Panamský průplav: Porovnání verzí

Přidáno 151 bajtů ,  před 6 lety
bez shrnutí editace
'''Panamský průplav''' ({{Vjazyce|es}} {{Cizojazyčně|es|''Canal del Panamá''}}, {{Vjazyce|en}} {{Cizojazyčně|en|''Panama Canal''}}) je [[námořní průplav]] ve [[Střední Amerika|Střední Americe]]. Vede skrz [[Panamská šíje|Panamskou šíji]] a spojuje [[Atlantský oceán]] a [[Tichý oceán]] (konkrétněji [[Karibské moře]] a [[Záliv Panama]]). Vstup z karibské strany se nachází u města [[Colón (Panama)|Colón]], tichomořský u [[Ciudad de Panamá]]. Panamský průplav byl budován [[Francie|Francouzi]] v letech [[1880]] až [[1889]] a [[Spojené státy americké|Američany]] v letech [[1901]] až [[1914]].
 
Průplav je dlouhý 81,6 [[kilometr|km]] a široký 150 až 305 [[metr|m]]. Průplav má 6 [[zdymadlo|zdymadel]], z toho dvě na tichomořské straně v [[Pedro Miguel]] a v [[Miraflores]]. Voda je do zdymadel napouštěna z [[Gatunské jezero|Gatunského jezera]], přes které kanál také vede. Gatúnské jezero leží na řece [[Chagres]], výše proti proudu se nachází další přehradní jezero - [[Alajuela (jezero)|Alajuela]] - ze kterého se odtok během roku reguluje tak, aby byl přítok do Gatúnského jezera co nejvíce konstantní. Velká část povodí řeky byla prohlášena za jeden z  [[Národní parky v Panamě|panamských národních parků]], který nese jméno [[Národní park Chagres|Chagres]] podle této řeky. Průplav překonávají dva pevné [[most]]y - [[Puente de las Américas]] a  [[Puente Centenario]]. Ty zajišťují kontinuitu [[Panamericana|Panamericany]] a  spojují Severní a  Jižní Ameriku.
 
Od roku 2010 probíhají práce na novém rozšíření průplavu umožňující proplutí lodím s  větší tonáží.
 
Historie výstavby
 
Myšlenkou propojení Atlantského a  Tichého oceánu se začali [[Španělské kolonie|španělští kolonizátoři]] zabývat již od samého počátku kolonizace amerického kontinentu. Během 19. století z  mnoha variant a nápadů vykrystalizovaly dva, které byly dále rozvíjeny - přes území Panamy a Nikaraguy. Na rozdíl od Panamského průplavu však nebyl [[Nikaragujský průplav]] realizován.
 
Francouzský projekt
Od roku [[1880]] začali Francouzi budovat kanál v úrovni moře. Ručně mýtili cestu pro [[průplav]], mapovali a zaměřovali budoucí cestu.
 
Budování bylo obtížnější, než se předpokládalo, práce byla znepříjemňována nemocemi, jako jsou [[malárie]] a  [[žlutá zimnice]], kterou přenášeli [[komár|komáři]]. Dalším problémem byla řeka [[Chagres]] a v období dešťů přicházející sesuvy půdy.
 
Nakonec se naplnila slova [[Adolphe Godin de Lepinay|Godina de Lepinay]] a roku [[1889]] projekt zkrachoval. Do roku [[1889]] stál průplav 20 000 lidských životů, z toho 19 tisíc bylo [[Černoch|černochů]]. I když se Francouzům nepodařilo průplav zbudovat, byla již třetina prací na budoucím průplavu hotova.
V roce [[1905]] nastoupil na místo hlavního inženýra 52letý železniční inženýr [[John Frank Stevens|John Stevens]], který se již proslavil stavbou [[Severní dráha|Severní dráhy]] přes [[Skalnaté hory]]. John Stevens zastavil zemní práce a začal budovat logistické zázemí a infrastrukturu, která znamenala zlepšení životních podmínek pro dělníky i samotné inženýry.
 
Další důležitou věcí, kterou John Stevens udělal, bylo otevření finančních zdrojů na asanaci nemocí. Učinil tak na návrh vojenského lékaře [[William Crawford Gorgas|Gorgase]] - (narozený [[313. říjen|13.  října]] [[1854]] v  [[Mobile]], [[Alabama]], [[Spojené státy americké|USA]]) - měl zbavit [[Panamská šíje|Panamskou šíji]] žluté zimnice a malárie. Dříve Gorgas neměl takovou podporu a žlutá zimnice ohrožovala dělníky.
 
Asanace nemocí znamenala především boj proti komárům. Jen sítě do oken stály 90 000 dolarů. Vykuřovaly se domy, zaváděla se kanalizace, dláždily se vozovky i chodníky, budovaly se vodovody, voda se stáčela do lahví a vysoušely se močály, aby se zabránilo množení komárů.
John Stevens změnil původní plán, který uvažoval stavbu v úrovni moře, který vysvětlil Rooseveltovi. Tento plán znamenal přehrazení řeky [[Chagres]] u Gatunu tak, aby nejvyšší místo [[Culebry]] bylo posléze zaplaveno. Byl naplánován systém zdymadel napájený z budoucího jezera.
 
Byla položena železnice k odvozu zeminy. Američané přivezli výkonná parní rypadla. Koleje byly posunovány nejprve lidskou silou, posléze je přesunovaly speciální stroje. Pracovalo se bez přestávky, ploché vagóny s  jednou postranicí vozily zeminu na obrovské zemní hráze v  Gatumu a k moři, kde byly budovány vlnolamy. Třítunový pluh poháněný z  lokomotivy rychle a efektivně vysypával zeminu.
 
V prosinci [[1905]] oznamuje [[Gorgas]], že Panamské pásmo je bez žluté zimnice. V  tu dobu již na stavbě pracuje 24 000 dělníků.
 
V  listopadu [[1906]] přijíždí Theodore Roosevelt na třídenní inspekční cestu.
 
V  dubnu [[1907]] dal John Stevens výpověď. O příčinách jeho odchodu je dodnes mnoho dohadů. Podle některých se již nudil, někteří se domnívají, že za vším byl stesk po rodině, prý také odešel kvůli nějakému skandálu či kvůli Rooseveltovi, možná chtěl víc peněz, ale také mohl být již přepracován, anebo stresován.
 
George Washington Goethals hlavním inženýrem průplavu
[[20. květen|20. května]] [[1913]] se parní bagry střetly u Culeibry v konečné výkopové hloubce. Zdymadla jsou zbudována z betonu po 12m segmentech, poslední kubík [[beton]]u byl do zdymadel nalit [[31. květen|31. května]] [[1913]].
 
V  roce [[1914]], když se Panamský průplav otevíral, bylo jeho okolí zdravější než území [[Spojené státy americké|Spojených států]].
 
Zdymadlová vrata jsou poháněna elektrickými motory, které zásobují elektřinou vodní elektrárny na přehradě.
Poplatky
 
Poplatky jsou v průplavu stanovovány podle tonáže. Rekordní mýtné ve výši 331  000 dolarů zaplatila loď [[Disney Magic]]. Nejmenší poplatek zaplatil údajně [[Richard Halliburton]], když plaveckým stylem ''"ouško"'' proplaval kanálem, stálo ho to 36 centů. V roce [[2003]] byl za [[Queen Elizabeth II.]] zaplacen poplatek ve výši 99 000 dolarů. Loď která převáží 900 automobilů zaplatí 280  000 dolarů. Kontejnerové lodě pak 50  000-250  000 dolarů. Výletní lodě cca 80  000-300  000 dolarů. Jachty a ostatní malá plavidla 1  300 dolarů.
 
7.  září 1977 tehdejší panamský vůdce [[Omar Torrijos]] a americký prezident [[Jimmy Carter]] uzavřeli dohodu s  cílem postupně předat oblasti kolem panamského průlivu Panamě. Poslední fáze této dohody vypršela 31.  prosince 1999. Od roku 2000 je průplav otevřený pro všechny lodě. [[Spojené státy americké|Spojené státy]] si ovšem vymiňují, že budou bránit neutralitu průplavu.
 
Nové rozšíření průplavu (2010)
 
Od roku 2010 probíhají práce na rozšíření průplavu, které mj. umožní proplouvání kanálem i lodím s  vyšší tonáží. Rozšíření průplavu bylo odsouhlaseno referendem z  22.  října 2006. Dokončení všech prací je, nebo spíše bylo, plánováno na rok 2015. Protože však kontrakt neobsahuje jen penále za opožděné dokončení, ale i navýšení platby za urychlení stavby, předpokládá se (dle představitele investora A. Zubiety) dokončení již v roce 2013. Celkové náklady mají dosáhnout 5,25 miliardy USD (cca 99,75 mld. Kč).
 
Téměř sto let staré původní a plně funkční plavební komory získají nyní větší prostor pro údržbu. Správce označil jejich výhledový provoz na dobu neomezenou. Předpokládaný nárůst přepravy z 280 milionů tun (starým průplavem) v roce 2005 projekt odhaduje na 510 milionů tun v roce 2025. Oba průplavy dohromady mohou v budoucnu dosáhnout maximální udržitelné kapacity 600 milionů tun ročně. <ref> [http://www.d-o-l.cz/index.php/cs/kestazeni/category/8-?download=59%3A Kongres PIANC v Liverpoolu a výstavba nového Panamského průplavu] - Časopis Vodní cesty a plavba č.3/2010 </ref>
Neregistrovaný uživatel