
bezbranný, jako byli bezbranní vůči utlačivým formám sociální kontroly lidé
žijící ve společnosti tradiční.
 
Princip
== Poznámky ==
sociální kontroly funguje i v [[Primární skupina|primárních skupinách]], jako je například rodina.
<references group="poznámka" />
Rodiče formují své děti k poslušnosti pomocí posměšků, pomluv a výhružek. Dítě se následně přizpůsobuje
chování, které je od nich vyžadováno ne kvůli strachu před trestem, ale aby se
mu nikdo nevysmál.
 
Nejzazším
a zároveň i nejstarším prostředkem sociální kontroly je fyzické násilí, jakožto
prapůvodní základ veškerých politických řádů. Mezi dětmi stále funguje jako hlavní
prostředek, ale vyskytuje se i v moderních demokratických státech, kde
funguje jako poslední argument a sahá se k němu s větší opatrností a
rozvahou než jinde. Bez policie či jiných ozbrojených sil se ale neobejde žádný
[[stát]]. Toto krajní řešení nebývá používáno často, předchází mu velká řada
výstrah nebo opatření, ale když tyto prostředky selžou, nezbývá nic jiného než
se k násilí uchýlit. V tomto případě se jedná o politicko-právní
formu kontroly. Další formou je kontrola ekonomická.
 
Jelikož je fyzické násilí v moderní společnosti využíváno jako nejzazší
možnost, když veškeré ostatní možnosti selžou, podmínky pro jeho reálné legální
využití v běžném životě se výrazně zužují a může být použito jen ve
výjimečných případech. Pro většinu lidí se tak stávají důležitější ostatní
kontrolní mechanismy, které na ně mají také přímý dopad, ale mohou a jsou
používány mnohem více a velmi často i efektivněji. Právě ty, které zasahují a
postihují ekonomickou situaci jednotlivce, nebo i celou skupinu lidí, bývají nejúčinnější.
Navíc je tyto prostředky umožněno využívat širšímu spektru lidí. Rozhodně není
protizákonné projevit svůj osobní názor, a pokud řeknete do očí svému
nadřízenému, co si o něm myslíte, nebudete za to právně postižitelní, nicméně většina lidí si rozmyslí říci mu do
očí o svých osobních antipatiích, když ví, že by tím mohla přijít o svou současnou pozici ve firmě nebo dokonce, že by přišla o zaměstnání úplně. Proto můžeme považovat situace na pracovištích za
ekonomickou sociální kontrolu, jelikož nadřízení skrze možné postihy vůči
podřízeným udržují svou autoritu a tím potlačují projevy nespokojenosti či
rozpadu skupiny již od možného počátku.
 
== Teorie ==
První prací, která se věnovala přímo tématu sociální kontroly, byla kniha
amerického sociologa E. Rosse Social Control, která vyšla v roce 1890. Velký význam pro studium
sociální kontroly měly práce etnografů analyzující, jakými způsoby udržovaly
rovnováhu tzv. primitivní společnosti. Na druhé straně hrály velkou roli při
výzkumu sociální kontroly negativní zkušenosti s absencí sociální kontroly
u přistěhovalců ve velkých amerických městech. Ve 20. a 30. letech 20. století
se problémem sociální kontroly zabývaly studie [[Chicagská škola (sociologie)|chicagské školy]]. Známým
teoretikem sociální kontroly je [[Robert Ezra Park|R. E. Park]], vůdčí osobnost [[Chicagská škola (sociologie)|chicagské školy]]. Ten dělí mechanismy sociální kontroly
do tří kategorií:
 
 
1) Elementární systémy tabu zakazující konání určitých činností či naopak
obřady a rituály, které jsou pro členy skupiny závazné. V obou těchto případech je respektování pravidel posíleno strachem ze ztráty společenské prestiže.
2) Veřejné mínění dohlížející nad dodržováním ustavených zvyků a obyčejů a svým
schválením či naopak odsouzením vytváří mocný neformální tlak na členy skupiny. Součástí tohoto mínění jsou pomluvy, které odstrašují ty, kteří by se mu chtěli
protivit.
3) Instance náboženství, politiky, či práva, jejichž posláním je předepisovat žádané
způsoby jednání a uvalovat sankce za jejich nerespektování. V moderní společnosti
přistupuje k těmto prostředkům systematické dohlížení státu, stejně jako
konformismus šířený prostředky masové komunikace. <ref>{{Citace monografie|příjmení = Keller|jméno = Jan|příjmení2 = |jméno2 = |titul = Úvod do sociologie|vydání = |vydavatel = Slon|místo = Praha|rok = 2004|počet stran = 204|strany = 191|isbn = 0-86429-39-3}}</ref>
 
Teorie sociální kontroly se dále pojí se jmény Jackson Toby, Walter Reckless, Travis Hirschi nebo Michael Gottfredson. Podle Travise Hirschiho
dochází k delikventnímu chování tehdy, když je jedincovo připoutání ke společnosti oslabené nebo přerušené. Nejdůležitějšími čtyřmi faktory, kterými jsou podle něj jedinci ke společnosti připoutáni, jsou podle něj připoutání k ostatním, vazba na společnost, začlenění do ní a víra. [[Deviantní chování|Deviant]] je podle něj člověk, kterému chybí pocit sepětí s ostatními.
F. Ivan Nye zase ve svých pracích klade velký důraz na rodinu. Podle něj není [[konformita]]
člověku dána, nýbrž mu musí být vštěpována rodiči a zajišťována sociální kontrolou. Ta podle něj může být vnitřní, přímá a nepřímá. Nejlepší zárukou dodržování
hodnot je podle něj kontrola vnitřní, která je dána internalizací hodnot. Takový způsob je nejefektivnější a zároveň také nejlevnější. Na přímé kontrole se podílejí zejména rodiče, učitelé a další institucionální složky. Jedná se o vnější dohled ve smyslu prevence i sankcí ve vztahu ke konformnímu jednání. Část takových sankcí může mít neformální povahu, ale existují i instituce pro vynucování konformního jednání prostřednictvím sankcí formálních. Podle Nyeho jsou přímé kontrole ve větší míře vystavovány zejména dívky, a proto se u nich méně často vyskytuje deviantní chování.
Nepřímá kontrola je podle něj taková, která se realizuje skrze citové vazby jedince k jeho blízkým, o jejichž lásku usiluje. Ve snaze udržet tyto vazby jedinec preferuje konformní chování.
Dalšími pracemi na toto téma jsou například studie Harriet Wilsonové. Ta zkoumala deprivované rodiny v [[Birmingham|Birminghamu]]. Nalézá silné spojení mezi „laxním“ způsobem výchovy a přítomností dalších sociálních handicapů. Laxní metody výchovy podle ní mohou být důsledkem stresů z nezaměstnanosti, různých chorob členů rodiny a z podmínek permanentní chudoby. Tuto situaci podle ní nelze změnit ani výchovnými ani sankčními opatřeními.<ref>{{Citace monografie|příjmení = Munková|jméno = Gabriela|příjmení2 = |jméno2 = |titul = Sociální deviace|vydání = |vydavatel = Karolinum|místo = Praha|rok = 2001|počet stran = 134|strany = 59-65|isbn = 80-246-0279-2}}</ref>
 
== Reference ==
<references />
 
== Literatura ==
* BERGER, Peter L. Pozvání do sociologie: humanistická perspektiva. Brno: Společnost pro odbornou literaturu - Barrister & Principal, 2007. 194 s. ISBN 978-80-87029-10-7.
* KELLER, Jan. Úvod do sociologie. Praha: Slon, 2004. 204 s. ISBN: 0-86429-39-3.
* Keller J., Novotný P. Úvod do filozofie, sociologie a psychologie, Liberec: Dialog, 2008. 218 s. ISBN: 978-80-86761-81-7.
* Linhart J., Petrusek, M., Vodáková, A., Maříková, H. ''Velký sociologický slovník.'' Praha: Karolinum, 1996.  ISBN: 80-7184-310-5.
* MUNKOVÁ, Gabriela. Sociální deviace. Praha: Karolinum, 2001. 134 s. ISBN: 80-246-0279-2
[[Kategorie:Sociologie]]
[[Kategorie:Sociologické pojmy]]
7

editací