Frankfurtský parlament: Porovnání verzí

Přidáno 60 bajtů ,  před 7 lety
m
odstranění odkazů na rozcestníky, překlepy
(Předběžně hotovo)
m (odstranění odkazů na rozcestníky, překlepy)
 
== Přípravy ==
Roku 1806 se císař [[František I. Rakouský|František II.]] na nátlak [[Naopoleon]]ův vzdal říšské koruny a [[Svatá říše římská]] tak zanikla. Porýnské státy vytvořily [[Rýnský spolek]], z něhož po porážce Francie roku 1815 vznikl [[Německý spolek]] 35 států a 4 svobodných měst. Největší váhu v něm mělo [[Rakouské císařství]] a [[Pruské království]]. Spolek se stal nástrojem metternichovské reakce a politického útlaku, takže zejména vzdělané městské vrstvy usilovaly o větší svobodu, jakou jim nabídlo napoleonské zákonodárství. Zároveň sílilo německé národní hnutí, které chtělo jednotný stát.
 
Úspěch [[Revoluce ve Francii roku 1848|revoluce ve Francii]] vyvolal v březnu 1848 velké hnutí v německých státech, panovníci povolali liberálnější vlády a ve Frankfurtu se 31. března sešel přípravný parlament, většinou z opozičních politiků. Během několika dnů se rozhodl ve spolupráci se sněmem Německého spolku vypsat volby do ústavodárného parlamentu a připravovat celoněmeckou ústavu. Volby se konaly podle jednotlivých zemí, někde jako přímé, většinou jako nepřímé s volenými sbory volitelů (tak i v Rakousku). Volební právo bylo různě omezené, nicméně asi 85% mužské populace se mohlo voleb zúčastnit. V 649 volebních obvodech bylo zvoleno jen asi 585 poslanců, protože řada neněmeckých obvodů volby bojkotovala.
 
== Složení sněmu ==
S různými doplněními bylo nakonec zvoleno 809 poslanců, z velké většiny městských vzdělanců: téměř všichni měli maturitu, asi 75 % univerzitní vzdělání, nejčastěji právnické. Převažovali vysocí státní úředníci, soudci a akademici. Jen 149 poslanců reprezentovalo podnikatalepodnikatele a svobodná povolání a jen hrstka řemeslníky a sedláky. Proto se parlamentu posměšně přezdívalo „profesorský parlament“. Jejich názory byly většinou liberální a zároveň vlastenecké až nacionální. Příklonem k maloněmecké koncepci bez Rakouska se jednoznačně posílilo postavení Pruska, kdežto Rakousko bylo z dalšího rozhodování vyloučeno. Přesto se F. Palacký rozhodl pozvání odmítnout, protože se obával, že by tím oslabil vyjednávací pozici v Rakousku. Naději pro Čechy viděl ve federalizaci Rakouska a všeněmecké hnutí sledoval spíš s obavami.
 
== Průběh a konec ==
18. května 1848 se v Pauluskirche sešlo asi 330 poslanců, kteří zvolili předsedou známého liberála [[Heinrich von Gagern|Heinricha von Gagern]]. Ten ve své zahajovací řeči vytyčil jako hlavní úkoly vytvoření ústavy pro Německo a německé sjednocení. V celkem 230 zasedáních, s 26 výbory a pěti komisemi poslanci připravili návrh tzv. Frankfurtské ústavy. Jednání, zprvu chaotické, brzy vytvořilo různé [[Frakce (politika)|frakce]] či kluby, které se scházely a diskutovaly odděleně v různých lokálech, podle nichž se pak také nazývaly. Hlavní frakce byly tři:
# demokratická levice (''Deutscher Hof'')
# nejpočetnější liberální střed, rozdělený na pravé (''Casino'') a levé křídlo (''Würtemberger Hof'')
Největším problémem byl územní rozsah budoucího Německa, otázka neněmeckých oblastí Pruska a hlavně Rakouska. Parlament sice odhlasoval, že Čechy a Morava jsou částí Německé říše, ale velkoněmecká koncepce, kterou zastávala hlavně levice, nakonec prošla jen s vyloučením Uher. Císař František I. však rezolutně odmítl rozdělení Rakouska a ministerský předseda [[Felix Schwarzenberg]] prosazoval začlenění celého Rakouska, sněm přesto v prosinci 1848 přešel k maloněmecké koncepci bez rakouské účasti. Navrhovaná ústava však s pozdějším přístupem Rakouska počítala.
 
27. prosince 1848 vydal parlementparlament zákon o základních právech německého národa, který rušil všechna stavovská privilegia, vyhlásil ochranu osoby, svobodu svědomí, shromažďování, tisku a podnikání, soudcovskou nezávislost a zrušil trest smrti. Dolní komora parlamentu měla být volena přímo, horní delegována členskými státy. 28. března 1849 schválil pralamentparlament velmi těsnou většinou celou ústavu s dědičnou hlavou státu, totiž pruským králem. Ačkoli poslanci věděli, že Fridrich Vilém IV. se na činnost parlamentu dívá s podezřením, pruská vláda s tímto řešením souhlasila. Když však 3. dubna 1849 velká parlamentní delegace králi korunu nabídla, Fridrich Vilém ji odmítl. Odvolával se na práva panovníků jednotlivých států, ve skutečnosti se však nechtěl vzdát principu vlády „z Boží milosti“ a stát se závislým na parlamentu. Tak byl potom [[Vilém I. Pruský|Vilém I.]] skutečně provolán [[Německé císařství|německým císařem]] v roce 1871.
 
5. dubna 1849 opustili Frankfurt rakouští poslanci a 18. května složili mandáty také pruští zástupci. Zbylých 154 poslanců, „parlamentní torzo“ (''Rumpfparlament'') se dále snažilo prosazovat Frankfurtskou ústavu, což vedlo k řadě konfliktů a místních revolucí, museli se však přestěhovat z Frankfurtu do [[Stuttgart]]u a 18. června 1849 posledních 99 poslanců vojsko bez krveprolití rozehnalo.