Verze z 26. 7. 2014, 10:02 editovat Pavel Gábriš (diskuse \| příspěvky) 4 editace Směrnice RoHS-upřesnění značka: editace z Vizuálního editoru ← Přejít na předchozí porovnání		Verze z 26. 7. 2014, 10:13 editovat zrušit editaci Pavel Gábriš (diskuse \| příspěvky) 4 editace obsah Pb v pájce - upřesnění vzhledem na předpisy značka: editace z Vizuálního editoru Přejít na další porovnání →
Řádek 7: V jemné mechanice se jako pájka někdy užívá též [[stříbro]]. Pro strojní i ruční pájení měkkými pájkami (viz níže) v elektronice se dle doporučení směrnice Evropského parlamentu a Rady č.2002/95/ES (později RoHS) cca od roku 2002 prosazuje pájka s nízkým obsahem ( kolem 0,3 - 0,5%) olova, primárně <u>z ekologických důvodů</u>. Výjimky platí pro pájení v medicíně, letectví / kosmonautice, vojenství a částečně v automobilovém průmyslu. Tyto slitiny totiž vykazují horší vlastnosti (pevnost, únavová odolnost / rychlejší stárnutí závislé na okolní teplotě, horší vzlínavost, řídce tzv. cínový mor, samovolný vznik a růst zkratovacích vláken (tzv.whiskerů), obecně potřeba vyšších pájecích teplot, nepříznivé interakce s některými kovy (intermetalické slitiny na rozhraní pájených materiálů, narůstající v závislosti na okolní teplotě a čase)) jako pájky s obsahem olova. Většinu napříznivých jevů lze eliminovat použitím vhodných technologických postupů a slitinu samotnou se daří vylepšovat různými přísadami (např. iridium) ale souhrnných vlastností "olověných" pájek se zatím nedosáhlo. Pro pájky s nízkým nebo žádným obsahem olova se vžilo - dost zavádějící - označení PbF slitiny (písmeno F je odvozeno od "free", není to tedy označení chemického prvku). Řádek 15: Podle teploty tuhnutí se pájky rozdělují na: * '''tvrdé''' - tavitelné při teplotách nad 450 °C, obvykle [[slitiny]] [[Měď\|mědi]], [[hliník]]u a [[stříbro\|stříbra]] ([[mosaz]]i). Užívají se v oblastech, kde dochází k většímu mechanickému namáhání nebo na místech namáhaných vysokými nebo kryogenními teplotami. Také ke spojení dílu ze šedé litiny a oceli. Pájení se provádí autogenem, nastaví se ostřejší, "syčivý" plamen, s větším množstvím kyslíku. Ve strojírenství a v opravářství se obě ocelové části rozžhaví do červena, pájka (mosazný drát) se nahřeje a ponoří se do boraxu (bílý prášek). Pak se dá nad rozžhavený spoj a nahřeje se plamenem. Tekutá mosaz skápne na žhavou ocel a pevně vše spojí. * '''měkké''' - tavitelné při teplotách pod 450 °C, nízkotavitelné kovy - obvykle [[cín]] nebo slitiny cínu a [[olovo\|olova]] případně s příměsemi [[kadmium\|kadmia]] nebo [[bizmut]]u. Využívají se pro místa, která nejsou mechanicky ani teplotně nijak zvlášť namáhána. Pro měkké pájení se používá většinou elektrická páječka. Ta má měděný hrot (obvykle chráněný tenkou vrstvou železa), který se pocínuje, aby na něm držela pájka. Na hrot se pak nataví (nabere) kapka cínu, která pak spojí oba pájené, (nebo také letované) díly. == Měkké pájky cín-olovo == Řádek 39: \|} Od roku 2006 direktiva RoHS ~~2002/95/EC~~ povoluje max. 0,1 % olova v pájecí slitině. == Speciální pájky s velmi nízkou teplotou tání ==

Pájka: Porovnání verzí