Leonid Iljič Brežněv: Porovnání verzí

Přidáno 19 bajtů ,  před 5 lety
m
(→‎Životopis: Info o národnosti.)
[[Soubor:Brezhnev 1942.jpg|thumb|left|Brežněv jako politický komisař ([[1942]])]]
 
Brežněv se narodil v rodině ruských emigrantů, jeho dědeček a otec se přistěhovali do [[Dniprodzeržynsk|Kam'jansku]] ze zemědělské vesnice [[Brežněvo]] v [[Kurská oblast|Kurské oblasti]] kvůli práci v místní ocelárně. BrežněvaBrežněvova národnost je v některých dokumentech uváděna jako ukrajinská, v jiných jako ruská. Členem VKS (b) - Všesvazové komunistické strany (bolševiků) [[Komunistická strana Sovětského svazu|KSSS]] se stal roku [[1931]]. Během druhé světové války byl činný v [[Rudá armáda|Rudé armádě]] kde působil na pozici [[Politický komisař|politického komisaře]] ve které dosáhl na hodnost [[generálmajor]]a. Roku [[1952]] se stává členem [[Ústřední výbor KSSS|Ústředního výboru KSSS]]. Již předtím vykonával funkci prvního tajemníka ÚV KS [[Moldavská SSR|Moldávie]]. Na [[XIX. sjezd KSSS|XIX.sjezdu KSSS]] v roce [[1952]] se stal tajemníkem ÚV a kandidátem prezidia ÚV. Po Stalinově smrti byl z funkcí odvolán a přesunut do Hlavní politické správy Rudé armády a námořnictva. Kariéru mu zachránil mocenský vzestup [[Nikita Sergejevič Chruščov|N. S. Chruščova]].
V období let [[1954]]-[[1956]] vykonával funkci prvního tajemníka ÚV KS [[Kazašská SSR|Kazachstánu]]. Roku [[1956]] se stal po [[XX. sjezd KSSS|XX. sjezdu]] opět tajemníkem ÚV a kandidátem [[politbyro ÚV KSSS|předsednictva ÚV]]. O rok později, po porážce protistranické frakce Molotova a dalších, jeho plnoprávným členem. O čtyři roky později roku [[1960]] byl jmenován předsedou prezidia [[Nejvyšší sovět SSSR|Nejvyššího sovětu SSSR]]. V roce [[1964]] se účastní vnitrostranického puče proti reformnímu [[Nikita Sergejevič Chruščov|Chruščovovi]].
Kritici jej obviňují, že v [[Sovětský svaz|SSSR]] byl nastolen tzv. „[[neostalinismus]]“ a došlo k dalšímu stupňování zbrojních závodů. Přičítají mu odpovědnost za [[Invaze do Československa|okupaci Československa]] v roce [[1968]] a Afghánistánu v roce 1979. V mezinárodní politice však uplatňoval politiku [[détente]] - zlepšování vztahů s USA.
 
Na konci jeho života v [[Sovětský svaz|SSSR]] znovu propukl nezřízený [[kult osobnosti]] generálního tajemníka. Brežněv propadl vlastní glorifikaci a shromažďování všemožných vyznamenání a funkcí. Sám sebe jmenoval v roce [[1979]] [[Maršál Sovětského svazu|maršálem SSSR]] a znovu se nechal zvolit do funkce předsedy prezidia Nejvyššího sovětu SSSR ([[1977]]-[[1982]]).
 
=== Počátky politické kariéry ===
Po válce znovu odešel do stranického aparátu a řídil obnovu hospodářství a života ve válkou zničené záporožské a dněpropetrovské oblasti. V roce [[1950]] byl převeden do [[Moldávie]], kde dva roky působil v nejvyšší funkci prvního tajemníka republikové komunistické strany. Na [[XIX. sjezd KSSS|XIX. sjezdu KSSS]] byl zvolen tajemníkem ÚV a kandidátem prezídia ÚV a tak se zařadil mezi poslední favority [[Josif Vissarionovič Stalin|J. V. Stalina]] (od nějž si údajně vysloužil přezdívku „krásný Moldavan“).
 
Vůdcova smrt (5. března 1953) však na čas přerušila jeho kariéru, ale osobní vazby na [[Nikita Sergejevič Chruščov|N. S. Chruščova]] jej dovedly k návratu na pomyslný mocenský „[[Olymp]]“. V letech [[1954]]-[[1956]] vedl grandiózní kampaň na [[zúrodnění celin]] v [[Kazachstán]]u. Na [[XX. sjezd KSSS|XX. sjezdu KSSS]] byl opět zvolen tajemníkem ÚV [[Komunistická strana Sovětského svazu|KSSS]]. Tentokráte zodpovídal za resort zbrojního průmyslu a kosmonautiky.
 
V roce [[1957]], když došlo ke krizi uvnitř stranického vedení, byl [[Nikita Sergejevič Chruščov|N. S. Chruščov]] téměř odvolán ze své funkce prvního tajemníka ÚV, když se proti jeho politice postavila většina členů předsednictva ÚV ([[Vjačeslav Michajlovič Molotov|Molotov]] -, Kaganovič -, [[Georgij Maximilianovič Malenkov|Malenkov]] -, Vorošilov -, Bulganin -, Pervuchin -, Saburov -, Šepilov). Brežněv se postavil na stranu svého patrona a po boku dalších Chruščovových oblíbenců zaktivizoval plénum ÚV proti konzervativnímu stalinistickému křídlu. Po odsouzení protistranické skupiny (Molotova, Malenkova, Kaganoviče a Šepilova) se zařadil mezi skupinu nejmocnějších členů předsednictva KSSS druhé poloviny padesátých let ([[Chruščov]], Kiričenko, [[Anastáz Ivanovič Mikojan|Mikojan]], Aristov, [[Brežněv]], [[Michail Andrejevič Suslov|Suslov]], Furceva a Kozlov).
 
Počátkem šedesátých let nahradil Brežněv starého K. J. Vorošilova na postu oficiální hlavy státu - stal se předsedou prezidia Nejvyššího sovětu SSSR. V této funkci sice načas opustil všemocný stranický aparát, ale zaujal velmi prestižní post, který naplňoval jeho [[ambice]]. Chruščovovy kádrové přesuny však vnášely pocit nejistoty i mezi členy nejvyššího vedení. Brežněva však nečekaně vynesly do pozice muže číslo dvě, když „korunní princ“ Frol Kozlov utrpěl mozkovou mrtvici po hádce s Chruščovem. Brežněvova [[kariéra]] však byla na hraně možností. Chruščov plánoval další přesuny a rozhodně nehodlal připustit Brežněvovo setrvání v centru politického života země. Nová elita KSSS ([[Chruščov]], [[Brežněv]], [[Nikolaj Viktorovič Podgornyj|Podgornyj]], [[Anastáz Ivanovič Mikojan|Mikojan]], [[Alexej Nikolajevič Kosygin|Kosygin]], [[Michail Andrejevič Suslov|Suslov]], Šeljepin) však neumožňovala Chruščovovi prozatím Brežněva nahradit někým schopnějším.
 
=== Říjnový převrat v Kremlu ===
[[Soubor:Bundesarchiv Bild 183-H0603-0036-001, Moskau, Ulbricht und Breshnew.jpg|thumb|left|[[Walter Ulbricht|Ulbricht]] vítající Brežněva na půdě NDR, kolem roku [[1969]]]]
Brežněv proto využil příležitosti a přidal se na stranu nespokojených s Chruščovem. V centru spiknutí stála pětice členů předsednictva ÚV - L. I. Brežněv, [[Nikolaj Viktorovič Podgornyj|N. V. Podgornyj]], A. N. Šeljepin, G. I. Voronov a D. S. Poljanskij, kteří si zajistili podporu vojensko-průmyslového komplexu ([[Dmitrij Fjodorovič Ustinov|D. F. Ustinov]], [[Rodion Jakovlevič Malinovskij|R. J. Malinovskij]], [[Andrej Andrejevič Gromyko|A. A. Gromyko]], A. A. Jepišev), [[KGB]] (V. J. Semičasnyj) a konzervativních dogmatiků ([[Michail Andrejevič Suslov|M. A. Suslov]], B. N. Ponomarjov, Iljičev). Chruščov nazval Brežněva "úlisným„úlisným hadem"hadem“.
 
V říjnu [[1964]] byl Chruščov zbaven všech svých funkcí a [[starobní důchod|penzionován]]. Moc získalo kolektivní vedení členů předsednictva KSSS (Brežněv, Kosygin, Podgornyj, Suslov, Šeljepin, Poljanskij a Voronov). Prvním tajemníkem KSSS se stal L. I. Brežněv, řízení kabinetu převzal [[Alexej Nikolajevič Kosygin|A. N. Kosygin]] a o něco později se stal oficiální hlavou státu [[Nikolaj Viktorovič Podgornyj|N. V. Podgornyj]].
 
První tajemník strany se vydal na cestu pozvolného upevňování svého postavení, které trvalo až do jeho [[smrt]]i. O jeho schopnostech neměl nikdo valné mínění. Vědělo se, že nemá žádný jasný politický program, dostatečné vzdělání a v ideologických, ekonomických či zahraničně-politických otázkách se vůbec neorientuje. Jeho dosavadní spoluspiklenci se stali jeho rivaly. Většina členů vedení i společnosti považovala Brežněvovo vůdcovství za dočasné řešení. První tajemník ale do svých rukou soustředil klíčový mocenský sektor - kontrolu kádrů a obsazování funkcí, který dokázal nečekaně využít pro své účely. Pozornost věnoval i [[KGB]], kam dosadil [[J. V. Andropov]]a se svými nohsledy S. K. Cvigunem a G. K. Cinevem, a vojensko-průmyslovému komplexu, jehož investičním požadavkům vycházel všemožně vstříc.
 
Hlavní strategií bylo vyhnout se otevřeným střetům, nevyzpytatelným a kontroverzním reformám a stranickým aparátníkům garantoval jejich setrvání ve funkcích (politika stability). Zcela rezignoval na kontrolu některých oblastí sovětské politiky. Ideologii převzal tajemník ÚV [[Michail Andrejevič Suslov]]. Řízení hospodářství bylo ponecháno v kompetenci rady ministrů v čele s [[Alexej Nikolajevič Kosygin|A. N. Kosyginem]]. Toho však střežil stranický aparát, který vytvořil k vládě paralelní struktury. Premiér byl postupně odsunut ze skutečného vedení vlády a stal se pouhým vykonavatelem rozhodnutí stranických aparátčíků. Hospodářství pomalu a jistě začalo ztrácet dech a [[stagnace|stagnovalo]]. Brežněv však prohlásil, že žádné změny nejsou třeba. Stačí, aby všichni pracovali lépe. Počátkem sedmdesátých let už bylo Brežněvovo postavení natolik pevné, že se mohl zbavit svých oponentů a kritiků. Odešli G. I. Voronov (dlouholetý premiér RSFSR), D. S. Poljanskij (místopředseda vlády zodpovídající za zemědělství), P. E. Šelest (první tajemník Ukrajiny), dřívější šéf [[KGB]] a Chruščovův favorit - A. N. Šeljepin, či předseda prezidia Nejvyššího sovětu SSSR [[Nikolaj Viktorovič Podgornyj|N. V. Podgornyj]].
 
Brežněv se obklopil svými [[loajalita|loajálními]] spolupracovníky z [[Dněpropetrovsk]]a, [[Moldávie]] či [[Kazachstán]]u. Moc v zemi získala tzv. dněpropetrovská, moldavská mafie. Vůdcem sovětské komunistické strany zůstal Brežněv až do své smrti v listopadu 1982. Po jeho boku stáli věrní spolupracovníci: [[Michail Andrejevič Suslov|M. A. Suslov]], [[A. P. Kirilenko]], [[Nikolaj Tichonov|N. A. Tichonov]], [[Konstantin Ustinovič Černěnko|K. U. Černěnko]], [[J. V. Andropov]], [[Dmitrij Fjodorovič Ustinov|D. F. Ustinov]] a [[Andrej Andrejevič Gromyko|A. A. Gromyko]].
[[Soubor:Leonid Brezhnev and Richard Nixon talks in 1973.png|thumb|left|Brežněv zachycený v roce [[1973]] při diskuzi s [[Nixon]]em]]
[[Soubor:Ford - Brezhnev 1974.jpg|thumb|left|Brežněv v roce 1974 během setkání s prezidentem USA, [[Gerald Ford|Geraldem Fordem]]]]
Sedmdesátá léta 20. století byla obdobím relativní stability sovětského impéria. Západní svět se zaměřil na své ekonomické problémy a tak politika [[détente]] (uvolňování napětí - oteplování vztahů) dostala zelenou. Sovětská [[zahraniční politika]] byla směřována na udržení vlády ve středovýchodní Evropě a tiché rozšiřování impéria ve třetím světě. [[Brežněvova doktrína]] spočívala v kolektivní odpovědnosti států [[Varšavská smlouva|Varšavské smlouvy]] za udržení komunistických režimů a dovolovala sovětům zasáhnout v případě ohrožení jednoty bloku. Zásah proti [[Pražské jaro 1968|pražskému jaru]] v srpnu [[1968]] byl jasnou proklamací sovětské ochoty bránit celistvost východního bloku, ačkoli samotný Brežněv byl zpočátku proti vojenské intervenci. Velkým problémem Brežněvova vedení byla roztržka s [[Čína|Čínou]], kterou se o proti očekávání nepodařilo překonat a která vedla k lokálnímu dálněvýchodnímu vojenskému incidentu na řece [[Ussuri]].
 
Vztah se Západem se stal pro Brežněva osobní záležitostí. Snažil se o mírovou koexistenci s „imperialistickým táborem“. Mezi Východem a Západem se vytvořila atmosféra uvolňování napětí, která byla založena na vojenské paritě. Sám generální tajemník aktivně podporoval ekonomickou spolupráci a politiku [[odzbrojení]], byť sovětský vojenský arzenál neustále narůstal. Sovětský svaz využíval svých devizových zdrojů plynoucích z vývozu [[Minerál|nerostného]] bohatství a tím řešil své hospodářské problémy. Nakupoval [[Obilniny|obilí]] a také moderní technologie a tím mohl na čas zajistit svým [[Občanství|občanům]] relativní spotřební [[blahobyt]]. Největší pohromou pro sovětský systém se stalo rozhodnutí o [[Sovětská válka v Afghánistánu|vpádu do Afghánistánu]] na konci roku [[1979]]. To už bylo Brežněvovo vedoucí postavení uměle prodlužovanou fikcí.
V zemi bujela [[šedá ekonomika]], která stále více nahrazovala nevýkonný systém [[centrální plánování|centrálního plánování]]. Okrádání státu se stalo nezbytností pro zvyšování [[životní úroveň|životní úrovně]] obyvatel. Vedle toho se i [[korupce]] stala přirozenou součástí života. Stranická [[nomenklatura (politika)|nomenklatura]] se cítila být neohrožená a zmocňovala se společenského [[bohatství]] na úkor [[stát]]u i vlastních [[Občanství|občanů]]. Stabilita kádrů způsobila, že se [[průměrný věk]] vedoucích představitelů režimu zvyšoval. Většina funkcionářů se narodila meziv létyletech [[1900]]-[[1920]] a vstoupila do politického života v éře [[stalinismus|stalinismu]]. Sovětskou společnost začala ovládat [[gerontokracie]].
 
Vrcholem Brežněvovy éry se staly [[Letní olympijské hry 1980]] v [[Moskva|Moskvě]]. Olympiáda však byla citelně poznamenána [[bojkot]]em západních sportovců kvůli [[Sovětská válka v Afghánistánu|sovětské invazi do Afghánistánu]]. To už byl zřejmý pozvolný úpadek režimu. Stárnoucí vedení země nebylo schopno řešit nahromaděné problémy. Započala [[epocha]] honosných [[pohřeb|pohřbů]]. V roce [[1980]] zemřel dlouholetý premiér N. A. Kosygin. V lednu 1982 zesnul i Brežněvův hlavní [[ideolog]] [[Michail Andrejevič Suslov]].
1 607

editací