V jemné mechanice se jako pájka někdy užívá též [[stříbro]].
Pro strojní i ruční pájení měkkými pájkami (viz níže) v elektronice se dle doporučení ROHSRoHS cca od roku 2002 prosazuje pájka s nízkým obsahem ( kolem 0,3 - 0,5%) olova, primárně z ekologických důvodů. Výjimky platí pro pájení v medicíně, letectví / kosmonautice, vojenství a částečně v automobilovém průmyslu. Tyto slitiny totiž vykazují horší vlastnosti (pevnost, únavová odolnost / rychlejší stárnutí závislé na okolní teplotě, horší vzlínavost, řídce tzv. cínový mor, samovolný vznik a růst zkratovacích vláken (tzv.whiskerů), obecně potřeba vyšších pájecích teplot, nepříznivé interakce s některými kovy (intermetalické slitiny na rozhraní pájených materiálů, narůstající v závislosti na okolní teplotě a čase)) jako pájky s obsahem olova. Většinu napříznivých jevů lze eliminovat použitím vhodných technologických postupů a slitinu samotnou se daří vylepšovat různými přísadami (např. iridium) ale souhrnných vlastností "olověných" pájek se zatím nedosáhlo.
Pro pájky s nízkým nebo žádným obsahem olova se vžilo - dost zavádějící - označení PbF slitiny (písmeno F je odvozeno od "free", není to tedy označení chemického prvku).
Řádek 39:
|}
Od roku 2006 direktiva RoHS 2002/95/EC povoluje max. 0,1 % olova v pájecí slitině.
Používání pájek s obsahem olova je od roku 2006 ve spotřební elektronice zakázáno direktivou [[RoHS]].
== Speciální pájky s velmi nízkou teplotou tání ==
