Interbrigády: Porovnání verzí

Z počátku byli Čechoslováci přiřazováni do národnostně různorodých jednotek. Časem ale vznikly ve Španělsku převážně československé jednotky jako například ''Pěší četa Klementa Gottwalda'' či ''prapor T. G. Masaryk'', který sdružoval pouze slovanské dobrovolníky. Celkový počet československých interbrigadistů se různí odhaduje okolo 2 000 (800 byli českoslovenští krajané z USA, Kanady, Francie a jiných zemí), počet padlých a nezvěstných je ještě těžší odhadnout. Obecně se mluví o několika stovkách mrtvých. Mezi nejznámější československé interbrigadisty patřili například lékaři [[Karel Holubec]] a [[František Kriegel]], [[Artur London]], komunistický činitel odsouzený v inscenovaném [[Proces se Slánským|procesu s Rudolfem Slánským]], [[Vendelín Opatrný]], československý velitel, který padl při bojích o Dukelský průsmyk, [[Josef Pavel]], ministr vnitra ČSSR v roce 1968, [[Leopold Pokorný]] jehož oběť při záchraně jednotky amerických dobrovolníků získala obdiv jak mezi interbrigadisty, tak doma v ČSR, [[Jaroslav Kovanda]], československý letec RAF, a mnoho dalších. Po rozpuštění brigád se českoslovenští dobrovolníci většinou stáhli do Francie. Po zrušení internačních táborů ve francouzském Gurs vstoupili do vznikající československé vojenské zahraniční jednotky ve Francii (z necelých 550 dobrovolníků v internačních táborech se do vznikající jednotky přihlásilo přes 440 interbrigadistů). Odtud vedla jejich cesta po [[Bitva o Francii|pádu Francie]] do Anglie nebo se aktivně účastnili francouzského odboje.

| {{flagicon|Italy}} || Itálie || 3 000<ref name="BeevorLefebvre"/><ref name="Marty"/>–3, 350<ref name="Thomas 1961">Thomas (1961), pp. 634–639.</ref> ||

| {{flagicon|Germany}}/{{flagicon|Austria}} || Německo/Rakousko || 3, 000<ref name="Thomas 1961"/>–5, 000<ref name="Marty"/> || Beevor udává 2 217 Němců and 872 Rakušanů.<ref name="BeevorLefebvre"/>

| {{flagicon|Poland}} || Polsko|| 3 000<ref name="Thomas 1961"/><ref name="Marty"/>–3, 113<ref name="BeevorLefebvre"/>||

| {{flagicon|United States}} || USA || 2 341<ref name="BeevorLefebvre"/>–2, 800<ref name="Marty"/><ref name="Thomas 1961"/> ||750 - 800 mrtvých

| {{flagicon|Belgium}} || Belgie|| 1 600<ref name="Marty"/>–1, 722<ref name="BeevorLefebvre"/> ||

| {{flagicon|Canada}} || Kanada|| 1 546–2546 – 2 000<ref name="Marty"/> || Thomas odhaduje 1, 000.<ref name="Thomas 1961"/>

| {{flagicon|Hungary}} || Maďarsko|| 528<ref name="BeevorLefebvre"/>–1, 500<ref name="Thomas 1961"/> ||

Osudy Interbrigadistů byli po občanské válce velice rozdílnérozličné. Interbrigadisté z Německa, Itálie a Maďarska se nemohli vůbec vrátit domů, protože by byli místním fašistickým režimem krutě perzekuováni.V mnoha demokratických zemích na ně bylo nahlíženo jako na politicky nespolehlivé osoby a byli vystaveni mnoha sankcím. Například belgickým, nizozemským a polským dobrovolníkům bylo odebráno občanství, protože sloužili v armádě cizí země. Kanadští dobrovolníci po návratu domů byli vyšetřováni policií, bylo jim odepřeno zaměstnání a jako politicky nespolehlivý nemohli sloužit v armádě během Druhé světové války. Američtí dobrovolníci ve válce sloužit mohli, ale bylo jim odmítnuto jakékoliv povýšení. Nejhůře dopadli švýcarští interbrigadisté, kteří po návratu domů byli postaveni před vojenský soud a odsouzeni až na čtyři roky do vězení.

Interbrigadistům se dostalo uznání až se začátkem Druhé světové války, kdy se jednotlivé státy dostávaly do války se silami podporujícími falangisty. Po válce byli v západní Evropě interbrigadisté účelně zapomínáni ze strachu z potenciální podpory komunismu. Ve východní Evropě, kde se zformovaly komunistické režimy byli naopak interbrigadisté oslavováni jako první bojovníci proti fašismu. Například v Československu či Polsku se jim dostalo oficiálních státních uznání. Ve [[NDR|Východním Německu]], kde komunisté hledali, jak vybruslit z nacistické minulosti země, se stali němečtí interbrigadisté skoro až mýtem a byli oslavováni na každoročních vzpomínkových akcích.