Univerzita Heidelberg: Porovnání verzí

'''Ruprechto-Karlova univerzita''' v [[Heidelberg]]u, latinsky ''Universitas Ruperto-Carola'', je jednanejstarší z nejstarších univerzituniverzitou v EvropěNěmecku a nejstaršíjednou z nejstarších v NěmeckuEvropě. Od založení univerzity falckrabětem [[Ruprecht I.|Ruprechtem I.]] roku [[1386]] se skládala ze čtyř fakult: teologické, právnické, lékařské a filosofické. Teprve roku 1890 byl založena pátá fakulta přírodovědecká. Roku 1969 byla univerzita rozdělena na 16 oborových fakult. Podle nového řádu z roku 2002 existuje v současnosti 12 fakult, na nichž v roce 2010 studovalo téměř 29 tisíc studentů. Univerzita je členem [[League of European Research Universities]] (LERU) a [[Coimbra Group]].<ref name="A"> [http://www.uni-heidelberg.de Oficiální stránky univerzity]</ref>

Založil ji kurfiřt Ruprecht I. v roce 1386, aby roztříštěné [[Rýnská falc|Rýnské falci]] dal duchovní centrum, přivábil cizince a umožnil církevním a státním úředníkům vzdělávat se ve vlastní zemi. V pozadí založení univerzity bylo [[papežské schisma]]: absolventi, kteří vystudovali na [[Sorbonna|SorboněSorbonně]], jež držela s [[avignon]]skými papeži, nemohli ve Falci, jejíž vládci byli nakloněni římskému papeži, vstoupit do církevní služby, takže vznikla potřeba vlastního teologického vzdělávání. První profesoři mladé univerzity přišli z [[Paříž]]e a [[Praha|Prahy]], odkud utíkali do relativně bezpečného Heidelbergu před církevním rozkolem a národnostními boji. Prvním rektorem se stal Marsilius von Inghen. VVýlučným Heidelbergufilosofickým směrem byl dlouhouv dobuHeidelbergu výlučnýmdlouhou filosofickým směremdobu [[Realismus a nominalismus|nominalismus]].

Zakládací listina byla vyhotovena 1. října 1386. Dne 18. října začalo studium slavnostní bohoslužbou ([[mše|mší]]), následujícího dne byly zahájeny přednášky. Stříbrná pečeť, která se stala logemznakem univerzity, je datována téžrovněž 18. října. Zpočátku univerzita trpěla nedostatkem prostor, přednášky se konaly v augustiniánském a františkánském klášteře. Další prostory univerzita získala, když kurfiřt [[Ruprecht II. Falcký|Ruprecht II.]] vyhnal z města Židy a uprázdněné domyuniverzitě přenechal univerzitějejich uprázdněné domy. Synagoga se stala mariánskou kaplí a sloužila také jako přednáškový sál. K financování univerzity založil [[Ruprecht III. Falcký|Ruprecht III.]] nadaci Sv. Ducha – kostel sv. Ducha sloužil zároveň jako univerzitní kostel, a to až do 19. století, kdy tuto funkci přebral kostel sv. Petra.

Kurfiřti se o univerzitu starali, ovšem také zasahovali do její autonomie, pokud se jim to zdálo nutné. Tak vytvořili prostor novým duchovním proudům, např. [[Humanismus|humanismu]]. Fridrich Vítězný provedl důležitou univerzitní reformu: na teologické fakultě směl být nadále vyučován také realismus, což znamenalo velký posun ke svobodě učení. ZároveňNa právnické fakultě se od té doby na právnické fakultětaké začalo vedle církevního práva vyučovat i právo světské. Fridrichův dvorní rada Andreas Hartmanni byl v letech 1463 až 1495, kdy zemřel, celkem sedmkrát zvolen rektorem, a (stal se tak až doposud jediným rektorem, kterému se to podařilo). Mezi kanovníky od sv. Ducha působil jeho mladší příbuzný Hartmannus Hartmanni, který kolem roku 1510 věnoval univerzitě nejtrvalejší z tehdejších stipendií, které: zůstalo zachováno až do roku 1949.

Univerzita se pakposléze dlouho bránila [[Reformace|reformaci]]. Přesto zde roku 1518 proběhla tzv. heidelberská disputace za účasti [[Martin Luther|Martina Luthera]]. Falcký kancléř Hartmannus Hartmanni Staršístarší, syn bývalého rektora, sice mohl už roku 1546 kurfiřta Fridricha II. pohnout, aby evangelického kazatele od sv. Ducha Heinricha Stolla povolal na rektorský stolec i proti vůli profesorů, kteří setrvávali u katolické víry, dařiloovšem reformaci se reformacidařilo jen na artistické fakultě a na ''Collegium principis''. Teprve kurfiřt Ottheinrich přivedl celou univerzitu roku 1556 k evangelické víře celou univerzitu. Z univerzity se tak stala evangelická zemská vysoká škola. V této souvislosti si Ottheinrich předsevzal rozhodující univerzitní reformu: studenti měli od té doby nosit běžné měšťanské oděvy místo dosud předepsaných duchovních talárů. Na teologické fakultě se stalo povinným studium hebrejštiny a řečtiny, na lékařské fakultě byl kladen důraz na praktické vzdělávání.

V druhé polovině 16. století se za vlády kurfiřta [[Fridricha III. Falcký|Fridricha III.]] stal Heidelberg centrem evropské vědy a kultury a získal mimořádný význam jako sídlo [[Kalvinismus|kalvinistické]] univerzity. Heidelberg se stal "německou„německou Ženevou"Ženevou“, tedy centrem kalvínské učenosti, jež přitahovala profesory a studenty z celé Evropy. Za spolupůsobení teologické fakulty vznikl v roce 1563 slavný [[Heidelberský katechismus]]. Kromě kalvinismu přišel na konci 16. století také pozdní humanismus. V této epoše zde působili mimo jiné i Paul Schede, Jan Gruter, [[Martin Opitz]], Julius Wilhelm Zincgref nebo [[Matthäus Merian]].

Doba rozkvětu trvala do roku 1618, kdy ji přerušila třicetiletá válka. Univerzita byla válečným konfliktem silně zasažena, mnohokrát bylo přerušeno vyučování, roku 1622 byla [[Bibliotheca Palatina]] odvezena do Říma. Co nezničila třicetiletá válka, o to se v roce 1693 postaraly francouzské jednotky Ludvíka XIV. PakPoté zůstala univerzita zavřená.

V 18. století panovala v Heidelbergu intelektuální průměrnost. Profesoři byli z velké části [[Tovaryšstvo Ježíšovo|jezuité]], kteří v Heidelbergu zůstávali jen krátkou dobu. U ostatních profesur se prosadila dědičnost, což poškozovalo vědeckou úroveň celé univerzity. Dosud nepopiratelný evangelický charakter se v době pozdní protireformace úplně vytratil. Mezi lety 1712–1735 vznikl na dnešnídnešním Univerzitním náměstí tzv. ''Domus Wilhelmina'', dnes nazývaný Stará univerzitní budova (''Alte Universität'').; Architektemarchitektem byl mohučský rodák Johann Adam Breunig. Špatná finanční správa a revoluční války konce 18. století připravily univerzitu o její majetek a samostatné příjmy.

Duchovně byl pro univerzitu v této době pro univerzitu rozhodující vliv neohumanismu, ale také [[romantismus]] si našel příznivce mezi studenty i profesory si našel také [[romantismus]]. Dva roky zde učil filosof [[Georg Wilhelm Friedrich Hegel]], Schlosser založil Heidelberskou školu pro politickou historickou vědu, lékař Maximilian Joseph von Chelius přitahoval pacienty z celé Evropy. Heidelberští profesoři patřili k nositelům myšlenek předbřeznového liberalismu, mnozí z nich se později stali členy frankfurtského národního shromáždění. Po revoluci se mluvčím liberálně nacionalistického přesvědčení v jihozápadním Německu stal Ludwig Häusser. Období, kdy zde působili přírodovědci [[Robert Bunsen]], [[Gustav Kirchhoff]] nebo [[Hermann von Helmholtz]], znamenalo vrchol univerzity, která přesto byla v 19. století známá spíše jako právnická univerzita.

Na počátku 20. století zde vyučovali oba nejdůležitější zástupci [[novokantovství]] (''Südwestdeutsche Schule''), [[Wilhelm Windelband]] a [[Heinrich Rickert]]. Heidelberská univerzita byla světu otevřená a liberální. To se ukazovalo nejen na počtu zahraničních studentů, ale po přelomu století také na zvláštním heidelberském duchu, mezioborovém dialogu, který se inspiroval u [[Max Weber|Maxe Webera]] a jeho přátel, především u teologa [[Ernst Troeltsch|Ernsta Troeltsche]] a okruhu jeho mladších žáků.

Za Výmarské republiky byla univerzita centrem demokratického smýšlení; vyučovali zde filosof [[Karl Jaspers]], právník [[Gustav Radbruch]], teolog [[Martin Dibelius]] nebo sociolog [[Alfred Weber]]. Americké dobročinné dary umožnily stavbu Nové univerzitní budovy, která dostala věnování od Friedricha Gundolfa: ''Dem lebendigen Geist'' ("Živoucímu„Živoucímu duchu"duchu“). V této době zde přednášky z literatury navštěvoval [[Joseph Goebbels]]. Nicméně zůstávají i určité stíny: studentstvo se radikalizovalo, pacifista Emil Gumbel musel opustit univerzitu. Celkový obraz univerzity udávala především filosofická a právnická fakulta. Novou cestou se vydal [[Ludolf von Krehl]], který prosazoval nový koncept komplexní medicíny. Dlouhá léta zde působil také fyzik Philipp Lenard, stoupenec národního socialismu.

Univerzita Heidelberg byla první univerzitou, která se prohlásila za "národně„národně socialistickou univerzitu"univerzitu“ a zavedla vůdcovský princip. Ihned poté byl z univerzity vykázán velký počet židovských a politicky angažovaných docentů, profesorů, ale i studentů. Tak museli odejít např. právní filosof a bývalý ministr spravedlnosti Gustav Radbruch, sérolog Hans Sachs a filosof Karl Jaspers. Mnoho z nich odešlo do emigrace, dva profesoři se ale bezprostředně stali oběťmi nacistického teroru. Na páleníPálení knih na Univerzitním náměstí v květnu 1933 na Univerzitním náměstí se aktivně účastnili nejen studenti, ale i další osoby z univerzity. Významný podíl měly především studentské spolky, tzv. ''Burschenschaften''. Tehdy se heidelberské univerzitě začalo říkat „hnědá univerzita“. Zasvěcení Nové univerzitní budovy "Živoucímu„Živoucímu duchu"duchu“ bylo v již v roce 1936 změněno na "Německému„Německému duchu"duchu“ (''Dem deutschen Geist'') a ochránkyně umění a věd Pallas AthenaAthéna musela ustoupit říšské orlici. Mnoho studentů, docentů a profesorů pak tomuto novému mottu skládalo hold.