|
== Historie ==
V roce 1899 J. A. William publikoval článek v British Medical Journal ([[Britský lékařský časopis]]) o experimentální aplikaci elektrických impulsů na lidské srdce vpři [[Asystolie|asystoleasystolii]]. Aplikace elektrických impulsů způsobila ventrikulární kontrakce. Srdeční rytmus o frekvenci 60-70 úderů za minutu, mohl být evokován elektrickými impulsy přivedenými na srdeční sval v pravidelných intervalech.
<ref>{{cite journal |author=McWilliam JA |year=1899 |month= |title=Electrical stimulation of the heart in man |journal=Br Med J |volume=1 |issue= 1468|pages=348–50 |url=|doi=10.1136/bmj.1.1468.348 }}. Partial quote in [http://www.hrsonline.org/News/ep-history/timeline/1800s.cfm#elec "Electrical Stimulation of the Heart in Man - 1899"], ''Heart Rhythm Society'', Accessed May 11, 2007.</ref>
Externí kardiostimulátor byl navržen a zkonstruován Kanadským elektro inženýremelektroinženýrem [[John Alexander Hopps|Johnem Hoppsem]] v roce 1950. Přístroj byl sestaven na základě podnětů kardio chirurgakardiochirurga [[Wilfred Gordon Bigelow|Wilfreda Gordona Bigelowa]] z Toronto General Hospital ([[Torontská všeobecná nemocnice]]). Tento přístroj značných rozměrů využíval [[Elektronka|elektronek]] k výrobětranskutánní tempovacíhostimulaci signálusrdce. Aplikace byla pro pacienta bolestivá a nepříjemná. Za běhu byl přístroj připojen do elektrické rozvodné sítě a pacient byl tak vystaven nebezpečí úrazu elektrickým proudem.
Vynález křemíkových [[tranzistor]]ů a jejich komerční dostupnost v roce 1956 vedla, tak jako v mnoha různých oborech, k velmi rychlému rozvoji technologie kardiostimulátorů.
První klinicnáklinická implantace plně implantabilní kardiostimulátoru proběhla roku 1958 v [[Institut Karolinska|Institut Institutet|Karolinska Institut]] ve Švédskéšvédské Solně. Byl navržen [[Rune Elmqvist|Runem Elmqvistem]] a chirurgický zákrok provedl [[Ake Senning]]. Elektrody byly zavedeny do [[Srdeční svalovina|srdečního svalu]] po [[Torakotomie|chirurgickém otevření hrudní dutiny]]. Zařízení selhalo po třech hodinách. Následně implantovaný kardiostimulátor vydržel dva dny. Arne Larson, který byl tímto pacientem, během svého života vystřídal 26 různých druhů kardiostimulátorů. Zemřel v roce 2001 ve věku 86 let a přežil jak vynálezce prvního implantabilního kardiostimulátoru, tak i lékaře, který zákrok provedl.<ref>[http://www.sjm.com/successstories/successstory.aspx?name=Larsson%2C+Arne Success Stories : Larsson, Arne : St. Jude Medical<!-- Bot generated title -->]</ref>
<ref>[http://www.sjm.com/successstories/successstory.aspx?name=Larsson%2C+Arne Success Stories : Larsson, Arne : St. Jude Medical<!-- Bot generated title -->]</ref>
První implantabilní kardiostimulátory byly nespolehlivé a měly krátkou životnost způsobenou napájecími zdroji. Z velké části se používaly [[Rtuťovértuťové baterie]]. Na konci šedesátých let přišlo několik výrobců s kardiostimulátory napájenými [[Radioizotopový termoelektrický generátor|radioizotopovými termoelektrickými generátory]]. Tato technologie byla však roku 1971 zastíněna vynálezem [[Jodidlithiový lithnýčlánek|lithium-iodide]]lithiové baterie]] [[Wilson Greatbatch|Wilsonem Greatbatchem]]. Lithium-iodideLithiové baterie se staly standardem pro další generace kardiostimuláturůkardiostimulátorů.
Dalším důvodem nespolehlivosti dřívějších kardiostimulátorů bylo srážení vodních par, prostupujících z tělesných tekutin obalem z [[Epoxidová pryskyřice|epoxidové pryskyřice]], na elektrických obvodech zařízení. Tento problém byl vyřešen hermetickým uzavřením kardiostimulátoru do kovového obalu. Použití [[Titan (prvek)|titaniatitanu]] jako obalového kovu se stalo standardem v polovině sedmdesátých let.
== Princip ==
| 