Uhličitan sodný: Porovnání verzí
Smazaný obsah Přidaný obsah
Přidány další technické nebo triviální názvy používané pro uhličitan sodný. značka: editace z Vizuálního editoru |
Vložena historie výroby sody. značka: editace z Vizuálního editoru |
||
Řádek 54:
'''Uhličitan sodný''' (Na<sub>2</sub>CO<sub>3</sub>), též '''soda,''' '''soda na praní, těžká/lehká soda '''nebo '''kalcinovaná (kalc.) soda''', je [[anorganická sloučenina]]. Je to [[sodík|sodná]] sůl [[kyselina uhličitá|kyseliny uhličité]]. V bezvodém stavu jde o bílý prášek tající při 851 °C. Ve vodě se snadno rozpouští za uvolnění hydratačního tepla. Krystalizací za laboratorní teploty lze získat nejdůležitější hydrát, tzv. krystalovou sodu (Na<sub>2</sub>CO<sub>3</sub>·10H<sub>2</sub>O). Vodné roztoky sody jsou silně [[Zásada (chemie)|zásadité]] z důvodu [[hydrolýza|hydrolytického]] štěpení (je to sůl silné [[Zásada (chemie)|zásady]] a slabé [[kyselina|kyseliny]]). Soda se synteticky vyrábí ve velkém množství z [[chlorid sodný|chloridu sodného]] [[Solvayův proces|Solvayovým procesem]].
== Historie ==
Soda patří k nejdůležitějším produktům chemického průmyslu. Nachází využití v rozmanitých výrobách, jako např. v keramice, textilním průmyslu (barvení a zpracování bavlny), při výrobě mýdel, ve sklářství, při výrobě buničiny, v pracích a odmašťovacích prostředcích, v chemickém průmyslu jako levná alkálie atd. Současná výroba sody na světě přesáhla 32 mil. t/rok.
Soda je známa od nepaměti. Již ve starém Egyptě byla k dispozici přírodní usazenina obsahující 4% Na<sub>2</sub>CO<sub>3</sub> a 25% NaHCO<sub>3</sub>, která se používala např. při mumifikaci. Do 18. století byla soda vyráběna spalováním rostlin rostoucích na mokrých a slaných půdách. Popel byl poté kalcinován a vyluhován. Vzniklý produkt obsahující podle provenience od 3 do 30% Na<sub>2</sub>CO<sub>3</sub>, byl drahý a dostupný jen v omezeném množství. V 18. století se zvýšila poptávka zejména po skle, mýdle a textilu a dostupné zdroje sody přestaly dostačovat. Proto r. 1775 Francouzská akademie věd vyhlásila soutěž o nejlepší postup jak z dostupných surovin vyrobit sodu. Soutěž vyhrál francouzský lékař Leblanc, který založil první výrobnu sody podle svého postupu, která však zkrachovala a vynálezce skončil sebevraždou v chudobinci.
Leblancův postup byl realizován v Anglii, která nutně potřebovala sodu na zpracování bavlny dovážené z kolonií. První anglická výrobna byla uvedena do provozu r. 1829. Výroba sody Leblancovým postupem dosáhla vrcholu kolem r. 1880, kdy Anglie produkovala ročně 500 t a zbytek světa 250 t. Výroba sody Leblancovým postupem potom začala upadat, protože byl průmyslově realizován energeticky výhodnější Solvayův postup, který produkoval méně odpadů a poskytoval kvalitnější sodu. Belgičan E.Solvay vyřešil problém jak obrátit směr reakce a technicky postup realizoval. V r. 1865 již byla v Belgii prvá výrobna sody s kapacitou 1.5 t/den. V Německu byla první Solvayova jednotka uvedena do provozu r. 1880. Solvayův proces zcela vytlačil Leblancův postup počátkem 20tých let 20. století a r. 1923 byla zastavena poslední výrobna sody postupem podle Leblanca.
Po 2. světové válce nabyla na důležitosti výroba sody z minerálu trona, Na<sub>2</sub>CO<sub>3</sub>.NaHCO<sub>3</sub>.2H<sub>2</sub>O, který byl objeven r. 1937. Výroba z trony je ekologická, investičně málo náročná a poskytuje levný produkt. V USA jsou dnes v provozu jen čtyři Solvayovy jednotky a většina sody je vyráběna z trony. Jelikož v Evropě není trona k dispozici, vyrábí se zde soda stále Solvayovým postupem. Výroba sody z trony kryje přibližně 30% její celosvětové spotřeby.
Přestože jediná výrobna sody Solvayovým postupem na našem území ukončila činnost počátkem 90-tých let, nelze tuto technologii pominout. Zavedení výroby sody Leblancovým postupem totiž představuje počátek chemické technologie. Pro průmyslovou realizaci postupu bylo třeba vyvinout nová, do té doby neznámá, zařízení a postupy, jako např. absorbéry, rotační pec, protiproudé vyluhování, která se v mírně modifikované formě používají dodnes. Solvayův postup byl zase prvním cyklickým procesem omezujícím vznik odpadních látek na dosažitelné minimum.<ref>SÖHNEL, Otakar, RICHTER, Miroslav, Průmyslové technologie I., FŽP UJEP v Ústí nad Labem, 1999, ISBN: 80-7044-278-6</ref>
== Použití ==
| |||