Autorský zákon (Česko, 2000): Porovnání verzí

Smazaný obsah Přidaný obsah
Rotlink (diskuse | příspěvky)
m fixing dead links
doplnění a malé úpravy
Řádek 19:
'''Autorský zákon''' je zkrácený název zákona číslo 121/2000 Sb., o právu autorském, právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů, který [[Parlament]] [[Česko|České republiky]] přijal [[7. duben|7. dubna]] [[2000]] a který nabyl [[účinnost (právo)|účinnosti]] dnem [[1. prosinec|1. prosince]] roku [[2000]].
 
Tento zákon řeší [[autorské právo]] a právní problémy s ním související. Český autorský zákon vychází z principů kontinentálního práva, přičemž se kromě českého tradičního pojetí orientuje zejména na [[Německo|německé]] a [[Francie|francouzské]] pojetí autorských práv. Je samozřejmé, že základním stavebním kamenem tohoto zákona je právo [[Evropská unie|Evropské unie]] a [[mezinárodní smlouva|mezinárodní smlouvy]], které [[Česko|Česká republika]] ratifikovala. Zákonodárce musel nutně přihlížet k základním [[mezinárodní smlouva|mezinárodním smlouvám]] jako je [[Bernská úmluva o ochraně literárních a uměleckých děl|Bernská úmluva]], ale i k novým skutečnostem, které souvisí s přijetím České republiky do EU, zde je základním dokumentem především tzv. [[Evropská dohoda]] (č. 7/95 Sb.) a několik dalších [[Směrnice Evropské unie|evropských směrnic]] (především Směrnice Rady 93/83/EHS, dále pak Směrnice Rady 91/250/EHS, Směrnice Rady 92/100/EHS, atp.). Po přijetí zákona byla publikována další klíčová směrnice (2001/29/ES), jejíž znění sice nebylo v době přijetí a navrhování tohoto zákona známo, ale její o jejích principech se již delší dobu diskutovalo, proto se mohly v tomto zákoně odrazit.
 
Zákon tak v době přijetí odpovídal stavu evropské legislativy a pokoušel se nekolidovat s připravovanými předpisy jak evropskými tak českými, což se nepodařilo zcela a některé věci si vynutily několik drobných úprav ([[novelizace|novelizací]]). V ČRČeské republice tento zákon zrušil již zastaralý a v některých ohledech, díky několika podstatným novelizacím, i nesourodý autorský zákon č. 35/1965 Sb. (tomu předcházel zákon č. 115/1953 Sb. a jemu zase zákon č. 218/1926 Sb., který nahradil první autorský zákon č. 197/1895 ř. z.).
 
Protože tento zákon musel odrážet některé evropské vlivy, ale zároveň musel plynule navázat na předchozí autorský zákon, vznikla dost komplikovaná situace. Předchozí zákon totiž vycházel z principu představy, že majetková a osobnostní práva jsou neoddělitelná, zatímco kontinentální právo vychází z dualistického (tedy oddělitelného) pojetí těchto práv. Tento zákon se přiklonil k dualistické představě, ale na některých místech to činí (stejně jako kontinentální právo) nedůsledně, proto ne všichni odborníci hovoří o dualismu.
Řádek 29:
 
=== Dílo ===
Pro výklad zákona je stěžejní ujasnit si pojmy, v tomto případě jde především o pojem [[dílo]] a [[autor]]. Dílo, které je předmětem ochrany autorského práva je paragrafem 2 definováno jako jakkoli vnímatelné dílo, které je výsledkem jedinečné tvůrčí činnosti [[fyzická osoba|fyzické osoby]] (autora). Z hlediska tohoto pojetí vznikají složité otázky především u děl z [[kartografie]], kde je prostor pro vlastní tvůrčí činnost velmi malý. Obecně lze tvrdit, že téměř každé dílo, vyjma počítačových programů, splňuje tuto podmínku. Paragraf 2 pak v odstavcích 2 5 jmenuje díla, kterým uměle (fiktivně) přiznává statut díla, ačkoli nesplňují předchozí definici a určuje podmínky za jakých jim ochrana tímto zákonem přísluší (počítačový program, fotografie a databáze, překlad, atd.). Tzn., že přidává k definici další věci, které pak považuje, za splnění jistých podmínek, z hlediska tohoto zákona, za dílo. Tento stav koresponduje se stavem práva [[Evropská unie|EU]] a řeší tak pomocí právnické konstrukce mj. i problémy [[Softwarový patent|softwarových patentů]]. Problematika počítačových programů je dále řešena § 65, kde je jasně řečeno, že počítačový program (''včetně přípravných a koncepčních materiálů'') je tímto zákonem chráněn, nejsou jím však chráněny myšlenky, principy, ani žádná technická řešení (tuto ochranu je možno zajistit na základě [[obchodní zákoník|obchodního zákoníku]] zejména § 17 – 20). Tato idea je v souladu se směrnicí rady ES 91/250/EHS, ale i s tradičním chápáním autorských práv v kontinentálním právu. Z hlediska tohoto zákona je rovnocenně chráněn jak samotný program, tak [[zdrojový kód]]. Na počítačové programy se také vztahuje § 58 (zaměstnanecké dílo). V zákoně dále nalezneme několik atypických typů děl, s nimiž se lze setkat a pro něž platí některé zvláštnosti: tím je především zaměstnanecké dílo (§ 58), kde je největší zvláštností, že zaměstnavatel zpravidla vykonává majetková práva, školní dílo (§ 60 a § 35 odstavec 3), dílo vytvořené na objednávku a soutěžní dílo (zde především § 61), audiovizuální dílo (§ 62). V souvislosti s § 58 je nutno upozornit, že jeho ustanovení je nutno chápat v souvislosti s řadou dalších zákonů (§ 557 a 558 [[obchodní zákoník|obchodního zákoníku]] a [[zákoník práce|zákoníkem práce]]). Důležitým typem děl je dílo kolektivní (§ 59), které je definováno tak, že se na něm podílí více autorů, kteří jej vytváří z podnětu toho, kdo jej pod svým jménem bude publikovat. Příspěvky jednotlivých autorů nemají povahu samostatného díla, kolektivním dílem nemohou být díla audiovizuální. Tzn. jedná se např. o obraz kreslený více lidmi, nebo o článek, kde by v případě oddělení jednotlivých příspěvků nevznikal smysluplný text. Velmi atypickým dílem je tzv. databáze, což je dle § 88 ''soubor nezávislých děl, údajů nebo prvků'', které jsou nějakým způsobem uspořádány. V § 88 jsou definována pouze práva databáze jako celku a pořizovatele databáze (§ 89). Databáze pak může být složena buď z autorských děl, pak se na tato jednotlivá díla vztahuje tento zákon také, nebo z děl nepodléhající autorskoprávní ochraně. Obdobně jako dílo je chráněn i umělecký výkon, na který se tento zákon také vztahuje (§ 67). Umělecký výkon je chápán jako nějaký výkon umělce tj. např. tanec, zpěv atp., kterým provádí nějaké umělecké dílo. To znamená, že musí předvádět dílo tak, aby se v něm objevila jeho osobní tvůrčí činnost (§ 2 odstavec 1), není důležité, jestli převáděné dílo podléhá ochraně (pokud takové ochraně podléhá, nesmí výkonný umělec narušit práva autora). Vyjma toho je za výkon umělce považováno [[artista|artistické]] číslo, což má původ v [[Římská smlouva|Římské smlouvě]] (článek 9), která ponechává na jednotlivých státech, zda budou či nebudou artistická čísla chránit.
 
V obecné rovině zákon přiznává stejnou ochranu nejen pro dílo dokončené, ale i jeho částem a i pro jednotlivé fáze jeho vzniku (§ 2 odstavec 3). Naopak § 3 stanovuje, na co se autorské právo nevztahuje, ačkoli tato díla splňují základní definici, což je děláno v tzv.ve [[veřejný zájem|veřejném zájmu]] a v souladu s [[Bernská úmluva o ochraně literárních a uměleckých děl|Bernskou úmluvou]] (čl. 2 odst. 4). Jedná se o [[úřední dílo|úřední díla]] (v odstavcipísmenu ''a'' je uvedeno několik základních příkladů, ale nejedná se o úplný výčet, jak se mnohdy lidé mylně domnívají), díla lidové kultury (zde je podmínkou užití takového díla tak, aby nedošlo ke snížení jeho hodnoty). V původním zákoně byly i přímo vyloučeny politické projevy a projevy přednesené na úřadech (zákon ponechával autorovi právo na souborné vydání), ale od tohoto pojetí se v novelizaci č. 216/2006 Sb. platné od [[21. květen|21. května]] [[2006]] upustilo a politický projev nyní spadá pod úřední a zpravodajskou licenci (§ 34 písm. d), toto pojetí taktéž nezasahuje do práva na souborné vydání, ale je z hlediska práva čistějším a elegantnějším řešením.
 
=== Autor a ostatní účastníci autorskoprávních vztahů ===
Řádek 69:
Pro chápání jednotlivých práv je nutno chápat, že se jedná o práva dvojího druhu, jednak o tzv. práva osobnostní (morální) a majetková. Práva osobnostní lze tedy chápat jako nároky morálního charakteru, které by neměly být nikomu odpírány a jsou spojeny s osobností autora, tato práva nelze tedy na nikoho převádět ani je dědit (např. právo osobovat si autorství).
 
Druhým typem práv jsou práva majetková, ta jsou také nepřevoditelná a jsou předmětem dědictví. Tato práva jsou v různých systémech různě oddělena, lze je chápat monisticky (tato práva jsou pevně spojena v jeden celek), což činil, nebo se k tomu blížil např. předchozí autorský zákon č. 35/1965 Sb. nebo dualisticky (tato práva jsou oddělena), k čemuž se velmi blížil zákon č. 115/1953 Sb. Tento zákon lze označit jako nedůsledně dualistický, někteří právní teoretici ho označují jako quasidualistický, což ale není přesné. Toto pojetí práv vychází jednak z nutnosti právní kontinuity s předchozím autorským zákonem (č. 35/1965 Sb.) a z moderního pojetí kontinentálního práva. Práva však nejsou oddělena zcela a toto oddělení, tak jak je v tomto zákoně prezentováno je spíše právnickou konstrukcí, ta je v souladu s kontinentálním právem, ale není přirozeným hledáním práva.
 
V obecných ustanoveních o autorských právech (§ 9) je, zejména odstavcem dva a tři, vyjádřena vůle po oddělení majetkových a osobnostních práv. Tyto odstavce ukazují, že osobnostní a majetková práva jsou na sobě nezávislá. Odstavec 2 říká, že autorské právo trvá i po zničení věci. Je nutno zdůraznit, že taková formulace se v českém autorském právu objevuje prvně, tímto problémem se doposud zabývala pouze právní teorie. Paragraf 10 rozděluje, nedůsledně dualistickým pojetím, autorská práva na práva osobnostní a práva majetková. Tato práva netvoří zcela samostatnou kategorii a jsou vždy v nějaké spojitosti s právy majetkovými, což platí i naopak. Paragraf 11 přisuzuje autorům právo rozhodnout o prvním zveřejnění svého díla, které je § 4 chápáno jako první zpřístupnění veřejnosti (nebo její části). Oprávněné znamená se souhlasem autora. Dalším osobnostním právem autora je nejen právo osobovat si autorství včetně rozhodnutí, jak bude jeho autorství uvedeno, ale i na nedotknutelnost díla. Odstavec 3 § 11, pak říká, že užití díla jinou osobou se nesmí dít způsobem, který snižuje hodnotu autorova díla. Práva zde uvedená jsou pouze příklady, neznamená to, že se autor nemůže domáhat dalších osobnostních práv. V odstavci 4 je pak napsáno, že se těchto práv (všech osobnostních) autor nemůže vzdát, tzn. že pokud tak učiní např. [[smlouva|smlouvou]] je tato na základě § 39 [[Občanský zákoník (Československo, 1964)|občanského zákoníku]] neplatná. Po smrti autora tato práva zanikají, tudíž nejsou předmětem [[pozůstalost|dědictví]]. Dílo pak smí být užíváno pouze způsobem nesnižujícím jeho hodnotu a musí být uveden autor (výjimkou je dílo anonymní). Toto pojetí osobnostních práv je v kontinentálním právu zcela běžné, ale v anglo-americkém právu jsou osobnostní práva autora podstatně omezena, resp. není jim přisuzován takový význam. Z tohoto rozdílu plyne velké množství odlišností, které mezi těmito dvěma systémy existují. Toto ustanovení platí i po uplynutí majetkových práv, která jsou definována následujícími paragrafy.
Řádek 75:
Majetková práva jsou také nepřevoditelná, autor se jich nemůže vzdát a jsou předmětem dědictví (§ 26). Za nejzákladnější majetkové právo autora lze považovat [[právo dílo užít]] a udělit oprávnění někomu jinému k užití díla. Dále pak právo na odměnu (§ 49) a právo, které mu dává § 24 a který ukládá při opětovném (tzn. osoba na níž majetková práva převedl prodává dílo dále) prodeji originálu uměleckého díla, právo na další odměnu, kterou stanoví příloha autorského zákona.
 
Co znamená dílo užít, definuje § 12. I toto právo je nepřevoditelné, autor pouze může někomu udělit oprávnění dílo užít, tím jeho právo nezaniká, jen je povinen nebránit zásahu do svých práv ve smyslu stanoveném [[smlouva|smlouvou]]. Dále v tomto paragrafu nalezneme povinnosti obou stran plynoucí z tohoto aktu. Autor má právo na přístup k dílu, ale nikoli na vydání věci (originálu). S tímto je spojen odstavectřetí 3odstavec § 9, který říká nesmírně důležitou věc a to, že ziskem vlastnického práva k věci nový majitel nenabývá právo věc užít, pokud není určeno něco jiného (a to ať již zákonem nebo smlouvou). Toto je velmi zásadní sdělení, zákonodárce měl patrně na mysli, že vlastnictvím nevznikají subjektu práva autorská, což zákon dává najevo několikrát. Zde však říká, že tato práva (vyjma pro svoji potřebu) nesmí užít, to znamená, že k jakémukoli užití nad rámec osobních potřeb je třeba uzavřít smlouvu. Zákon nevyžaduje smlouvu písemnou. Právo užít tedy neznamená nabýt věc fyzicky, ale znamená to oprávnění, využít díla, především ekonomicky, ve svůj prospěch. Paragraf 12 pak v odstavci 4 jmenuje jednotlivá práva věc užít. Tato práva jsou dále rozvedena v následných paragrafech. Tento výčet je dle odstavce 5 pouze demonstrativní, ohledně demonstrativnosti tohoto výčtu panovala řada sporů, které ukončila až novelizace č. 216/2006 Sb. platná od [[21. květen|21. května]] [[2006]], která přímo uvádí, že jde o výčet demonstrativní.
 
Právo dílo užít je dílo rozmnožit (§ 13), tzn. vytvořit takové kopie (kopii). Před novelizací zde bylo uvedeno, že jde o rozmnožení díla s cílem zpřístupnit ho veřejnosti. Z této definice plynulo, že do této kategorie nespadalo vytváření kopie pro vlastní potřebu. Protože evropské právo jednoznačně směřovalo k takovému pojetí, které i tuto kopii považovalo za rozmnožování, byla definice změněna vypuštěním části o zpřístupnění, čímž se začalo jednat o jakoukoli kopii. Druhým právem věc užít je právo originál či jeho rozmnoženiny rozšiřovat (§ 14). Rozšiřování je chápáno jako zpřístupnění díla v „hmotné podobě“ převodem vlastnického práva k originálu nebo k rozmnoženině. Zároveň zákon říká, že prvním převodem vlastnického práva je toto právo tzv. vyčerpáno. Dále pak jsou definována práva na pronájem (§ 15), půjčování (§ 16), vystavování (§ 17), tato práva jsou opět vázána na hmotnou podobu. S vystavováním souvisí ještě § 39, který vlastníkovi originálu či rozmnoženiny umožňuje dílo vystavovat, pokud nebylo při převodu práv toto výslovně zakázáno. Paragraf 18 se zabývá tzv. „sdělováním díla“ veřejnosti, což je jeho zpřístupnění díla v nehmotné podobě ([[Internet]], [[televize]], apod.), s tím souvisí nutnost definovat další pojmy a povolit jim toto provádět, což se děje v § 19 pro živé provozování ([[divadlo]], [[koncert]]) a v § 20 pro provozování takového vystoupení ze záznamu. Paragrafy 19 a 20 se netýkají televizního a rozhlasového vysílání, tento způsob zpřístupnění díla je řešen § 20 – 2320–23. Paragrafem 23 končí paragrafy, které přímo hovoří o právu dílo užít.
 
Za užití díla pak zákon nepovažuje užití díla pro osobní potřebu fyzické osoby (§ 30). Zde je nutno zdůraznit, že z tohoto užití nesmí mít fyzická osoba přímý ani nepřímý finanční prospěch. Dále je stanoveno, že do práva autorského nezasahuje ten, kdo jej užije za účelem předvedení zákazníkovi, nebo ten kdo jej opravuje, dále pak ten, kdo si pro svou potřebu vytvoří kopii díla, pokud se nejedná o kopii databáze, architektonického díla stavbou, počítačového programu či oficiálně nevydaného audiovizuálního díla. Užití těchto děl byť pouze pro osobní potřebu je chápáno jako porušení výlučných autorských práv. Porušení práv není úprava počítačového programu, je-li to nutné pro jeho použití k účelu, k němuž byl stanoven (§ 66). V tomto paragrafu jsou upraveny ještě další omezení práv autora k počítačovému programu. Jako porušení autorských práv je také chápána jakákoli činnost, která vede k odstranění jakéhokoli prostředku sloužícího k ochraně díla (§ 43). Není tedy protizákonné jen odstranění této ochrany, ale i dovážení, vývoj pomůcek, nebo i návod vedoucí k tomuto odstranění. Není zde rozdíl mezi tím, zda taková činnost vede k obohacení nebo ne. Dále zákon jako porušení výslovně zmiňuje odstranění jakýchkoli informací, které mohou vést k identifikaci díla, je zároveň zásahem do práv taková díla šířit či sdělovat veřejnosti (§ 44), mimo to je jako porušení chápáno i použití stejného názvu nebo i postav, pokud by se tak dělo způsobem, který by mohl vést k záměně takových děl.
 
Specifická situace nastává u výkonných umělců, kteří vykonávají svoje dílo společně ([[orchestr]]), jejich práva pak dle § 68 musí obhospodařovat společný zástupce (umělecký vedoucí tělesa). Jinak jsou práva výkonného umělce prakticky stejná s právy ostatních autorů (§ 69 – 7169–71 a § 74, kde je nikoli taxativně vypsáno co se z předchozích ustanovení na ně vztahuje).
 
Pokud autor poskytuje někomu jinému (nabyvateli) právo dílo užít, pak tak činí pomocí [[licence]]. Taková licence se v předchozí úpravě autorského zákona nazývala autorská licence. V tomto zákoně se s cílem sjednotit pojmy od tohoto označení upustilo. Základní ustanovení pro licence podle autorského zákona nalezneme v § 46 (§ 57 pak říká, že věci platné pro licence se vztahují i na podlicenční smlouvy), který ukládá základní povinnosti smluvnim stranám. Je zde smluvním stranám dávána značná volnost a vyjma licence výhradní není vyžadována [[smlouva]] písemná, písemná forma je vyžadována ještě v některých případech audiovizuálních děl (§ 63 a 64). Přestože není písemná smlouva vyžadována je v mnoha případech rozhodně vhodnější formou. Přestože volnost licencí vzrostla, nelze se vzdát svých práv a je zakázáno poskytnout oprávnění k užití, které není v době uzavření známo. Dále je, pokud není sjednáno jinak, předpokládán autorův nárok na [[odměna|odměnu]], toto je dále rozvedeno § 49, kde je tato problematika rozvedena velmi podrobně a jednoznačně směřuje k přiznání přiměřené odměny. Dalším podstatným bodem je povinnost nabyvatele smlouvu užít (není-li stanoveno jinak), pokud by nabyvatel této povinnosti nevyužil může autor od smlouvy, za předpokladů definovaných § 53 odstoupit. Odstoupit od licence je za autora možné ještě podle § 54 (pro změnu přesvědčení) i zde jsou stanoveny podmínky, které nutí autora k serióznímu jednání a brání se tím zneužití tohoto ustanovení. Tento paragraf se podle § 66 nevztahuje na počítačové programy. Jak může licence, ve smyslu tohoto zákona, omezovat nabyvatele práv je řečeno § 50. Dle tohoto paragrafu může být způsob užití díla omezen místně, časově i množstevně, zákon zde zároveň říká co se považuje za standard není-li uvedeno jinak. V následujícím paragrafu (51) je řečeno, že nestanoví-li licenční smlouva jinak, nesmí nabyvatel upravovat a měnit dílo, jeho název, ani autora, pokud se nedá předpokládat, že by autor s takovými změnami souhlasil. Paragraf 55 řeší stav zániku licence a na koho licence přechází v případě zániku právnické osoby či smrti fyzické osoby, zde lze obecně říci, že není-li stanoveno jinak, přechází na dědice resp. právního nástupce.
Řádek 97:
U všech těchto tzv. bezúplatných zákonných licencí zůstávají nedotčena autorská osobnostní práva (především nezasahování do díla).
 
Po těchto obecných paragrafech jsou jmenovány případy, kdy se určitým lidem a organizacím umožňuje za určitých podmínek zasáhnout do autorských práv, ale právní konstrukcí těchto paragrafů to není jako zásah vnímáno. Jde především o úřední a zpravodajskou licenci (§ 34), zde zákonodárce dává v „odůvodnitelné míře“, právo užít díla k úřednímu účelu (a) a k účelu zpravodajství (b-, c), bodupísmenu ''c'' se lze vyhnout tím, že toto užití člověk zakáže. Paragraf 35 pak dává možnost za určitých podmínek používat díla školní, užívat díla pro školní účely, občanské a náboženské obřady. Dále pak vznikla tzv. knihovní licence, ta § 37 umožňuje [[archiv]]u, [[Knihovna (instituce)|knihovně]], školskému zařízení atp. vytvořit kopii, kterou smí za určitých předpokladů i dále půjčovat. Půjčování je možné teprve od novelizace (č. 186/2006 Sb.) platné od [[21. květen|21. května]] [[2006]], dříve bylo možno takovou kopii zhotovit jen pro konzervační a archivní účely. Tento pararaf je nutno vidět ve světle několika dalších zákonů jako je např. knihovnický zákon (č. 257/2001 Sb.). Velmi důležitá jsou i ustanovení dalších odstavců, kde je definováno za jakých podmínek lze půjčovat audio a audiovizuální díla. Paragraf 38 umožňuje zhotovit kopii pro potřeby zdravotně postižených spoluobčanů, toto se však musí dít v rozsahu odpovídajícímu jejich postižení (Licence pro zdravotně postižené). Velmi důležitá věc je řešena § 38 písm. a), c), kde je řešena situace vznikající z technických záležitostí kolem [[počítač]]ů, jedná se o prohlášení, že do autorského práva nezasahuje ten kdo náhodně nebo dočasně vytvoří elektronickou kopii, ovšem pouze za splnění té podmínky, že tato nemá samostatný hospodářský význam, nebo je součástí technologického postupu (tzv. [[Licence pro dočasné rozmnoženiny]] a nepodstatné vedlejší užití díla). V § 38 b je umožněno zhotovit fotografickou rozmnoženinu svého fotoportrétu, který byl zhotoven na objednávku, není-li smlouvou dáno jinak, může ji i nevýdělečně dále užívat (tzv. Licence pro fotografickou podobiznu). Dále je definována tzv. Licence k dílům užitého umění a dílům architektonickým a Licence pro sociální zařízení, která umožňuje [[nemocnice|nemocnicím]], [[věznice|věznicím]] a obdobným zařízením využívat díla, které zhotoví záznamem vysílaných děl pro jejich potřeby. Tato licence neruší právo na odměnu autora dle § 25.
 
Dalším omezením je omezení autorského práva k databázi (§ 36), kde se toto vztahuje pouze na jejího oprávněného uživatele a zároveň se týká pouze stavu, kdy databázi používá pouze „za účelem přístupu k jejímu obsahu a pro běžné využívání jejího obsahu“. Toto vychází ze Směrnice 96/9/ES Evropského parlamentu a Rady EU. K databázím se samozřejmě vztahují i předchozí omezení, z databáze elektronické není možno pořizovat kopii pro vlastní použití.
Řádek 103:
Zvláštním druhem zákonné licence je tzv. úplatná zákonná licence, která se vztahuje k výkonným umělcům, je dána § 72 a definuje za jakých podmínek je a není možno užít jimi vytvořené dílo. Specifičnost těchto věcí je dána kolektivním správcem.
 
Bezúplatné zákonné licence platí i pro databáze a to ve smyslu § 92, kdy oprávněný uživatel její obsah využívá pro svou potřebu, vědecké nebo školní účely (nevýdělečně), nebo pro účely soudního řízení či veřejné bezpečnosti. Paragraf 94 pak odkazuje na ustanovení, která se týkají i databází. V některých situacích nastává tzn. kolektivní správa děl, která je řešena paragrafy 95 – 10495–104, v těchto paragrafech je jsou popsány nejen případy, kdy je tato správa povinná (§ 96), ale i vzájemné vztahy z takovéto správy vyplývající (§ 100), princip kolektivního správce a smlouvy s tímto spojené (kolektivní a hromadné). Z této oblasti je patrně nejzajímavější § 104, kde jsou pravidla pro rozdělování odměn a § 103, který hovoří o možnostech, jak může ministerstvo kontrolovat kolektivní správce.
 
Specifickým druhem díla je zvukový záznam (§ 75) a audiovizuální dílo (§ 79), kdy práva výrobce takového záznamu definuje § 76 (resp. 80) a platnost předchozích paragrafů pak rekapituluje § 78 (resp. 82). Dále je stejným způsobem definován pojem vysílatel a vysílání (§ 83), čímž je míněno vysílání televizní a rozhlasové. Jejich práva jsou v § 84 a 86. U těchto případů se jedná o odkazy na paragrafy řešící problematiku práv obecněji, jde tedy o uzákonění faktu, že tato ustanovení se týkají také těchto specifických děl.
Řádek 113:
 
== Rozdělení zákona ==
Zákon samotný je rozdělen na dvanáct částí a je doplněn jednou přílohou, přičemž vlastní zákon je obsažen v první části, ostatní části pak obsahují změny jiných zákonů (části 2 10), zrušovací ustanovení (část 11) a účinnost (část 12). Příloha obsahuje ''Sazebník odměn při opětném prodeji originálu díla uměleckého a v souvislosti s rozmnožováním díla pro osobní potřebu''.
 
Samotná první část je rozdělena podle logických kapitol na šest hlav, které jsou dále děleny na jednotlivé díly. Před první hlavou je umístěn § 1, který se nazývá předmět úpravy a informuje o tom co tento zákon ošetřuje. Po tomto vymezujícím paragrafu již začíná hlava I. Jedná se o základní a také nejdelší část zákona, která nese název ''Právo autorské'' a pojednává tedy o autorských právech. Je logicky dělena na sedm dílů a obsahuje 66 paragrafů. První díl (§ 2 – § 42–4) se zabývá samotnými předměty autorského práva a definuje nám co je dílo (§ 2), věci vyjmuté z právní ochrany (§ 3) a v § 4 pak rozlišuje a definuje pojmy zveřejnění a vydání díla. Díl druhý (§ 5 – § 85–8) se jmenuje autorství a vysvětluje pojmy jako autor, spoluautor, atp. Třetí díl je rozdělen na sedm oddílů a zabývá se samotnými právy (osobnostními i majetkovými) jejich vznikem, dobou jejich trvání, atd. Tento díl začíná § 9 a končí § 28. Díl čtvrtý je rozdělen na tři oddíly (§ 29 – 3929–39) a zabývá se volným užitím a zákonnými volnými licencemi. Díl pátý (§ 40 – § 4540–45) hovoří o ochraně práv. Díl šestý má tři oddíly (§ 46 – § 5746–57) ve kterých jsou upraveny smluvní typy a jejich obecné možnosti. Hlava I končí sedmým dílem, který se zabývá zvláštními ustanoveními jednotlivých typů děl, jedná se o § 58 – § 6658–66.
 
Hlava II obsahuje pět dílů (§ 67 – § 8667–86), přičemž jejím námětem jsou práva souvisící s autorským právem. V prvním dílu (§ 67 – § 7467–74) lze najít většinu náležitostí ohledně výkonného umělce. Ve druhém dílu (§ 75 – § 7875–78) je popsáno právo výrobce ke zvukovému záznamu, díl třetí (§ 79 – § 8279–82) pak obsahuje prakticky totožná ustanovení pro audiovizuální díla. Díl čtvrtý (§ 83 – § 8683–86) se týká práv televizních a royhlasových vysílatelů a díl pátý (§ 87) práva nakladatele.
 
Hlava III se týká výhradně databází a obsahuje § 88 – § 9488–94.
 
Hlava IV se zabývá výhradně kolektivní správou práv (§ 95 – § 10495–104).
 
Hlava V řeší paragrafem 105 souběh ochrany.
Řádek 130:
 
== Novelizace ==
Zákon v původním znění byl účinný do [[22. květen|22. května]] [[2005]], kdy začala být účinná novela č. 81/2005 Sb., [[22. březen|22. března]] [[2006]] začala být účinná novela č. 61/2006 Sb, která platila do dne [[21. květen|21. května]] [[2006]], od kdy začala účinná č. 216/2006 Sb. jejíž platnost je do [[31. prosinec|31. prosince]] [[2006]]. Poté vstoupila v účinnost č. 186/2006 Sb.
 
== Související právní dokumenty ==
K autorskému zákonu se vztahuje velké množství zákonů, mezinárodních smluv, které [[Česko|Česká republika]] ratifikovala, těmito dokumenty a organizacemi je ovlivněno české autorské právo, jeho působnost. Lze z nich odhadovat další vývoj a jsou nezbytné pro správné chápání jednotlivých aspektů autorského práva.
 
=== ProváděcíSouvisející právní předpisy ===
* Související předpisy s autorským zákonem ČR v aktuálním konsolidovaném znění [http://www.zakonyprolidi.cz/cs/2000-121/souvislosti]
* Zákon č. 273/1993 Sb. [http://web.archive.org/web/20110928120354/http://aplikace.mvcr.cz/archiv2008/sbirka/1993/sb68-93.pdf o některých podmínkách výroby, šíření a archivování audiovizuálních děl]