Obléhání Konstantinopole (717–718): Porovnání verzí

'''Druhé arabské obléhání Konstantinopole''' v letech '''717–718''' bylo kombinovaným pozemním a námořním útokem [[Arabové|Arabů]] [[Umajjovci|Umájjovského chalífátu]] proti hlavnímu městu [[Byzantská říše|Byzantského císařství]], Konstantinopoli. Tato kampaň znamenala vyvrcholení dvaceti let útoků a postupné arabské okupace pohraničních oblastí Byzance, zatímco byzantská síla byla podrývána protahujícími se vnitřními nepokoji. Roku 716, po letech příprav, Arabové vedení Maslamou ibn Abd al-Malikem napadli byzantskou [[Malá Asie|Malou Asii]]. Arabové původně zamýšleli využít byzantských vnitřních svárů a spojili se s generálem [[Leon III. Syrský|Leonem Isaurským]], který povstal proti císaři [[Theodosios III.|Theodosiovi III]]. Leon je však později oklamal a byzantského trůnu se zmocnil sám.

 

 

 

[[Obléhání Konstantinopole (674–678)|Po prvním obléhání Konstantinopole]] (674–678) si Arabové a Byzantinci užívali po jistou dobu míru. Po roce 680 byl Umájjovský kalífát v agónii Druhé muslimské občanské války a následný vzestup Byzantské říše na Východě umožnil císařům vymáhat po umájjovské vládě v [[Damašek|Damašku]] vysoké částky daní či výpalného. V roce 692, když Umájjovci vyšli vítězně z muslimské občanské války, císař [[Justinián II.|Justinián II]] (r. 685–695 a 705–711) obnovil nepřátelství. Výsledkem byla série arabských vítězství, která vedla ke ztrátě byzantské kontroly nad Arménií a kavkazskými knížectvími a k poostupnému narušování byzantských pohraničních oblastí. Rok za rokem chalífští generálové, obvykle členové Umájjova rodu, podnikali nájezdy na byzantské území a dobývali pevností a měst. Po roce 712 začal byzantský obranný systém jevit známky kolapsu: Arabské nájezdy pronikaly stále hlouběji do Malé Asie, pohraniční pevnosti byly opakovaně napadány a pleněny, a zmínky o byzantských reakcích na vpády jsou ve zdrojích stále vzácnější. Arabům nahrávalo i dlouhé období vnitřní nestability, jež následovalo po prvním sesazení císaře Justiniána II. v roce 695, a v němž byzantský trůn přešel sedmkrát z ruky do ruky v divokých převratech. Slovy byzantinisty [[Warren Treadgold|Warrena Treadgolda]], "Arabské útoky by se byly každopádně zintenzivnily, když jejich vlastní občanská válka skončila. ... Měli teď nad Byzancí převahu v počtu vojska, množství půdy i v bohatství a začali proti ní soustřeďovat všechny své síly. Hrozilo nyní, že dobytím hlavního města zlikvidují celé byzantské impérium."

 

Dostupné informace o obléhání pocházejí ze zdrojů vzniklých v pozdějších dobách, které si často vzájemně odporují. Hlavním byzantským zdrojem je obšírná a podrobná zpráva z Kroniky [[Theofanes Homologetes|Theofana Confessora]] (760–818) a také stručnější zpráva v Breviáři [[Nikeforos I. (patriarcha)|Patriarchy Nikefora z Konstantinopole]] (zemřel r.828), která vykazuje oproti Theofanově verzi jisté odchylky, zejména chronologické. Při popisu obléhání oba autoři zjevně použili prvotní zprávu, sestavenou za vlády Leona III. Isaurského (r. 717–741), která obsahuje příznivé vylíčení pozdějších událostí, zatímco při líčení událostí roku 716 se Theofanes přidržel neznámé biografie Leona III., kterou Nikeforos ignoroval. Arabské zdroje, hlavně Kitab al-'Uyun z 11. století a stručnější vyprávění v Historii Králů a Proroků od al-Tabariho (838–923) čerpají z původních zpráv arabských autorů raného 9. století, ale obsahují řadu omylů a legendárních prvků. Zprávy v syrštině pocházejí od [[Agapios (historik)|Agapia z Hierapole]] (zemřel 942), jenž patrně čerpal z téhož primárního zdroje jako Theofanes, ale je mnohem stručnější.

 

Arabské úspěchy otevřely cestu pro druhý útok na Konstantinopol, tažení, zahájené již pod chalífem  al-Walidem I. (r. 705–715). Po jeho smrti se jeho bratr a následník  Sulejman (r. 715–717)  chopil projektu s velkou vervou, podle arabských zdrojů kvůli proroctví, že chalíf nesoucí jméno proroka dobude Konstantinopole; Sulejman (Šalamoun) byl jediným členem Umajjského rodu, který nesl takové jméno. Podle syrských zdrojů prý nový chalíf přísahal: "Neustanu v boji proti Konstantinopoli, dokud nevyčerpám celou zemi Arabů, nebo dokud města nedobudu".^[11]

 

<nowiki> </nowiki>Leon mezitím zahájil své vlastní tažení na Konstantinopol. Dobyl město Nicomedia, kde našel a zajal mezi jinými osobnostmi i Theodosiova syna, a pak táhl na Chrysopolis. Na jaře 717, po krátkém vyjednávání dosáhl Theodosiovy rezignace a svého vlastního uznání za císaře, a 25 března slavnostně vstoupil do města. Theodosios se synem směli odejít jako mniši do kláštera, zatímco  Artabasdos obdržel vysokou pozici majordoma u císařského dvora a získal i ruku Leonovy dcery Anny.^[26]

 

Od samého počátku Arabové chystali proti Konstantinopoli velké tažení. Syrská Zuqninova kronika z konce 8. století uvádí, že Arabů “bylo bezpočtu”, zatímco syrský kronikář z 12. století Michael Syrský uvádí hodně nadnesená čísla 200.000 mužů a 5.000 lodí. Arabský pisatel z 10. století Al-Mas'udi uvádí 120.000 vojáků, a zpráva Theophana Zpovědníka pak  1.800 lodí. Byly nahromaděny zásoby na několik let, včetně obléhacích strojů a zápalných látek, zejména nafty. Trén – zásobovací oddíly – měl údajně čítat 12.000 mužů, 6.000 velbloudů and 6.000 oslů, a podle historika ze 13. století Bara Hebraea, zahrnovala vojska i 30.000 "dobrovolníků svaté války", tedy džihádistů.^[27] Ať už jsou čísla přesná či ne, útočníci počtem silně převyšovali obránce; podle  Treadgolda mohli Arabové převyšovat svým počtem celou byzantskou armádu.^[1] O detailním složení arabských sil se mnoho neví, ale zdá se, že sestávaly většinou ze Syřanů a Asyřanů, zastoupených elitními jednotkami ''ahl al-Sham'' ("Lid Sýrie"), hlavníim pilířem Umajjovských vojsk a veterány z bojů proti Byzanci.^[28] Kromě  Maslamy samotného jsou v pramenech zmiňováni i jeho podřízení velitelé Umar ibn Hubayra, Sulayman ibn Mu'ad a Bakhtari ibn al-Hasan, a to Theophanem a Agapiem z Hierapole, zatímco pozdější ''Kitab al-'Uyun'' nahrazuje Bakhtariho Abdallahem al-Battalem.^[29]

 

Přestože obležení spotřebovalo velkou část lidských sil i dalších zdrojů Chalífátu,^b[›]byl tento stále schopen vysílat během obležení i nájezdy do byzantského pohraničí na východě Malé Asie: v r. 717, syn chalífa Sulejmana Daud dobyl pevnost poblíž Melitene a r. 718 Amr ibn Qais plenil pohraničí.^[30] Síly vojska na byzantské straně známy nejsou. Kromě přípravných opatření Anastasia II., která mohla být po jeho sesazení i zrušena,^[31] mohlie Byzantinci počítat s pomocí Bulharů, s nimiž měl Leon uzavřenou smlouvu, která mohla obsahovat i spojenectví proti Arabům.^[32]

 

== Literatura ==