Autorský zákon (Česko, 2000): Porovnání verzí

Smazaný obsah Přidaný obsah
m →‎Zajímavosti: odstranění opakovaného slova a zpřehlednění formulace
HypoBOT (diskuse | příspěvky)
m Robot automaticky nahradil text: (-[[dědictví +[[pozůstalost)
Řádek 71:
Druhým typem práv jsou práva majetková, ta jsou také nepřevoditelná a jsou předmětem dědictví. Tato práva jsou v různých systémech různě oddělena, lze je chápat monisticky (tato práva jsou pevně spojena v jeden celek), což činil, nebo se k tomu blížil např. předchozí autorský zákon 35/1965 Sb. nebo dualisticky (tato práva jsou oddělena), k čemuž se velmi blížil zákon 115/1953 Sb. Tento zákon lze označit jako nedůsledně dualistický, někteří právní teoretici ho označují jako quasidualistický, což ale není přesné. Toto pojetí práv vychází jednak z nutnosti právní kontinuity s předchozím autorským zákonem (35/1965 Sb.) a z moderního pojetí kontinentálního práva. Práva však nejsou oddělena zcela a toto oddělení, tak jak je v tomto zákoně prezentováno je spíše právnickou konstrukcí, ta je v souladu s kontinentálním právem, ale není přirozeným hledáním práva.
 
V obecných ustanoveních o autorských právech (§ 9) je, zejména odstavcem dva a tři, vyjádřena vůle po oddělení majetkových a osobnostních práv. Tyto odstavce ukazují, že osobnostní a majetková práva jsou na sobě nezávislá. Odstavec 2 říká, že autorské právo trvá i po zničení věci. Je nutno zdůraznit, že taková formulace se v českém autorském právu objevuje prvně, tímto problémem se doposud zabývala pouze právní teorie. Paragraf 10 rozděluje, nedůsledně dualistickým pojetím, autorská práva na práva osobnostní a práva majetková. Tato práva netvoří zcela samostatnou kategorii a jsou vždy v nějaké spojitosti s právy majetkovými, což platí i naopak. Paragraf 11 přisuzuje autorům právo rozhodnout o prvním zveřejnění svého díla, které je § 4 chápáno jako první zpřístupnění veřejnosti (nebo její části). Oprávněné znamená se souhlasem autora. Dalším osobnostním právem autora je nejen právo osobovat si autorství včetně rozhodnutí, jak bude jeho autorství uvedeno, ale i na nedotknutelnost díla. Odstavec 3 § 11, pak říká, že užití díla jinou osobou se nesmí dít způsobem, který snižuje hodnotu autorova díla. Práva zde uvedená jsou pouze příklady, neznamená to, že se autor nemůže domáhat dalších osobnostních práv. V odstavci 4 je pak napsáno, že se těchto práv (všech osobnostních) autor nemůže vzdát, tzn. že pokud tak učiní např. [[smlouva|smlouvou]] je tato na základě § 39 [[Občanský zákoník (Československo, 1964)|občanského zákoníku]] neplatná. Po smrti autora tato práva zanikají, tudíž nejsou předmětem [[dědictvípozůstalost]]. Dílo pak smí být užíváno pouze způsobem nesnižujícím jeho hodnotu a musí být uveden autor (výjimkou je dílo anonymní). Toto pojetí osobnostních práv je v kontinentálním právu zcela běžné, ale v anglo-americkém právu jsou osobnostní práva autora podstatně omezena, resp. není jim přisuzován takový význam. Z tohoto rozdílu plyne velké množství odlišností, které mezi těmito dvěma systémy existují. Toto ustanovení platí i po uplynutí majetkových práv, která jsou definována následujícími paragrafy.
 
Majetková práva jsou také nepřevoditelná, autor se jich nemůže vzdát a jsou předmětem [[dědictvípozůstalost]] (§ 26). Za nejzákladnější majetkové právo autora lze považovat [[právo dílo užít]] a udělit oprávnění někomu jinému k užití díla. Dále pak právo na odměnu (§ 49) a právo, které mu dává § 24 a který ukládá při opětovném (tzn. osoba na níž majetková práva převedl prodává dílo dále) prodeji originálu uměleckého díla, právo na další odměnu, kterou stanoví příloha autorského zákona.
 
Co znamená dílo užít, definuje § 12. I toto právo je nepřevoditelné, autor pouze může někomu udělit oprávnění dílo užít, tím jeho právo nezaniká, jen je povinen nebránit zásahu do svých práv ve smyslu stanoveném [[smlouva|smlouvou]]. Dále v tomto paragrafu nalezneme povinnosti obou stran plynoucí z tohoto aktu. Autor má právo na přístup k dílu, ale nikoli na vydání věci (originálu). S tímto je spojen odstavec 3 § 9, který říká nesmírně důležitou věc a to, že ziskem vlastnického práva k věci nový majitel nenabývá právo věc užít, pokud není určeno něco jiného (a to ať již zákonem nebo smlouvou). Toto je velmi zásadní sdělení, zákonodárce měl patrně na mysli, že vlastnictvím nevznikají subjektu práva autorská, což zákon dává najevo několikrát. Zde však říká, že tato práva (vyjma pro svoji potřebu) nesmí užít, to znamená, že k jakémukoli užití nad rámec osobních potřeb je třeba uzavřít smlouvu. Zákon nevyžaduje smlouvu písemnou. Právo užít tedy neznamená nabýt věc fyzicky, ale znamená to oprávnění, využít díla, především ekonomicky, ve svůj prospěch. Paragraf 12 pak v odstavci 4 jmenuje jednotlivá práva věc užít. Tato práva jsou dále rozvedena v následných paragrafech. Tento výčet je dle odstavce 5 pouze demonstrativní, ohledně demonstrativnosti tohoto výčtu panovala řada sporů, které ukončila až novelizace 216/2006 platná od [[21. květen|21. května]] [[2006]], která přímo uvádí, že jde o výčet demonstrativní.