Počátky spisovné běloruštiny se kladou do [[16. století|16. století]], kdy se ve [[Litevské velkoknížectví|Velkoknížectví litevském]] používal jako úřední tzv. „ruský“ jazyk, obsahující regionalismy z Vilna (dnešního [[Vilnius]]u v [[Litva|Litvě]]) a oblasti na jihovýchod od něj (v dnešním [[Bělorusko|Bělorusku]]). Tento „ruský“ jazyk Velkoknížectví litevského je v Bělorusku pojmenováván jako „staroběloruština“„[[staroběloruština]]“ (na Ukrajině jako „staroukrajinština“). V [[17. století|17. století]] začala na území dnešního Běloruska dominovat v písemné komunikaci [[polština]], udržovala se [[staroslověnština|církevní slovanština]]. Novodobý běloruský spisovný jazyk vznikal během [[19. století]], ovšem na základě nářečí a bez návaznosti na „staroběloruský“ jazyk. První kodifikační prací v jazykovědném slova smyslu je „Gramatika pro školy“ (1918) z pera [[Branislav Taraškievič|Branislava Taraškieviče]], která fixovala („kodifikovala“) spisovnou normu a byla předlohou pro jazykové učebnice běloruštiny. Ve [[1920-1929|20. letech]] 20. století, v souvislosti se sovětskou politikou „[[korenizacija|korenizaciji]]“ (rozvoje národních kultur a ekonomik), nastalo příznivé období pro spisovnou běloruštinu, jak pro její status, tak pro dopracování její struktury a slovní zásoby pro potřeby dané doby. Toto tzv. obrození (''adradženně'') běloruštiny a běloruské kultury však bylo zastaveno na začátku 30. let po změně Stalinovy politiky nasměrované na eliminaci regionálních (národních) mocenských elit. Mnoho lidí, kteří se zasloužili o rozvoj běloruského jazyka a kultury bylo posláno do vyhnanství nebo popraveno. Od této doby dodnes – s výjimkou krátkého období nacistické okupace za druhé světové války – se běloruština jen obtížně prosazuje vedle ruštiny, která má převahu zejména ve městech. Ve velkých městech se však soustřeďuje běloruskojazyčná inteligence, která vyvíjí aktivity ve prospěch spisovné běloruštiny. Ke zlepšení postavení běloruštiny došlo v souvislosti s rozpadem Sovětského svazu, jehož důsledkem byl mj. vznik nezávislého [[Bělorusko|Běloruska]] ([[1991]]), a to tím, že nabyla statusu státního jazyka (zákonem z roku [[1990]]). Ruština si nicméně i nadále drží v Bělorusku silnou pozici, což souvisí s politikou prezidenta [[Alexandr Lukašenko|Lukašenka]], orientovanou na sovětské (tj. ruskojazyčné) politické, společenské a kulturní modely (Lukašenko se snaží na veřejnosti mluvit téměř výhradně rusky. V projevech však dělá chyby a plete gramatiku i slovíčka obou jazyků dohromady){{Doplňte zdroj}}. Postavení běloruštiny se opět ztížilo zvláště poté, co byl udělen status státního jazyka také ruštině (referendem z roku [[1995]]). V průběhu druhé poloviny 20. století až dodnes (2006) se postupně jazykově rusifikuje běloruský venkov, který byl donedávna považován jazykovědci za hlavní sociální bázi mluvené běloruštiny. Osud běloruštiny coby běžného komunikačního prostředku tak pro nejbližší desetiletí stále není jistý.
