Oghuzové: Porovnání verzí

Bez pochopení ságy '''[[Oghurové|Ogurů]]''' a '''Oguzů''' (烏古斯人) je historie znehodnocena, zvláště když evropští historici používají termín jako „někde v hloubce Asie“ nebo „v šedi věků“. Ogurové jsou bratři Oguzů. Pravděpodobně od počátku rozdělení (nejdříve v 3. století př. n. l.) jejich společný [[prototurkičtina|prototurkický]] jazyk se začal rozcházet poněkud foneticky. Kvalifikovanou odlišnosti jsou změny přízvuku na začátku slov „Ogurského“ ‚'''dž,d,g'''‘ na „Oguzské“ ‚'''j,i'''‘ (například: Džilan, Dilom, Gilan → Jilan je označení „hada“ atd.) a v ostatní části slova ‚'''r'''‘ na ‚'''z'''‘.<br />

Již [[Hérodotos]] ([[484 př. n. l.|484&nbsp;př.&nbsp;n.&nbsp;l.]]–[[425 př. n. l.|425&nbsp;př.&nbsp;n.&nbsp;l.]]), popisuje detailně starověké Skýtské [[Agathyrsiové|Agačery]] (Agathyrsi), kteří, stejně jako [[Sabirové|Sabiři]]-[[Suaři|Suvaři]], mluvili jazykem Ogurské větve. Později to taky potvrzuje starověký řecký zeměpisec [[Klaudios Ptolemaios|Ptolemaios]] (85-165). Staré západní zdroje umísťují starověké západní Ogurské kmeny ve stepích východní Evropy a na Středním východě, zatímco čínské zdroje umísťují jejich soudobé východní Ogurské kmeny ve stepích [[Střední Asie]] a pouště [[Taklamakan]]. Ptolemaios se zmiňuje o řece [[Ural (řeka)|Jajik]] (Ural),<ref group="pozn.">V 18. století byla ruskou carevnou řeka Jajik přejmenovaná na Ural</ref> jako o řece [[Ural (řeka)|Džajik]] v ''„Ogurském dialektu“'' , a potvrzuje že Ogurové jsou předci [[Protobulhaři|Bulgarů]], [[Kangaři|Kangarů]], nebo [[Hunové|Hunů]] žijících před 2. stoletím mezi západní Sibiři a stepích [[Volga|Itilu]].<br />

V další kapitole dějin, se setkáváme s Ogurštími Huny již v manželských svazcích s Ogurštími Ujguři. Východní a západní Hunové patřili k [[Bolgarské jazyky|Ogurské jazykové]] rodině. Ujgurové, kteří patřili k Tie-lejským kmenům, byli ze skupiny Ogurů. Podstatné je, že Tie-lejské kmeny nebyly nutně všechny Oguzské a že ze všech [[Tie-lejský lid|Tie-lejských]] kmenů Ogurštích Hunů se vyčlenil další Tie-lejský - Ogurský kmen Ujgurů v manželských svazcích. Turci a další Oguzské kmeny, ve 2. století př. n. l. zůstávají mimo Ogurskou strukturu moci na úkor Ogurských kmenů. Ve východní Evropě Oguři pokračovali ve své nadvládě až do arabských válek. Třicetiletá posloupnost válek zdecimovala celé místní obyvatelstvo. Dominance Ogurů je proměnila v uprchlíky v jejich vlastní zemi, a vedla k přílivu jejich východních sousedů Oguzů. Ačkoli jazykově převládající Ogurská většina ve východní Evropě přežila do 15. století, stala se stále více ovlivněna Oguzskými jazyky Pečěněhů, Oguzů a Kypčaků. To znamená, že kmenové ethnonyma jsou starší než -‚'''r'''‘/-‚'''z'''‘ rozdělení, a kmeny, jejichž jméno končící na -‚'''ar'''‘/-‚'''er'''‘/-‚'''ir'''‘/-‚'''ur'''‘ nemusí nutně patřit do Ogurské skupiny.

Jméno „Oguz“ je možné datovat od nejstarších dob. Čínské prameny z 2. století př. n. l. se zmiňují o kmeni O-Kut (v té době to bylo jméno "Turek"). Je to čínská verze domorodého jména, která se v turkických jazycích nazývá Ogur, protože některé Turkické kmeny vyslovovali hlásku ‚'''z'''‘ jako ‚'''r'''‘. Oblasti jako [[Tarbagataj]] a [[Kobdo]], kde čínské zdroje uvádějí osady O-Kutů, jsou známé jako Turkická území.

Období Gök-Tureckých kaganátů (Turkutské) se překrývá z obdobím [[Dynastie Tchang|Tchangů]]. V Čínských zdrojích, na základě písemností z období vlády Tchangů (po roku 618),<ref group="pozn.">roční kroniky [[Tchang-šu|Nová kniha Tchangů]] {{Čínsky|znaky=新唐書|pchin-jin=Tangshu|český přepis=Tchang-šu}} a [[Ťiou Tchang-šu|Kniha Tchangů]] {{Čínsky|znaky=舊唐書|pchin-jin=Jiu Tangshu|český přepis=Ťiou Tchang-šu}} se čtyřmi různými překlady</ref> Devět kmenů, v nápisech zvané "Devět Oguzů", někdy „Devět Turkických kmenů (Turkuti a Modrý Turci → Gök-Turci)“ se uvádějí jako „Turci devíti kmenů (Gök-Turci)“, a někdy jako „Devět Tolesských kmenů“ či „Devět Tolesských Oguzů“, což se rozumí stejně jako „Devět Gök-Tureckých Oguzů“. Tvořící kořeny Gök-Turků jsou v Oguzských kmenech. Dále jsou Oguzové uvedeni nikoli samostatně (tj. „Oguzové“), ale jako '''''„Kchuej-sing“''''' → „Devět kmenů“ , a překlad slova „Oguz“ je uváděn jako '''''„Tchu-ťüe“''''' → „Turek“, což svědčí o absenci nutnosti volat tuto skupinu dalšími názvy. Absence v památkách z doby Prvního Turkutského kaganátu k použití jména „Oguz“ svědčí o tom taky.

* V [[epos]]e od Mahmúda Kašgarského '''''[[Divân-ı Lügati't-Türk]]''''' <ref>{{Cite book

|} <ref name="Oguz"/>

[[Töre]] je sbírka povinných tradic a zvyků. [[Orchonské nápisy|Ochonsko]]-[[Jenisejské nápisy|Jenisejské záznamy]] říkají, že stát nemůže existovat bez Töre. V [[epos]]e Mahmúda Kašgarského, Divân-ı Lügati't-Türk <ref>{{Cite book

Podle mnoha historiků, se použití slova "Oguz" datuje do příchodu [[Siungnuové|Asijštích Hunů]] (220 př. n. l.). Titul "Oguz" byl dán [[Mao Tun (šan-jü)|Mao Tunu]] ([[Oghuz kagan|Oguz kagan]]),<ref>[Bichurin N.Ya., ''„[[Collection of information on peoples in Central Asia in ancient times"|Shromažďování informací o národech Střední Asie ve starověku]]“''], vol. 1, Sankt Petersburg, 1851, pp. 56-57</ref><ref>Taskin V.S., ''"Materials on history of Sünnu"'', transl., 1968, Vol. 1, p. 129</ref> zakladateli [[Siungnuové|Říše Asijkých Hunů]], který je často považován za první turkickou politickou entitu ve Střední Asii.

V roce 758 Karlukové stanovili nadvládu v západní oblasti Talasu za pouhých sedm až osm let s hlavním městem [[Balasagun]]. Název „''Turkmen''“ začal být používán jako politický. Pokračovaly v uznání nadřazenosti [[Ötüken]]u ([[Ujgurský kaganát|Druhého Ujgurského kaganátu]]). Karlukští cháni přiřadili svůj rodokmen vládnoucí dynastii Turkutského kaganátu, [[Ašina (klan)|Ašinovské dynastie]]. Do té doby většina z Üč-Karlukské (Üč-Oguzové, Tři Karlukové) konfederace opustila Altaj a prvenství v Žety-su přešlo na Karlukské kmeny. V roce 766, potom co Karlukské kmeny obsadili [[Türgešský kaganát]] v [[Sedmiříčí|Žety-su]], vytvořily Chanát soustředěný pod vládou Jabguho, obsadili [[Sujab]] a přenesli tam svoje centrum. V té době žila Oguzská konfederace v údolí řeky [[Ču (řeka)|Ču]], kde ležela jejich rezidence '''''Stará Guzie'''''. Poté, co prohrála boj s Karluky o vedoucí pozice v Türgešském kaganátě, významná část Žety-suštích Oguzů zůstává na úpatí pohoří [[Karatau]] a údolí řeky Ču v [[Issyk-kul|Issyk Kulské]] kotlině. V roce 770 jejich větší část odešla k západu do [[Transoxanie|Máveraünnehiru]] (Transoxanie).

Někdy v tomto období přijali Oguzové islám a stali se spojenci středoasijské muslimské dynastie Sámánovců ze Sogdiany. Oguzové společně s [[Ismáíl Sámání|Emírem Ismáílem Sámáním]] (892-907) bojují proti [[Karlukové|Karlukům]] ([[Karachánové]] 840/940-1212) {{#tag:ref|s kolapsem Ujgurského kaganátu v roce 840, se Karlukský chán prohlásil "právním panovníkem stepních zemí" jako "Legitimní nástupce" tureckých vládců, oprávněn na titul Kara-chán s hlavním centrem Kara-ordu (nebo Kuz-Ordu) poblíž Balasagunu, bývalého Türgešského hlavního centra. Karlukové položili základ pro vznik Kara-chánského státu (932-1212932–1212)|group=pozn.}} v [[Sedmiříčí|Žety-su]] a u [[Talas]]u {{#tag:ref|roku 893 [[Ismáíl Sámání]] dobyl hlavní město Karlukských Turků, Talas a přestavěl Nestoriánský kostel na mešitu. <ref>Renee Grousset, ''The Empire of the Steppes:A History of Central Asia'', Transl. Naomi Walford, (Rutgers University Press, 1991), 142. ISBN 0-8135-1304-9, ISBN 978-0-8135-1304-1</ref><ref>''Samanids'', C.E.Bosworth, '''The Encyclopedia of Islam''', Vol. VIII, Ed. C.E.Bosworth, E.van Donzel, W.P.Heinrichs and G.Lecomte, (E.J.Brill, 1995), 1026.</ref> Ismailův syn Ahmad, vyslal dvě vojenské výpravy (911 a 912 - 913) do [[Sístán a Balúčistán|Sistánu]] ke znovu zavedení Sámánídské kontroly nad provinciemi u Kaspiku. <ref>''Samanids'', C.E.Bosworth, 1027.</ref>|group=pozn.}}. Další tažení v roce 903 dále zabezpečilo Sámánídské hranice vůči karlukským nájezdům, a dovolilo muslimštím misionárům rozšířit své aktivity v regionu. Ve stejné době, [[Ahmad Sámání|Ahmadův]] (907-914, Ismailův syn) oguzský generál [[Simdžúr al-Dawati|Simdžúr]] přijal v [[Zaranž|Zarangu]] kapitulaci [[Al-Mu'addal]]a {{#tag:ref|Al-Mu'addala byl Saffaridským vládcem Zarangu v roce 911.|group=pozn.}}. Simdžúr byl pak dosazen jako guvernér Sístánu. [[Chórezm]] na severu byl rozdělen, jižní část zůstala pod autonomií [[Afrigidi|Afrigidštích]] vládců {{#tag:ref|Afrigidi (305-995) byla domorodá Chórezmská, Íránská <ref>C.E. Bosworth, “The Ghaznavids” in History of Civilization: Central Asia in History of Civilizations of Central Asia, Volume IV: The Age of Achievement : A.D. 750 to the End of the Fifteenth Century : Part One : The Historical Social and Economic Setting/edited by M.S. Asimov and C.E. Bosworth. Delhi, Motilal Banarsidass, 1999, 485 pages. (Vol. IV, Pt. I). ISBN 81-208-1595-5. Excerpt from page 101: “The ancient Iranian kingdom of Khwarazm had been ruled until 995 by the old established line of Afrighids of Kath, but control subsequently passed to the new line of Khwarazm Shahs, the [[Ma'munids]] of Gurganj”</ref><ref name="BosworthIranica">[http://www.iranicaonline.org/articles/al-e-afrig-afrighid-dynasty-the-name-given-by-the-khwarazmian-scholar-abu-rayhan-biruni-to-the-dynasty-of-rulers-in ” ĀL-E AFRĪḠ” IN Encyclopedia Iranica by C.E.Bosworth]</ref><ref name="MuslimDynasties">Clifford Edmund Bosworth, The New Islamic Dynasties: A Chronological and Genealogical Manual, Columbia University, 1996.</ref> dynastie která vládla nad starověkým Královstvím Chórezm až do roku 995.|group=pozn.}}, zatímco severní část byla řízena Sámánidským úředníkem. Rok 940 je považován za konec kaganátu Karluků a jeho přímým pokračováním byla nasledná říše Karachánů.

V roce 950 zavedli „[[Oguzský jabguluk]]“ čili '''''„Oguzské knížectví“''''' {{#tag:ref|[[Staroturečtina|staroturecky]]: Devet Oguz , {{vjazyce|tr}}: Oguz Devleti čili ''„Oguzský stát“'', nebo „[[Oguzský jabguluk|Oguz Il]] “ čili '''''„Země Oguzů“'''''|group=pozn.}}, jež vytrvalo do roku 1040. Zakladatelem byl [[Kül Erkin|Kül Erkin-chán]] (950 - ????). Tvořily ho kmeny kočovné, polokočovné i částečně usedlé. Celkově se jednalo o 24 kmenů, rozdělených na dvě uskupení po 12 - Üčoky a váženější Bozoky.<ref name="Oguz"/> Rozhodující vliv měla kočovnická šlechta, vlastnící velká stáda. V čele byl [[jabgu]] ([[jabgu|džabgu]], možná obojí výslovnost), což ovšem v hierarchii kočovnických vládců není titul úplného suveréna. Trůn byl dědičný, přesto byl ale vládce volen celonárodním shromážděním. Jeho zástupcem byl [[kül-erkin]], následník měl titul [[inal]], armádě velel [[sübaši]]. Centrem říše byl [[Jangikent]] na dolním toku [[Syrdarja|Syr-darje]].

Jedna část Oguzů, jenž do té doby byla pod nadvládou [[Sámánovci|sámánovců]] v pozici otroka '''''(mamlúk)''''', převzala nad svými pány vládu a založila [[Ghaznovská říše|Gaznovskou říši]] (963-1187963–1187).<ref group="pozn.">Tato rodina byla časem persianizována.</ref> Za zakladatele dynastie Gaznovců se považuje [[Alp Tegin]], který byl také velitelem samánovské armády.<ref group="pozn.">Některé Turko-perské státy byly založené ve "Velkém Íránu“.</ref>