Polikarpov I-16: Porovnání verzí

Stíhací letoun I-16 vychází z prototypu letounu '''CKB-12''', který vyvinula konstrukční kancelář [[Nikolaj Nikolajevič Polikarpov|Nikolaje Nikolajeviče Polikarpova]]. Jednalo se o samonosný [[jednoplošník]], který poháněl hvězdicový devítiválec M-22 o 450/480 koních. [[Prototyp]], zalétaný 31. prosince [[1933]] Valerijem Pavlovičem Čkalovem, vykazoval na svou dobu dobré výkony, ale parametry prvních sériově vyráběných strojů byly srovnatelné s dvouplošníky [[I-15]]. Jejich výroba se začala roku [[1934]] jako '''I-16 typ I'''. Jednalo se o vůbec první dolnokřídlý stíhací letoun moderní koncepce, zavedený v sériové výrobě. Téhož roku 18.února poprvé vzlétl nový [[prototyp]] ('''CKB-12bis'''), který měl podstatně lepší technické parametry a vlastnosti. Pohon obstarával americký motor Wright Cyclone SR-1820-F-3 o výkonu 532 kW. Ten byl do sériové výroby zaveden pod označením '''I-16 typ 4''', avšak nastal zde jeden významný problém - sovětská polní letiště neměla takové parametry, které by umožňovaly vzlet a přistání tohoto moderního letadla, které na to potřebovalo cca 250 m.

Po zkouškách experimentálních prototypů '''I-16P''', které byly vybaveny dvěma kanony ŠVAK ráže 20 mm zabudovanými v centroplánu křídla (P jako pušečnyj, kanonový) a dvěma synchronizovanými kulomety ŠKAS nad motorem, přešla sériová výroba na produkci '''I-16 typ 12''' z roku [[1936]]. Dva kanóny ŠVAK zůstaly zachovány, avšak byly přemístěny do centroplánu vedle obou kulometů.