Duchovní svaté přijímání: Porovnání verzí

m (→‎Praxe: fix odkazu na rozcestník: světec)
značky: editace z mobilu editace z mobilního webu
V [[římskokatolická církev|římskokatolické církvi]] má duchovní svaté přijímání velmi dlouhou tradici sahající až do raného křesťanského [[středověk]]u.<ref>http://revue.theofil.cz/revue-clanek.php?clanek=448</ref> Bylo hojně doporučováno mnoha [[Svatý|světci]] a učiteli duchovního života, např. sv. [[Jan Vianney|Janem Vianneyem]], sv. [[Terezie z Ávily|Terezií z Ávily]] nebo sv. [[Josemaría Escrivá de Balaguer|Josemaríou Escrivou]]. K duchovnímu svatému přijímání existují také mnohé modlitby, své vlastní texty vytvořili například sv. [[Alfons Maria z Liguori]] (jeho verze je patrně nejrozšířenější), kardinál [[Rafael Merry del Val]]. O duchovní svaté přijímání, chápané jako „stálou touhu duše po eucharistii“, se taktéž zasazoval sv. papež [[Jan Pavel II.]] v encyklice ''[[Ecclesia de Eucharistia]]''.<ref name="JPII"></ref>
 
Duchovní svaté přijímání je učiteli duchovního života kromě jiného doporučováno v situacích, kdy člověk z nějakého důvodu eucharistii svátostně přijmout nemůže (není např. zrovna přítomen na mši svaté), popř. ji přijmout ve mši nesmí (např. je ve stavu [[smrtelný hřích|těžkého hříchu]] nebo nedodržel [[eucharistický půst]]). Ve stavu těžkého hříchu se doporučuje i před duchovním přijímáním vzbudit dokonalou lítost, svátostná zpověď ale nutná není. Taktéž je duchovní přijímání užíváno jako samotná příprava na svátostné svaté přijímání ve [[mše|mši]]. Výhodou duchovního přijímání je taktéž to, že jej věřící, na rozdíl od svátostného přijímání, smí vykonat kolikrát za den chce.
 
V některých kostelích, např. [[Kostel svatého Mořice (Olomouc)|v kostele svatého Mořice]] v [[Olomouc]]i, jsou v kostelních lavicích umístěny tabulky s textem této modlitby, při rozhlasových přenosech mší, např. na [[radio Proglas|rádiu Proglas]], slova modlitby recituje moderátor „do éteru“ v okamžicích, kdy věřící přistupují k přijímání.