|
| podpis =
|}}
'''Anna Bretaňská''' (francouzsky:{{vjazyce|fr}} ''Anne de Bretagne'', bretonsky:{{vjazyce|br}} ''Anna Breizh''), ([[25. leden|25. ledna]] [[1477]], [[Nantes]] – [[9. leden|9. ledna]] [[1514]], [[zámek Blois]]) byla [[bretaň]]skábretaňská [[vévoda|vévodkyně]], která se dvakrát po sobě stala i [[Francie|francouzskou]] [[král]]ovnoukrálovnou. Kromě bretaňského titulu byla hraběnkou z [[Nantes]], [[Montfort]]uMontfortu a [[Richmont]]uRichmontu a [[vikomt]]esouvikomtesou z [[Limoges]], díky sňatkům se stala [[Rakousko|rakouskou]] arcivévodkyní ([[1490]]–[[1491]]1490–1491), královnou [[Sicílie]] a [[Jeruzalém]]aJeruzaléma a [[milán]]skoumilánskou vévodkyní. Ve své době byla nejbohatší ženou v [[Evropa|Evropě]]. Byla také sestřenicí české královny [[Anna de Foix a Candale|Anny z Foix]], manželky [[Vladislav Jagellonský|Vladislava Jagellonského]].<ref>[http://www.ahn-cr.info/clanky/ksir/anna-text.doc K původu české královny Anny z Foix <!-- Bot generated title -->]</ref>
== Jediná dědička ==
Anna byla jediným dítětem [[Seznam bretaňských vévodů|bretaňského vévody]] [[František II. Bretaňský|Františka II.]], a navarrské princezny [[Markéta z Foix|Markéty z Foix]], které se dožilo dospělosti (její mladší sestra IsabeauIsabela zemřela jako dvouletá roku [[1490]]). Jejími prarodiči z matčiny strany byli [[Gaston IV. z Foix]] a [[Eleonora Navarrská]]. Byla vychovávána jako dědička vévodství. Dostalo se jí dobrého vzdělání, jejími učiteli byli lady Françoise de Dinan a básník Jean Meschinot. Kvůli válce o nástupnictví bylo v Bretani povoleno, aby ženy dědily trůn, ale jen v případě, pokud neexistoval mužský následník. V době, kdy se Anna narodila, byl její otec poslední muž z [[dynastie Dreux]], a tak ji roku 1486 uznal za dědičku bretaňského vévodství. Avšak nadále zůstávala otázka její svatby. František II. nechtěl, aby Bretaň připadla Francii, a proto se snažil najít pro dceru manžela, se kterým by bylo možné odolat francouzské síle.
Bretaň byla velmi cennou zemí a Anna neměla nedostatek nápadníků. Oficiálně byla jako nevěsta roku [[1483 ]] přislíbena [[Eduard V.|Eduardovi]], synovi anglického krále [[Eduard IV.|Eduarda IV]]. Ale princ Eduard nedlouho po smrti svého otce a nástupu jeho bratra, [[Richard III.|Richarda III.]], za záhadných okolností zmizel a byl prohlášen za mrtvého. Dalšími, kteří se ucházeli o její ruku, byli [[Maxmilián I. Habsburský]] (vdovec po [[Marie Burgundská|Marii Burgundské]]), Alain d'Albret, Jean de Châlons (oranžský princ) a dokonce ženatý [[Ludvík XII.]], vévoda orleánský. ▼Anna byla vychovávána jako dědička vévodství. Dostalo se jí dobrého vzdělání, jejími učiteli byli lady Françoise de Dinan a básník Jean Meschinot. Kvůli válce o nástupnictví bylo v Bretani povoleno, aby ženy dědily trůn, ale jen v případě, pokud neexistoval mužský následník. V době, kdy se Anna narodila, byl její otec poslední muž z dynastie Dreux, a tak ji roku [[1486]] uznal za dědičku bretaňského vévodství. Avšak nadále zůstávala otázka její svatby. František II. nechtěl, aby Bretaň připadla Francii, a proto se snažil najít pro dceru manžela, se kterým by bylo možné odolat francouzské síle.
▲Bretaň byla velmi cennou zemí a Anna neměla nedostatek nápadníků. Oficiálně byla jako nevěsta roku [[1483]] přislíbena [[Eduard V.|Eduardovi]], synovi anglického krále [[Eduard IV.|Eduarda IV]]. Ale princ Eduard nedlouho po smrti svého otce a nástupu jeho bratra, [[Richard III.|Richarda III.]], za záhadných okolností zmizel a byl prohlášen za mrtvého. Dalšími, kteří se ucházeli o její ruku, byli [[Maxmilián I. Habsburský]] (vdovec po [[Marie Burgundská|Marii Burgundské]]), Alain d'Albret, Jean de Châlons (oranžský princ) a dokonce ženatý [[Ludvík XII.]], vévoda orleánský.
Roku [[1488]] byla však armáda Františka II., Annina otce, poražena v bitvě u [[Saint-Aubin-du-Cormier]], která ukončila tzv. ''bláznivou válku'' (Guerre folle) mezi Bretaní a Francií. Mírová dohoda byla podepsána u města [[Sablé-sur-Sarthe]]. Vévoda František II. byl nucen přijmout v rámci této smlouvy ustanovení, že se jeho dcera nesmí vdát bez souhlasu francouzského krále. František II. zemřel krátce po podepsání dohody, [[9. září]] [[1488]], na následky zranění způsobeného pádem s koně. Anna se tak stala vévodkyní a Bretaň se dostala do krize, která vedla k poslední francouzsko-bretaňské válce.
|
