Dobrá víra: Porovnání verzí

}}</ref> Uplatňuje se zejména v [[soukromé právo|soukromém právu]], kde platí, že se mávychází zaz todomněnky, že ten, kdo jednal určitým způsobem, jednal poctivě a v dobré víře.<ref>{{OZ|7}}</ref> Jejím opakem je '''špatná víra '''(''mala fides'').

Objektivní dobrá víra je chápána jako právní zásada s mravním obsahem, je velice blízká kategorii [[dobré mravy|dobrýmdobrých mravůmmravů]]. Rozděluje se na aktivní a pasivní složku. Aktivní složka je [[Petr Tégl|Téglem]] definována jako „vlastní (aktivní) chování samotného subjektu (směřující vůči jinému subjektu např. za účelem splnění povinnosti vzešlé z určitého závazkového vztahu), které je v konkrétním případě v souladu s pravidly slušnosti, poctivosti a morálky, prosté jakékoliv snahy druhý subjekt oklamat, podvést, poškodit atd. Je to tedy poctivé, slušné, férové aktivní chování ve vztahu ke třetím osobám.“ Pasivní složka představuje očekávání (a z něj plynoucí přesvědčení) stejně férového jednání od druhého účastníka právního úkonu.<ref>{{Citace monografie

Slovem fides Římané původně označovali jednu z bohyní, která reprezentovala, resp. personifikovala věrnost (die Treue) a pravdomluvnost (die Wahrhaftigkeit). Pojem fides bývá často překládán jako poctivost, věrnost danému slovu, mravní povinnost splnit závazek, ale i důvěra v poctivost jiného či důvěryhodnost. Prapůvod pojmu dobré víry lze spatřovat v obyčejovém právu (mos, consuetudo, mores maiorum).<ref>{{Citace monografie|příjmení = Tégl|jméno = Petr|příjmení2 = |jméno2 = |titul = K úpravě dobré víry v návrhu nového občanského zákoníku|vydání = |vydavatel = Bulletinu Advokacie|místo = |rok = 2011|počet stran = |strany = 35|isbn = |url = http://obcanskyzakonik.justice.cz/tinymce-storage/files/odborne_texty/Tegl_Dobra_vira.pdf}}</ref> Zajímavé ovšem je, že „''Neexistují žádné, tedy ani právní, psané prameny, které by se k tomuto problému vztahovaly, pokud se týká počátků zkoumaného pojmu. Dobrou víru totiž nemůžeme omezovat pouze na dobu, kdy se tento fenomén institucionalizoval, kdy se objevil v právních textech. Bona fides je mnohem starší, snad lze dokonce říci, že je starší než právo samo. Fides v obecném právním významu, tedy jak soukromého tak i veřejného práva, byla nejen chráněna právními normami, ale stejně tak, nebo spíše na prvním místě rovněž náboženskými představami. Její porušení totiž mělo za následek narušení smíru s bohy (pax deorum), vzbuzení jejich hněvu – (ira deorum) vyvolávající dvojí důsledek – právní odpovědnost a zároveň nutnost usmíření(piaculum).“