Římská zahrada: Porovnání verzí

Vědecké sbírky rostlin nebo botanické zahrady byly Římanům neznámé. Nevytvořili také žádné systmatickésystematické pojmenování pro druhy zeleniny. Plinius píše, že Antonius Castor, jeden z prvních lékařů v Římě, shromáždil řadu léčivých rostlin ve své zahradě. Ty zde byly nejspíše pro potřeby jeho profese. Asi 200 až 300 druhů rostlin bylo zmíněno v Pliniově Historii, které se využívaly v zemědělství, zahradách, lékařství, aranžování nebo k dalším účelům. Zdá se, že jsou to všechno druhy, které byly známy nebo měly jména všeobecně užívaná. Terminus Hortus v zákonech Decemviri, o kterých se předpokládá, že jsou tak staré jako instituce Římanů jako národa, používá pouze výraz zahrada, ale později byla zelinářská zahrada odlišena charakteristická názvem ''Hortus Pinguis''. Plinius tvrdí, že hospodář nazývá zelinářskou zahradu druhým moučníkem nebo plátem slaniny, která je vždy připravena k nakrojení, nebo salátem, který lze snadno uvařit a jenž je lehce stravitelný. Označena musí být jako špatná ta hospodyně (zahrada je její povinnost) v jejímž domě by zahrada byla v špatném stavu. Nejdůležitější plodiny přinesli podle Hirschfielda (Theorie des Jardins, sv. i. p.&nbsp;27.) a Sickler (Geschichte, 1 Pand.) do Itálie Římané. Fíky ze Sýrie, citroníky z Médie, broskve z Persie, granátové jablko z Afriky, meruňky z Epiru, jablka, hrušky a švestky z Arménie, třešně z Pontu. Zahrady, které se staly nerozumně nazdobenými mnoha cizokrajnými druhy ovoce pěstovaného Římany, popisuje Plinus. S výjimkou pomerančů, ananasu, angreštu, rybízu, a malin, zahrnuje ovoce pěstvanépěstované Římany téměř všechno ovoce, které bylo do poloviny 20.&nbsp;století v Evropě pěstováno.<ref name="Loud" group="L" />