Vandalové: Porovnání verzí

kart'''Vandalové''' byli [[Germáni|germánský]] kmen, jazykově patřící k [[východogermánské jazyky|východogermánské skupině]] [[Indoevropské jazyky|indoevropské jazykové skupiny]], pocházející údajně ze [[Skandinávie]] či břehů okolo [[Baltské moře|Baltského moře]]. Hovořili [[Vandalština|vandalštinou]]. Jejich sídla jsou doložena v [[1. století|1. století n. l.]] mezi [[Odra|Odrou]], horní [[Visla|Vislou]] a pohořím [[Krkonošsko-jesenická subprovincie|Sudety]], především na území dnešního [[Slezsko|Slezska]]. Určité stopy zanechali ve [[2. století|2. století n. l.]] také na území [[Slovensko|Slovenska]].

Roku 455 připlula Vandalská flotila s armádou, pod velením krále [[Geiserich]]a, do Itálie a dobyli Řím. Možnou záminkou či důvodem byla i žádost manželky císaře Petronia Maxima, Licinie Eudoxie, aby ji Geiserich zachránil z nedobrovolného svazku s Maximem, který podle ní dal zabít jejího předchozího manžela, bývalého císaře Valentinina III. Císař Petronius Maximus místo obrany města zvolil útěk, na kterém při nehodě 31. května zahynul. 2. června vstoupili do města Vandalové vedení Geiserichem, naložili na své lodě ukořistěné římské poklady a po dvou týdnech odpluli zpět do [[Kartágo|Kartága]]. S nimi odplula také císařovna Licinii Eudoxii a její dcery, Placide a Eudoxie mladší, která se měla stát ženou Geiserichova syna.<ref>[http://www.panovnici.cz/petronius-maximus#cv www.panovnici.cz - Petronius Maximus]</ref> Někteří historikové připisují Vandalům zběsilé bezuzdné plenění a ničení Říma - tak se jméno kmene Vandalů stalo synonymem pro bezdůvodné ničení. Podle jiných autorů bylo město Řím, do kterého vstoupil [[Geiserich]], již v důsledku vleklé krize říše v rozkladu - císař zemřel na útěku, počet obyvatel klesl oproti třetímu století na třetinu, pohanské chrámy byly napadány křesťanskou chudinou a Římské stavby byly potají rozebírány na stavební materiál. Papež Lev navíc měl vyjednat s Geiserichem zamezení zbytečného vraždění a ničení.<ref name="barbari">Terry Jones, Alan Ereira: „Barbaři“ (Mladá Fronta, 2008, ISBN: 978-80-204-1803-6)</ref>

Gaislerich založil v Libii Vandalské království s křesťanským ariánským náboženstvím, prakticky nezávislé na Římu a dál pořádal námořní nájezdy na Sicílii a Itálii. Tyto výpravy měly kromě získávání kořisti i náboženský podtext - jako souboj ariánského křesťanství vyznávaného Vandaly a křesťanství katolického (zaměřeného proti ariánskému vyznání - jeho představitelem byl i římský papež Lev ). Papež Lev vypravil roku 468 dohromady nákladnou flotilu, trestnou výpravu, s cílem dobýt hlavní město vandalského afrického království [[Kartágo]] - armáda zapojila mj. i nájemné jednotky Gótů, Burgurďanů a Hunů. Po souboji na moři s vandalským loďstvem se úspěšnější římská armáda vylodila v Libyi, po té se ale Vandalům podařilo římské loďstvo z části zapálit a vyloděné jednotky pobít či zajmout, takže trestná výprava byla poražena. Císař Východořímské říše [[Zenon (císař)|Zenon]] nakonec uznal Geisericha za vládce severní Afriky, Baleárských ostrovů, Korsiky Sardinie a Sicilie. Geiserich vrátil Římanům zajatce, které neprodal do otroctví, zaručil ve své zemi svobodu katolického vyznání a přestal podnikat loupeživé nájezdy proti říši.<ref name="barbari" />

První známý král [[Godigisel]] padl v boji s Franky, po něm nastoupil jeho syn [[Gunderich]], nejspíš už on chtěl podnikat vpády do Afriky, ale nedožil se toho. Tehdy na trůn nastoupil výše zmíněný [[Geiserich]] ([[428]]–[[477]]), který své desetileté tažení severní Afrikou zakončil roku [[439]] obsazením [[Kartágo|Kartága]] a pokračoval dalšími výboji na [[Sicílie|Sicílii]] a ostrovy západního Středomoří. Po Geiserichově smrti nastoupil na trůn jeho nejstarší syn [[Hunerich]], který byl krutým vládcem a tvrdým zastáncem ariánství. Po něm vládl od roku [[484]] [[Gunthamund]]. Byl to mírnější panovník než jeho předchůdce, nepronásledoval katolíky, s [[Byzantská říše|byzantskou říší]] vycházel lépe. Po jeho smrti v roce [[496]] nastoupil [[Thrasamund]], jeho bratr. Tehdy katolická církev nabírala na síle a na jihu říše povstali [[Berbeři]]. Thrasamund byl poražen a krize se nadále prohlubovala; roku [[523]] zemřel. Král [[Hilderich]] ([[523]]–[[530]]), synovec neblaze proslulého Geisericha, po prudkém zhoršení dosavadních spojeneckých vztahů s Goty v Itálii (měl za manželku sestru gotského krále Theodoricha Velikého) nasadil probyzantský kurs své zahraniční politiky. Po vnitřních náboženských (podporou neariánských křesťanských kultů) a politických sporech byl roku 530 při palácovém převratu sesazen, uvězněn a vandalským králem se stal jeho synovec [[Gelimer]]. Uvěznění Hildericha se tak stalo vítanou záminkou vojenského zásahu Byzance na Západě pod velením proslulého Belisaria. Viz [[Bitva u Decima]].

Po bitvě otevřelo [[Kartágo]], opuštěné vandalskou posádkou, Belisariovi brány jako svému osvoboditeli. Králův bratr Zaza v této době vítězně ukončil tažení na Sardinii a poslal zprávu lodí do Kartága. Tedy přímo Belisariovi do rukou a ač dosavadní vojenská neschopnost Vandalů, zejména krále Gelimera, budila v [[Belisar]]iově štábu pochyby, zda nejde o rafinovaný trik, mající byzantské vojsko vlákat někam do pasti a zcela rozdrtit, Belisarius pevně věřil, že Vandalové již válku neodvratně prohráli. Zbývající vandalské síly uprchlé z bitvy u Decima shromažďoval Gelimer ve vnitrozemském městě Bulla, kam záhy dorazila i Zazova armáda ze Sardinie. Oba bratři, naplněni velkou sebedůvěrou, přitáhli se svou početnou spojenou armádou ke Kartágu a počali s podivným obléháním. Přerušili [[akvadukt]] a obsadili hlavní silnici, ačkoliv město bylo bohatě zásobeno potravinami, mělo vlastní studny a nadto volný přístup k moři. Jízdní oddíly Vandalů pod Zazovým velením bezradně objížděly hradby, odkud je obránci ostřelovali šípy a vyráželi ke stále odvážnějším protiútokům. Jeden velký oddíl vandalských jezdců byl 20 mil od Kartága napaden Belisariovým těžkým jezdectvem a o život zde přišel právě sám Zaza. Z města mezitím vyrazila i Belisariova pěchota, ale nedostala již šanci se do boje vůbec zapojit. [[Gelimer]] se po zprávě o Zazově smrti začal cítit pronásledovaný osudem. V tomto rozpoložení učinil svůj poslední osudný, ne-li ostudný a nekrálovský počin a pouze se šestiletým synovcem, potomkem Ammatase, z tábora uprchl.