Krymská válka: Porovnání verzí

Původně byla krymská válka ozbrojeným konfliktem mezi [[Ruské impérium|carským Ruskem]] a [[Osmanská říše|Osmanskou říší]], první důvod k započetí bojů se ukázal překvapivě už v roce [[1850]]. Evropa si tou dobou odvykala od nepřetržitých válečných konfliktů a prožívala [[Průmyslová revoluce|Průmyslovou revoluci]]. V čele [[Druhá francouzská republika|Francie]] stál prezident [[Napoleon III.|Ludvík Napoleon Bonaparte]], kterému se podařilo dosáhnout velkého diplomatického úspěchu na území [[Istanbul]]u. [[Osmanská říše|Osmanský]] sultán [[Abdulmecid|Abdülmecid I.]] předal do rukou Francouzů správu [[Křesťanství|křesťanských]] chrámů v [[Jeruzalém]]ě. Protože byla tato funkce od nepaměti udělována [[Pravoslaví|pravoslanýmpravoslavným]] Rusům, byl tím [[car]] [[Mikuláš I. Pavlovič|Mikuláš I.]] nanejvýš pobouřen.

Osmanský [[sultán]] sice cara uklidňoval a přesvědčoval, že se jedná jen o nedorozumění a že vše napraví, nicméně tou dobou už Abdülmecid I. dávno vsadil na podporu mocností [[Západní Evropa|západní Evropy]]. Neměl tedy žádný důvod ani jeden ze svých slibů naplnitsplnit. Po celé tři roky tak udržoval Mikuláše v nejistotě.

Mikuláš I. vyslal do Istanbulu diplomatickou misi pod vedením knížete [[Alexandr Segejevič Menšikov|Alexandra Sergejeviče Menšikova]], který proslul jako legenda ruského válečnictví, když se podílel na vyhnání [[Napoleon Bonaparte|Napoleona I.]] ze země v roce [[1812]]. Měl se snažit o dohodu, která by umožnila Rusku stejná práva na zásah do záležitostí pravoslavného náboženství, jako umožnilyumožnila Francii u katolických kostelů a duchovních. Jednání však nikam nevedla,. Menšikov například při svém prvním setkání se sultánem urazil Turky tím, žekdyž přišel v civilu místo v obvyklé vojenské uniformě,. odsuzovalOdsuzoval také ústupky Turků Francouzům a požadoval výměnu vysoce postavených osmanských státních zaměstnanců.

Mikuláš I. se po neúspěšném jednání uchýlil k drastičtějším řešením. Kromě otázky poutních míst v [[Palestina|Palestině]] vyzdvihl car také to, že [[Turci]] podle něj nedobře zacházeli s křesťanskou populací na [[Balkán]]ě. Navíc usilovali Rusové o vojenský přístup z [[Černé moře|Černého]] do [[Středozemní moře|Středozemního moře]] přes [[Bospor]] a [[Dardanely]]. Tyto důvody byly dostatečné k tomu, aby mohla být vyhlášenavyhlášení válkaválky a Mikulášova carská vojska vtrhla do [[Valašské knížectví|Valašského]] a [[Moldavské knížectví|Moldavského knížectví]], která byla v té době osmanskými podunajskými [[Vazal|vazaly]].

Na radu [[Napoleon III.|Napoleona III.]] se [[Abdulmecid|Abdülmecid I.]] zprvu pokoušel vyřešit spor s [[Ruské impérium|Ruskem]] mírovou cestou. Svolal proto v roce [[1853]] kongres do [[Vídeň|Vídně]], kde se ale nevyřešilo téměř nic. Jediné, co se ukázalo, bylo to, že [[Osmanská říše]] měla mít ve válce podporu [[Druhé Francouzské císařství|Francie]] a pravděpodobně také [[Spojené království|Velké Británie]], protože její [[Předseda vlády|ministerský předseda]] [[George Hamilton-Gordon]] z osobních důvodů odmítl stvrdit s Ruskem spojenectví.

[[4. říjen|4. října]] [[1853]], po skončení jednání, vyslal sultán do [[Valašské knížectví|Valašska]] a [[Moldavské knížectví|Moldavska]] svá vojska, která ale byla ruskými šiky odražena. Dosáhla sice vítězství u města [[Olteniţa]] a i přes počáteční neúspěchy dobyli přístavní město [[Silistra]], ale nepodařilo se jim na Rusechznovu získat Rusy obsazené valašské město [[Cetate]]. Abdülmecid se o svá území a o vliv na Balkáně začal vážně obávat. [[30. listopad]]u navíc ruská válečná flotila napadla černomořský přístav [[Sinop]] a ve snadném boji ho vyrvala z rukou [[Turci|Turků]]. Ač to [[car]] [[Mikuláš I. Pavlovič|Mikuláš I.]] považoval za svůj velký válečný úspěch, právě dobytí [[Bitva u Sinopu|Sinopu]] mu nakonec zlomilo vaz.

Abdülmecid I. kvůli přímému ohrožení [[Istanbul]]u požádal francouzského [[Císař|císaře]] a britského premiéra o pomoc. Oba mu vyhověli, neboť i pro ně byla děsivá vize toho, že by úžina [[Bospor]] a [[Dardanely]] padla do carových rukou a že by bylo Rusko posíleno územími rozpadající se Osmanské říše. Francouzi byli motivováni i náboženskými a obchodními problémyneshodami s Rusy.

Na přelomu let [[1853]] a [[1854]] obě velmoci vyslaly do [[Černé moře|Černého moře]] své flotily, aby pomohly ubránitbránit turecké pobřeží. PosíleniPosíleny ještě o několik málo osmanských lodí pak vypluly z Istanbulu a napadly přístavní město [[Oděsa]], která byla centrem administrativy ruského černomořského námořnictva.

Ruské vojsko bylo velice špatně vybaveno. [[Mikuláš I. Pavlovič|Mikuláš]] si toho sice byl vědom, ale nezachoval se sodpovídajícím ohledem na to adekvátnězpůsobem. Jako velitele totiž zvolil knížete [[Alexandr Sergejevič Menšikov|Menšikova]], který tak dostal šanci napravit svou reputacipověst po fiasku v Istanbulu. V prvním suchozemském střetu na Krymu, ke kterému došlo [[8. září]] [[1854]] na řece [[Alma (řeka)|Almě]], ztratil Menšikov téměř 6000 mužů z původních 33 000. A to i přesto, jak špatně napřes tomšpatný bylistav britštíbritského vojácivojska.

[[18. říjen|18. října]] vítězná koalice obléhá ruské opevněné přístavní město [[Sevastopol]]. Město bylo po celé dny vystavěnovystaveno hrozivé palbě nepřátelských děl. Snaha o prolomení obléhání vedla [[25. říjen|25. října]] k [[Bitva u Balaklavy|bitvě u Balaklavy]], která na rozdíl od následující [[Bitva u Inkermanu|bitvy u Inkermanu]] z [[5. listopad]]u skončila nerozhodně. U Inkermanu byli Rusové, které opět vedl kníže Menšikov, drtivě poraženi.

Car Mikuláš I. roku [[1855]] umírá. Poslední významná bitva, kterou mohl ovlivnit, se strhla [[17. únor]]a u města Eutropia. I zde byl ale poražen. Vedení války za něj převzal jeho nástupce [[Alexandr II. Nikolajevič|Alexandr II.]] A vedlo se mu snad i lépe. Ve snaze zmírnit krutou okupacisituaci obleženého Sevastopolu vyslal své muže do útoku na [[Kars]], což byla nejdůležitější osmanská pevnost ve východní [[Anatolie|Anatolii]]. Obléhání trvalo od června do listopadu 1855.

Boje ustaly v únoru [[1856]]. [[30. březen|30. března]] 1856 je podepsanápodepsána [[Pařížská mírová smlouva (1856)|Pařížská mírová smlouva]], která byla výsledkem Pařížského kongresu. Rusové se v ní vzdávají [[Kars]]u a [[Budžak]]u. Anglie, Francie, Sardinie a Turecko obnoví všechna města a přístavy obsazené spojeneckými vojsky (Sevastopol, [[Balaklava]], Kamiš, [[Jevpatorija]]). Car a sultán museli uznat neutralitu [[Černé moře|Černého moře]].

Krymská válka byla první, v níž byla veřejnost informována o válce prostřednictvím fotografií a zpráv, posílaných telegrafem. Nejvlivnějším reportérem byl zřejmě [[William Howard Russell|W. H. Russell]] z [[The Times]], jenž si jako první novinář vysloužil označení „válečný zpravodaj“.{{Doplňte zdroj}} Díky jeho zprávám v britském tisku se rozšířilarozšířilo povědomostpovědomí o všeobecné nekompetentnosti politického vedení války, což v lednu [[1855]] vyústilo v pád britské vlády.

* říjen 1854 - Obléhání Sevastopolu; [[bitva u Balaklavy]] a (útok britské lehké jízdy)